ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4248.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 4248/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Diners Club CS, s. r. o., organizační složky, IČ 24768669, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, zahraniční osoby Diners Club CS, s.r.o., IČ 35757086, se sídlem ve Slovenské republice, zastoupené JUDr. Jaroslavem Bursíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, proti žalovanému spolku Prague Art Future, IČ 26993091, se sídlem v Praze 7, Janovského 439/23, zastoupenému Mgr. Danielem Hájkem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 890/7, o zaplacení částky 532.364,60 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 31 C 400/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2013, č. j. 69 Co 75/2013-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, č. j. 31 C 400/2007-107, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 568.631,83 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně (respektive její právní předchůdce) svůj nárok dovozovala ze skutečnosti, že žalovanému vydala na jeho žádost deponovanou kartu Diners Club za současného sepsání smlouvy o vydání této karty, jíž se žalovaný zavázal hradit platby prováděné prostřednictvím uvedené karty, avšak žalovaný tomuto závazku posléze nedostál. Soud se s ohledem na námitky žalovaného zabýval nejprve platností předmětné smlouvy a na základě provedeného dokazování dovodil, že smlouvu za žalovaného uzavírala paní A. McG., jež byla členem žalovaného, byla zvolena jeho víceprezidentkou, pro žalovaného pracovala, obstarávala organizační záležitosti, měla přístup k jeho účtu a dostala od prezidentky žalovaného pokyn k uzavření smlouvy, a jíž tedy lze považovat za osobu, jejíž jednání při uzavření smlouvy souladu s §20 odst. 2 obč. zák. vázalo žalovaného ve vztahu k žalobkyni jednající v dobré víře. Žalovaný je tedy smlouvou vázán a je povinen nahradit platby uskutečněné prostřednictvím předmětné karty za ubytování a letenky, přičemž platby byly prováděny při vědomosti a někdy i z pokynu prezidentky žalovaného. S ohledem na uvedené tedy soud žalobě vyhověl a žalovanému uložil splnit jeho smluvní závazek.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, č. j. 69 Co 75/2013-124, ve výroku I. co do částky 532.364,60 Kč potvrdil, co do částky 36.267,23 Kč je změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud označil skutkové závěry soudu prvního stupně za správné, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Zdůraznil, že osoba, jež je statutárním orgánem právnické osoby, nemůže být současně zákonným zástupcem této osoby (v tomto odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 11/2006). Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že paní A. McG. se stala členem žalovaného i jeho výkonného výboru, jenž je podle stanov statutárním orgánem žalovaného, odmítl však, že by jednala jako zástupce žalovaného dle §20 odst. 2 obč. zák. Byla-li paní McG. členem statutárního orgánu žalovaného, pak je třeba vycházet z toho, že jednala jako jeho člen. Platnost právního úkonu statutárního orgánu si však žádala současné jednání dvou členů výkonného výboru, kterážto podmínka v daném případě splněna nebyla, pročež je na předmětnou smlouvu třeba pohlížet jako na neplatnou. Neplatnost smlouvy však nevylučuje pasivní věcnou legitimaci na straně žalovaného, neboť, jak bylo v řízení zjištěno, žalovaný používal zmíněnou kartu na úhradu nákladů své činnosti (za letenky a ubytování účastníků jím pořádaných akcí). Žalovaný tak získal na úkor žalobkyně majetkový prospěch, jenž jí je v souladu s §457 obč. zák. povinen vydat. Rozsah obohacení je pak dán tím, co žalovaný na úkor žalobkyně použitím karty fakticky získal, tedy jen prospěch získaný platbami za ubytování a letenky hostů, a to bez poplatků a úroků v souhrnné výši 36.267,23 Kč. Za pouze účelovou označil odvolací soud námitku týkající se nejasnosti autorství mailu zaslaného prezidentkou žalovaného paní McG. K tvrzením zpochybňujícím pravost listin dokládajících členství A. McG. v žalovaném a jeho výkonném výboru, soud uvedl, že žalovaný neuvádí důvody, na nichž své pochybnosti zakládá. Požadavek žalovaného k předložení originálů listin je pak neopodstatněný, jelikož předložení originálů by nic nezměnilo na otázce, zda listiny pochází od osob na nich uvedených. Pravost předmětných listin přitom dokládá písemné vyjádření A. McG., jehož správnost či pravost žalovaným popřena nebyla. Z listiny Barter Agreement od Contemporary art „Tina B.“ se podává, že karta byla užívána s vědomím prezidentky žalovaného, pročež není na místě jeho obrana, že o zřízení karty a prováděných transakcích nevěděl a že tyto nebyly činěny v jeho prospěch. V kontextu obsahu spisu je zřejmé, že žalovaný se pouze snaží využít nastalé situace, v níž smlouva o vydání karty nebyla jeho jménem řádně uzavřena. Odvolací soud tedy potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně co do částky odpovídající bezdůvodnému obohacení vzniklému na straně žalovaného a ve zbytku žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti části jeho výroku I., jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, jelikož se domnívá, že napadený rozsudek závisí na otázce hmotného práva, jíž odvolací soud vyřešil odlišně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Důvodnost dovolání pak spatřuje ve vadě řízení před soudem prvního i druhého stupně, jež mohla ohrozit správnost rozhodnutí ve věci, a v nesprávném právním posouzení, přičemž obě tato pochybení jsou sto dovodit zásadní právní význam rozhodnutí pro odchylnost řešení zvoleného odvolacím soudem od konstantní judikatury soudů vyšších stupňů. Dovolatel zrekapituloval obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a zdůraznil, že odvolací soud neočekávaně změnil právní kvalifikaci a vyslovil právní závěr, jenž nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. Soud tak navíc učinil, aniž by strany o této změně právní kvalifikace v průběhu řízení poučil, čímž oběma stranám znemožnil se k tomuto novému a odlišnému hodnocení vyjádřit a případně navrhnout další důkazy. Na rozhodnutí odvolacího soudu je tak třeba pohlížet jako na překvapivé, a tedy stižené vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak bylo již dříve dovozeno v judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu. Ač odvolací soud přijal argumentaci žalovaného rozporující platnost uzavřené smlouvy, rozhodnutí soudu prvního stupně z větší části potvrdil s tím, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, ačkoliv bezdůvodné obohacení nebylo předmětem dokazování a tento závěr nebylo možno s ohledem na dosavadní průběh řízení předpokládat. Žalovaný tak byl připraven o možnost se k tomuto právnímu názoru vyjádřit a případně navrhnout důkazy. Uvedený závěr navíc postrádá opory v provedeném dokazování a ve skutkových zjištěních, neboť z dosavadního průběhu dokazování nebylo možno dovodit existenci a míru bezdůvodného obohacení. Platby kartou provedené paní McG. byly totiž směřovány na účty umělců a dalších osob, jak ostatně tvrdila i žalobkyně, nikoliv na účet žalovaného. V řízení nebylo posuzováno, jakou měrou se měl žalovaný na úkor žalobkyně obohatit, a tento závěr tak byl učiněn zcela nad rámec skutkových zjištění. Měly-li být z karty uhrazeny letenky umělců z Kanady na festival „Tina B.“ a zpět, pak tyto platby nebyly schváleny žádným z orgánů dovolatele, naopak jeho prezidentka jejich realizaci výslovně zapověděla. Případné náklady, jež mohly být paní McG. hrazeny v souvislosti s činností žalovaného, není v současné době možno jasně identifikovat a vyčíslit, jelikož paní McG. žalovanému nikdy nepředložila žádné vyúčtování. Okolnost, zda se nakládáním s kartou obohatila sama paní McG., žalovaný či jiné osoby, nebyla v průběhu řízení vůbec zjišťována, pročež nebylo možno dovodit, že se na úkor žalobkyně obohatil ve výši z karty čerpaných prostředků dovolatel. Nutnost zkoumat, o kolik se zvýšil daným jednáním majetek žalovaného či jiné osoby, dovolatel doložil i odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 761/2003.
Dovolatel dále poukázal na rozpor skutečností uvedených v rozsudku odvolacího soudu s průběhem řízení. Soudem uváděná absence důvodů, jimiž žalovaný rozporoval žalobkyní předložené písemné důkazy, neodpovídá tomu, že žalovaný je v odvolání výslovně označil za podvrh a uvedl, že kopie neodpovídají originálům. Žalovaný přitom sporoval i tvrzení uváděná v písemném vyjádření paní McG. I s ohledem na tyto skutečnosti dospěl soud k nesprávnému rozhodnutí. Předestřená argumentace vedla dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dle §241a odst. 2 o. s. ř musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Na dovolání je možno pohlížet jako na přípustné, je-li v něm přinejmenším naznačena existence právní otázky odpovídající požadavkům stanoveným v §237 o. s. ř., jejímž zodpovězením by se měl Nejvyšší soud zabývat. V daném případě však dovolatel své námitky upíná především ke správnosti skutkových zjištění a postupu odvolacího soudu, aniž by přitom jeho výtky bylo možno pokládat za formulaci otázky ve smyslu uvedeného ustanovení. Nejvyšší soud by navíc v souladu s na věc dopadající zákonnou úpravou dovolacího řízení nebyl oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů ani v případě přípustného dovolání. Hovoří-li tedy dovolatel o tom, že zde nebylo řešeno, v jakém rozsahu a na straně kterých subjektů došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, jakož i o odlišném názoru na otázku, zda platby byly realizovány s jeho vědomím, zaměřuje své výtky především proti správnosti a úplnosti skutkových závěrů odvolacího soudu, jenž měl na základě provedeného dokazování za zjištěné, že platby byly prováděny v souvislosti se zajištěním činnosti žalovaného, v jeho zájmu a s jeho vědomím. Zmínka o tom, že platby byly v podstatě ku prospěchu umělců (jimž tak byla hrazena doprava), pak nikterak nevyvrací úsudek odvolacího soudu, že se tak stalo v rámci zajištění aktivit žalovaného. K poukazu dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 761/2003, je možno podotknout, že rozhodnutí odvolacího soudu není se závěry vyslovenými v tomto rozsudku nikterak v rozporu, neboť i odvolací soud se ve svých úvahách zabýval tím, v jakém rozsahu a na čí straně došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Provedené dokazování jej pak vedlo k závěru, že právě na žalovaného je třeba pohlížet jako na obohaceného, jehož majetková sféra se oproti obvyklému chodu okolností nezmenšila, a to ve výši částky odpovídající provedeným platbám.
Z citovaného §237 o. s. ř. je zřejmé, že procesní nedostatky lze mít za relevantní z hlediska přípustnosti dovolání tehdy, jsou-li provázené s v dovolání nastíněnou otázkou problematického výkladu procesního předpisu ve smyslu tohoto ustanovení, dovolací soud jinak přihlíží k vadám ohrožujícím správnost rozhodnutí ve věci pouze v případě přípustného dovolání. V projednávané věci však výtky dovolatele stran procesního postupu odvolacího soudu opět postrádají aspiraci na vymezení otázky, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné. Spatřuje-li přitom dovolatel vadu způsobilou ohrozit správnost rozhodnutí ve věci v překvapivosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jež je v zásadě judikaturou hodnocena jako nežádoucí, pak mu ani v tomto nelze přitakat. Překvapivost rozhodnutí je negativně vnímána jako zasahující do práv účastníků především vzhledem k tomu, že účastníkům takto může být v podstatě upřena příležitost náležitě uplatnit svá procesní práva a vznášet argumenty právního i skutkového rázu, jejichž význam nemohli s ohledem na dosavadní právní kvalifikaci sporných otázek odhadovat (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2648/2010). V projednávaném sporu však sám dovolatel vznášel argumenty ve prospěch neplatnosti titulu, z nějž žalobkyně dovozovala svůj nárok na žalované plnění, a tuto variantu právního náhledu tedy mohl zvažovat. Rovněž bylo v řízení s přihlédnutím k tvrzením obou stran řešeno, co bylo na úkor žalobkyně nabyto, a žalovaný přicházel s argumenty, dle nichž tomu tak nebylo k jeho prospěchu (což však odvolací soud vyloučil v rámci svých skutkových zjištění). Vyjadřovaly-li se v daném případě strany sporu k otázkám významným i z hlediska právního názoru zaujatého odvolacím soudem, pak nelze mít za to, že by jim jeho postupem mohla být způsobena újma na jejich procesních právech, jež by nadto měla potenciál ohrozit správnost rozhodnutí ve věci.
Za nepřípadné lze mít i výtky stran hodnocení zmiňovaných listinných důkazů dokládajících členství paní McG. v žalovaném jako hodnověrných, taktéž postrádající naznačení právní otázky, od níž by se mohla odvíjet přípustnost dovolání. V daném případě je zřejmé, že předmětné listiny byly v kontextu provedeného dokazování posouzeny jako hodnověrné, a úvahy odvolacího soudu (byť vtělené do vět možná přespříliš souhrnných), navazující na zjištění soudu prvého stupně, pak zjevně vyjadřují, že toto hodnocení žalovaný nezpochybnil způsobem, jenž by byl schopen je zvrátit. V dovolacím řízení přitom, jak již bylo řečeno výše, není prostoru, aby byla přezkoumávána správnost skutkových zjištění a zasahováno do hodnocení důkazů, spočívajícího výlučně na bedrech soudů nalézacích. Nelze přitom přehlédnout, že ani v rámci své dovolací argumentace žalovaný blíže nevymezuje konkrétní skutečnosti, pro něž by zmíněné listiny nemohly obstát jako řádný důkazní prostředek.
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobkyně, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu