ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3959.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3959/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce JUDr. J. K., zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 939/21a, proti žalované M. F. , zastoupené JUDr. Miroslavem Ťupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 11, o zaplacení částky 272.642,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 202/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. června 2013, č. j. 36 Co 412/2012-266, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. června 2013, č. j. 36 Co 412/2012-266, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 C 202/2009-196, ve znění opravných usnesení ze dne 18. 5. 2012, č. j. 7 C 202/2009-231, a ze dne 9. 7. 2012, č. j. 7 C 202/2009-235, uložil žalované zaplatit žalobci částku 272.642,- Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok I.), co do části požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobce se uvedené částky domáhal jako bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák., které mělo na straně žalované vzniknout tím, že žalobce vynaložil své prostředky na rekonstrukční práce v bytě žalované. Okresní soud na základě provedeného dokazování přisvědčil žalobci, že se žalovaná bezdůvodně obohatila na jeho úkor v důsledku toho, že za ni uhradil závazky ze smlouvy o dílo uzavřené žalovanou se třetí osobou. Žalobce neposkytl plnění věřiteli žalované proti její vůli, přičemž s přihlédnutím ke všem okolnostem bylo zřejmé, že žalobce plní za žalovanou. Na naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení ve smyslu §454 obč. zák. přitom nemají vliv případné formální nedostatky předmětných faktur, jakož ani to, zda žalovaná věděla o všech fakturách zhotovitele proplacených žalobcem. Soud pak nepřisvědčil žalované, že by požadovaný výkon práva žalobce odporoval dobrým mravům, neboť přestože vztahy mezi účastníky byly napjaté, nelze mít za to, že by se ze strany žalobce jednalo o šikanózní výkon práva směřující k poškození či znevýhodnění žalované. Opodstatnění soud nepřiznal ani námitce promlčení. Byla-li totiž žaloba podána dne 12. 5. 2009, stalo se tak před uplynutím subjektivní promlčecí doby dne 15. 5. 2009 i promlčecí doby objektivní dne 15. 5. 2010. Předestřené úvahy vedly soud k tomu, že žalobě jako důvodné (vyjma části požadovaného příslušenství) vyhověl.
K odvoláním žalobce i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí (mimo odvoláními nenapadený výrok II.) Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 20. 6. 2013, č. j. 36 Co 412/2012-266, ve výroku I. změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 272.642,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o zaplacení soudního poplatku žalobcem (výrok III.). Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav, a na jeho rozhodnutí v tomto odkázal. Přitakal rovněž závěru, že se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobce, odlišný názor oproti tomu zaujal při posouzení námitky rozporu s dobrými mravy. V daném případě je třeba přihlédnout k tomu, za jakých okolností a z jakých pohnutek se žalobce domáhá vydání finanční částky vynaložené za žalovanou. Z obsahu sms zpráv zasílaných žalobcem žalované je zřejmé, že mezi účastníky byl blízký citový vztah, jejž ukončila žalovaná, s čímž se však žalobce odmítal smířit, a pokoušel se vztah obnovit. Ze zmiňovaných zpráv je rovněž patrné, že žalobci ve skutečnosti nešlo o vymožení pohledávky, tedy o vrácení finanční částky, kterou za žalovanou dobrovolně s jejím souhlasem vynaložil, ale o to, aby žalovanou donutil k opětovnému navázání vztahu. Postup žalobce je tedy možno pokládat za šikanózní, vykazující znaky zneužití práva a odporující dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Obsah jednotlivých sms zpráv ve spojení s daty jejich odeslání prokazuje tvrzení žalované, že žalobce ponechal podání žaloby na samý závěr promlčecí doby, a nutil ji tak k obnovení vztahu. Za těchto okolností je proto na místě odepřít žalobci výkon jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení, pročež odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost má za danou ustanovením §237 o. s. ř., důvodnost pak překvapivostí rozhodnutí a nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem. Dovolatel zrekapituloval závěry odvolacího soudu a poukázal na překvapivost jeho rozsudku vyneseného, aniž by se žalobci dostalo poučení ve smyslu §118a o. s. ř. Názor zastávaný odvolacím soudem v otázce dobrých mravů mohl dle dovolatele vést toliko ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť za daných okolností bylo dovolateli znemožněno odpovídajícím způsobem reagovat. Odlišné hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem si žádá jejich opětovné provedení a objasnění úvah, jež k tomu odvolací soud vedly. Měla by však být šetřena zásada, že hodnocení důkazů a vyvozování příslušných skutkových i právních závěrů je především úkolem soudu prvního stupně. Dovolatel dále zdůraznil, že postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do zásady předvídatelnosti rozhodnutí, změnil-li přitom odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně z důvodů zcela neočekávatelných, zasáhl tím do práva na spravedlivý proces. Svými dalšími výtkami dovolatel poukázal na to, že o rozpor výkonu práva s dobrými mravy se může jednat pouze v případě extrémního rozporu psaného práva a mravního řádu, přičemž je třeba šetřit požadavek, aby nedocházelo k oslabení ochrany subjektivních práv a nežádoucímu narušení jistoty občanskoprávních vztahů. Je nanejvýš nepředstavitelné, aby podání žaloby a řádný procesní postup v občanském soudním řízení bylo možno označit za odporující dobrým mravům, navíc v situaci, v níž je samotný nárok soudy uznán za právně podložený. Za rozpornou s dobrými mravy pokládá naopak už samu existenci bezdůvodného obohacení, jež není obohaceným subjektem dobrovolně narovnáno. Zaslání několika sms zpráv pak do korektivu plynoucího z ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. vůbec nezapadá, neboť dovolatelem nejsou nikterak vykonávány. Ze zpráv napsaných v souvislosti s rozchodem dvou lidí nelze dovozovat závěry stran právních vztahů. Uvádí-li odvolací soud, že žalobce takto usiloval o obnovení vztahu, popírá již touto úvahou, že by zprávy měly být nemravné a že by kvůli nim nebylo možno přiznat právo na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatel dále poukázal na dramatické okolnosti provázející rozchod účastníků a zdůraznil, že v řízení tyto s projednávaným nárokem nesouvisející okolnosti nechtěl zmiňovat. Připustil, že mezi účastníky probíhala v období po jejich rozchodu určitá komunikace, aniž by však zmiňované zprávy souvisely s otázkou promlčení projednávaného práva. Opačný závěr odvolacího soudu je spekulativní a odporující uváděnému cíli zpráv – obnovení vztahu. Nepřípadný je rovněž odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2808/2005, neboť zde zcela absentuje úmysl způsobit jinému účastníku újmu. V daném případě je nadále bezdůvodně obohacena žalovaná, přičemž tento stav rozhodnutí odvolacího soudu v podstatě konzervuje. Názor odvolacího soudu přitom lze přirovnat k tomu, jako kdyby v případě dramatického rozchodu manželů bylo odepřeno právo na vypořádání společného jmění manželů.
Dovolatel dále uvedl, že v daném případě lze usuzovat na podjatost odvolacího soudu, maje zjevně na mysli především předsedkyni o věci rozhodujícího senátu. Dovolatel byl totiž po určitou dobu činný jako soudce u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, nicméně pro odpor soudců tohoto soudu, jež proti žalobci sepsali petici signovanou mimo jiné i předsedkyní o věci rozhodujícího senátu, se žalobce vrátil k Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou. Dovolatel připustil, že námitku podjatosti neuplatnil včas, avšak poukázal na to, že procesní aktivita v tomto směru nespočívá pouze na účastnících. Zdůraznil, že měl za to, že jeho nárok je natolik jednoznačný, že osobní animozity nebudou hrát při rozhodování ve sporu roli. Mimoto nebyl u jednání ani na předvolání k jednání ohledně možného vznesení námitky podjatosti řádně poučen dle §15a o. s. ř. S ohledem na tyto skutečnosti dovolatel navrhl, aby v případě, že rozhodnutí odvolacího soudu nebude změněno, byla věc dle §243e odst. 3 o. s. ř. přikázána jinému soudu. Své podání pak završil návrhem, aby Nejvyšší soud buď změnil napadené rozhodnutí tak, že žalovaná bude opět uznána povinnou zaplatit žalovanou částku, jakož i náhradu nákladů řízení, případně je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V projednávané věci je možno přitakat námitce dovolatele poukazující na nesprávnost úvah odvolacího soudu stran rozporu výkonu žalovaného práva s dobrými mravy, jež lze mít za odporující pojímání výkladu příslušných ustanovení v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomněl, že třebaže je posouzení rozporu výkonu určitého práva s dobrými mravy úzce spjato především s konkrétními skutkovými zjištěními v projednávané věci, v dovolacím řízení v zásadě nezpochybnitelnými, je možno i v rámci dovolacího přezkumu posuzovat, zda při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. byly respektovány určité limity bránící svévolnému uplatnění tohoto ustanovení. Za takovýto limit je třeba pokládat především nutnost náležitě podloženého, jasného a přesvědčivého závěru o rozporu výkonu práva s dobrými mravy, učiněného po pečlivém a komplexním zhodnocení všech rozhodných okolností případu (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní judikatura 4/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. 26 Cdo 3084/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3730/2008). Byť nelze vyloučit, aby výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení za určitých okolností odporoval dobrým mravům, opřel-li odvolací soud své hodnocení žalovaného nároku v této linii výhradně o to, že podání žaloby mělo směřovat k obnovení bližšího vztahu mezi žalobcem a žalovanou, pak jeho úvahy v tomto směru nemohou obstát jako správné. Případný dramatický vývoj vztahu mezi účastníky v rovině čistě osobní sám o sobě nemůže popřít základní principy zákonné úpravy bezdůvodného obohacení, jež příliš prostoru pro zohlednění subjektivních prvků, ať již pozitivních či negativních, nedává. Vztah z bezdůvodného obohacení je zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, pojímán v zásadě jako objektivní, směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného důvodu. Povinnost vydat nabytý majetkový prospěch přitom stíhá toho, kdo jej nabyl bez řádného právního důvodu, aniž by zákon v tomto směru dával prostor pro zohlednění jiných vztahů mezi obohaceným a tím, na jehož úkor byl prospěch získán. Odvolací soud ve svém rozhodnutí prostřednictvím korektivu dobrých mravů v podstatě prolnul různé sféry mezilidských vztahů, osobní a majetkoprávní, aniž by náležitě a přesvědčivě objasnil, proč je v daném případě s ohledem na citové vazby odpírán výkon zákonem přiznávaného práva vyplývajícího z právního institutu ryze majetkové povahy. Měl-li by být pro rozpor s dobrými mravy odepřen výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení s ohledem na osobní vztahy mezi stranami tohoto vztahu, bylo by na místě nalézt a objasnit přesvědčivé a pádné důvody, pro něž by bylo možno mít za to, že citovým vztahům je třeba přiznat relevanci i v rovině majetkoprávní. Obohatila-li se žalovaná na úkor žalobce, nelze bez dalšího dovodit, že případné nevhodné či nepřiměřené chování žalobce vůči ní v osobní rovině by mohlo samo o sobě negovat její povinnost vydat, oč se na jeho úkor obohatila. Úvahy odvolacího soudu za daných okolností tedy jako přiléhavé obstát nemohou.
Nepřípadné jsou však výtky žalobce poukazující na nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Zaujal-li odvolací soud na základě dostatečných skutkových zjištění soudu prvního stupně jiný právní názor stran posouzení námitky rozporu výkonu práva s dobrými mravy rozebírané již soudem prvního stupně, pak v jeho postupu nelze spatřovat dovolatelem vytýkané porušení §118a o. s. ř. či §219a o. s. ř. Třebaže právní závěry odvolacího soudu ke zmiňované otázce nelze mít za správné (viz výše), není na místě vytýkat odvolacímu soudu procesní postup korelující s jeho právním náhledem na věc. Odvolací soud přitom nikterak nemodifikoval skutková zjištění soudu prvního stupně, pouze měl odlišný náhled na jejich význam pro posouzení projednávané věci.
Zmiňuje-li dovolatel, že nebyl řádně poučen o možnosti namítat podjatost předsedkyně senátu odvolacího soudu, není důvodu z této skutečnosti usuzovat na vadu řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že zanedbání této poučovací povinnosti soudem má za následek změnu lhůty, v níž lze případnou námitku podjatosti vznést, není však vadou řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004). Dovolatel dále sám uvádí, že námitku podjatosti nevznášel s ohledem na to, že případné osobní animozity nebudou hrát při rozhodování v projednávané věci roli, a nikterak neobjasňuje, proč od tohoto svého předpokladu upustil a již nadále nepokládá odvolací soud za způsobilý o věci nestranně rozhodnout. Právní názor zastávaný odvolacím soudem, byť pro dovolatele nepříznivý, sám o sobě nenasvědčuje tomu, že by v daném případě měla být předsedkyně příslušného senátu (případně celý odvolací soud) z rozhodování v projednávaném sporu vyloučena. Nejeví se tak, že by bylo třeba přistupovat k dovolatelem navrhovanému postupu dle §234e odst. 3 o. s. ř. Přikázání věci jinému soudu či nařízení projednání věci jiným senátem soudu dosavadního by totiž mělo být postupem výjimečným, neboť tím dochází k zásahu do zásady zakotvené v čl. 38 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon, a mělo by k nim být přistoupeno pouze tehdy, jsou-li zde důvodné pochybnosti o tom, že věc bude v přiměřené době náležitě rozhodnuta (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2860/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5840, CD 7/2008).
Jelikož však rozhodnutí odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud založené na nesprávném právním posouzení věci, přistoupil podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu