ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4365.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 4365/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce Statutárního města Karlovy Vary, IČ 00254657, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 795/10, proti žalované České republice – Generálnímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Praze 1, Lazarská 15/7, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 63/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2013, č. j. 56 Co 378/2013-66, takto:
Zrušuje se rozsudek Krajský soud v Plzni ze dne 27. 9. 2013, č. j. 56 Co 378/2013-66, jakož i rozsudek Okresní soud v Karlových Varech rozsudek jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, č. j. 19 C 63/2013-25.
Věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudek jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, č. j. 19 C 63/2013-25, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 9. 2013, č. j. 56 Co 378/2013-66, shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národního majetku ze dne 28. 10. 1949, č. j. U III.-233/49 byly žalobci podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. přiděleny předmětné nemovitosti, nyní v katastru nemovitostí zapsané jako vlastnictví žalované. Vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti byly ke dni 1. 7. 2000 ve vlastnictví České republiky a v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsána Česká republika s příslušností hospodařit s majetkem státu pro žalovanou. Dále zjistil, že vlastnické právo k nemovitostem vykonával stát prostřednictvím státního podniku Služby Karlovy Vary před rokem 1993, který byl zřízen zakládací listinou ze dne 19. 12. 1988 vydanou Městským národním výborem v Karlových Varech. Rovněž vzal za prokázané, že od roku 1993 vlastnické právo k nemovitostem vykonávala Česká republika, přičemž příslušnost hospodařit s těmito nemovitostmi náležela Českému statistickému úřadu, který nemovitosti koupil od státního statku Služby Karlovy Vary kupní smlouvu ze dne 5. 4. 1993 s tím, že Český statistický úřad investoval do nemovitosti od roku 1993 celkem částku 4.960.159,60 Kč. Zjistil, že dne 20. 9. 2012 Regionální dislokační komise Plzeň projednala a rozhodla o změně příslušnosti hospodařit s předmětnými nemovitostmi, přičemž na základě tohoto rozhodnutí a zápisu o bezúplatném převodu budovy č. p. 297 v Karlových Varech ze dne 26. 109. 2012 přísluší od 1. 12. 2012 právo s těmito nemovitostmi hospodařit žalované. Dopisem ze dne 10. 4. 2013, který byl žalované doručen dne 15. 4. 2013, vyzval žalobce žalovanou k uzavření souhlasného prohlášení ohledně vlastnického práva k předmětným nemovitostem v tom smyslu, aby žalovaný souhlasil se záznamem do katastru nemovitostí o vlastnickém právu k nim pro žalobce.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, podle něhož žalobce na základě řádného nabývacího titulu vlastnictví se stal vlastníkem nemovitostí ku dni 28. 10. 1949. V souladu s důsledky plynoucími ze zákona č. 172/1991 Sb., přešlo na něj vlastnictví uvedených nemovitostí dnem 1. 7. 2000, ježto šlo o nemovitosti, které byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.
Stejně tak odvolací soud převzal jako správný závěr soudu prvního stupně o tom, že v důsledku přijetí novely (zákon č. 173/2012 Sb., jmenovitě ustanovení §8 odst. 1, bylo povinností žalobce (jako obce) nejpozději do 31. 12. 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu o určení vlastnického práva u soudu, pokud toto právo nebylo zapsáno v katastru nemovitostí. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. 4. 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát.
Podle soudu prvního stupně, v souladu se závěry soudu odvolacího, zmíněné ustanovení upravuje vyvratitelnou právní domněnku, podle níž se stát stává vlastníkem nemovitostí dnem 1. 4. 2013, pokud se neprokáže, že se stal vlastníkem před tímto dnem.
V této věci se pak odvolací soud ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně o tom, že právní předchůdci žalovaného z pohledu správy nemovitosti od roku 1988 tyto řádně spravovali, do nich investovali a nakládali s nimi jako s vlastními. Splnili tak podmínky nabytí vlastnického práva vydržením podle §130 odst. 1 o. z. Odvolací soud k tomu dodal, že všechny právní skutečnosti významné pro výsledek tohoto spory, nastaly již před dnem 1. 4. 2013. Pokud žalobce se svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem neuchopil právními prostředky, které měl k dispozici, přičemž žalobu v této věci podal až 23. 4. 2013, nemohl tak zpochybnit dobrou víru žalovaného, neboť se tak stalo po uplynutí desetileté vydržecí doby Žalovaný se proto stal vlastníkem předmětných nemovitostí jako jejich oprávněný držitel po dobu deseti let počítáno od 1. 7. 2000 již dne 1. 7. 2010.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 o.s.ř. Tento předpoklad považoval za splněný tím, že nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12 byl vysloven obecně závazný právní názor o nepřípustnosti oprávnění držby a vydržení majetku obcí státem, který byl obcím státem vrácen zákonem č. 172/1991 Sb. a jeho novelami. Tím došlo k překonání dosavadní judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k této problematice, vyjádřené zejména v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 3962/2011, sp. zn. 28 Cdo 1249/2013 a sp. zn. 28 Cdo 1966/2012, která naopak vydržení státem výslovně připouštěl. Podle dovolatele tak dovolacím soudem vyřešená právní otázka v uvedených rozhodnutích by měla být vyřešena jinak, a to ve smyslu důvodů nálezu sp. zn. II. ÚS 2876/12.
Z opatrnosti žalobce dovozoval přípustnost dovolání také v tom, že otázka přípustnosti vydržení obecního restitučního majetku nebyla dovolacím soudem po vydání uvedeného nálezu ještě vyřešena (§237 písm. b) o.s.ř.).
Pokud jde o důvody dovolání, uplatnil dovolatel dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Za situace, kdy odvolací soud převzal právní hodnocení věci okresním soudem, dopadá tvrzení o nesprávnosti tohoto právního posouzení na jednotlivé otázky, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil. Dovolatel poté podrobně rozebíral nesprávnost posouzení otázky držby (jako otázky právní, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1426/2002) a s poukazem na závěry nálezu II. ÚS 2876/12 dovozoval nepřípustnost vydržení státem k majetku obcí státem, který jim byl vrácen zákonem č. 172/1991 Sb. a jeho novelami. Pokud obec podala včas určovací žalobu podle novelizovaného §8 odst. 1 citovaného zákona do 31. 3. 2013, nemohlo k zpětnému přechodu vlastnictví na stát dojít.
Stejně tak namítal absenci dobré víry ve smyslu §130 a 134 o. z., v tomto směru poukazoval na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 a sp. zn. 28 Cdo 4543/2011.
Podle dovolatele navíc je třeba respektovat restituční povahu zákona č. 172/1991 Sb. (v tomto směru odkazoval na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1539/2012). V důsledku toho je třeba respektovat účel tohoto zákona, bez přepjatého formalismu. Zde dovolatel odkazoval na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 563/11, I. ÚS 2816/09, I. ÚS 1399/08 I. ÚS 46/12 a další.
Konečně dovolatel poukazoval na absenci dobré víry na straně žalovaného, jejíž existenci musí být dána se zřetelem ke všem okolnostem a jejich hodnocení musí být objektivní (zde poukazoval na závěry rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, jakož i sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 a sp. zn. 28 Cdo 4543/2011. Dovolatel dovozoval, že v této věci stát v roce 1950 a následujících věděl a musel vědět, že jde o obecní majetek. Nemohl pak tvrdit, že v roce 1991 a 2000, kdy nastal proces vracení obcím jejich historického a přídělového majetku, že byl v dobré víře, že mu tytéž nemovitosti obcím vracel, nadále patří. Ostatně to plyne i ze skutečnosti, že právě stát měl informaci o vlastnických převodech a vztazích v r. 1949 až 1950 a letech následujících, neboť vedl evidenci nemovitostí a vlastnických vztahů. Tuto povědomost neztratil ani v r. 1991 a 2000.
S ohledem na dosavadní výsledky řízení pak dovolatel navrhoval, aby dovolací soud ve věci rozhodl měnícím rozsudkem, jímž bude rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně a určuje se, že žalobce je vlastníkem nemovitostí ve výroku uvedených a zavázal současně žalovaného k úhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, včetně nákladů dovolacího řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud předně při posuzování přípustnosti dovolání v této věci bral do úvahy důsledky plynoucí z vázanosti obecných soudů nálezy Ústavního soudu, jak plynou již z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 12. 1996, II. ÚS 156/95 (uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, a pro informaci obecných soudů otištěném i v ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 149-151 /259-261/) bylo vyloženo : „Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení §226 občanského soudního řádu“.
Aplikováno na posuzovanou věc, nutno dospět k závěru předně o přípustnosti podaného dovolání. Je tomu tak proto, že právní závěry odvolacího soudu vycházejí z rozhodovací praxe dovolacího soudu, mimo jiné právě rozsudku ve věci sp. zn. 28 Cdo 3962/2011 Toto rozhodnutí ovšem bylo shora citovaným nálezem Ústavního soudu zrušeno. Při vázanosti obecných soudů (a tento závěr dopadá i na rozhodování dovolacího soudu) nezbývá než dovodit, že pod pojem odlišného právního posouzení spadá rovněž případ posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s později vydaným nálezem Ústavního soudu. Podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. jsou tak splněny.
Dovolacímu soudu, který k citovanému nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, již může přihlížet (na rozdíl od Krajského soudu v Plzni, jako soudu odvolacího, v jeho rozsudku ze dne 21. 5. 2013, č. j.56 Co 378/2013-66,) , tedy nezbývá než konstatovat, že odvolací soud tu vycházel při aplikaci jím zmíněných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novel a z ustanovení §134 o.z. z jiného řešení právní otázky uváděných hmotněprávních ustanovení, než které vyplývá nyní z nálezu Ústavního soudu ČR ČR ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12.
Dovolání je z toho důvodu třeba považovat rovněž za opodstatněné. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalující obec pozbyla svého vlastnictví k přídělovému majetku v důsledku vydržení žalovaným, který rovněž vystupuje jako stát. Tento závěr ovšem neodpovídá shora citovanému výkladu Ústavního soudu. V podrobnostech se na odkazuje na podrobné a instruktivní odůvodnění shora zmíněného nálezu Ústavního soudu. Jsou proto dány podmínky pro zrušení rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §243e odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelka navrhovala za této situace nahrazení rozhodnutí odvolacího soudu měnícím výrokem rozsudku dovolacího soudu. Dovolací soud však dospívá k závěru, že úvaha o takovém změně musí odpovídat okolnostem konkrétního případu. Předně je třeba připomenout, že z dikce ustanovení §243d písm. b) /na rozdíl od postupu daného kogentním ustanovením §243d písm. a) o.s.ř./ neplyne povinnost dovolacího soudu k vydání měnícího rozhodnutí za podmínek v tomto ustanovení uvedených, nýbrž jde o možnost, která závisí na posouzení dovolacího soudu. V této věci – po vyřešení základní právní otázky rozhodné pro tento spor – zůstává stále podle názoru dovolacího zachován prostor pro mimosoudní vyřízení věci, když účastníci nepochybně budou nuceni vycházet ze závěrů shora uvedeného odůvodnění nálezu Ústavního soudu. Vydání rozhodnutí ve věci samé není samoúčelné, tím spíše, je-li zachována možnost, i bez samotného soudního meritorního rozhodnutí, k odstranění právu neodpovídajícího vztahu, který nyní (po vydání shora uvedeného nálezu Ústavního soudu) může být napraven úkony účastníků tohoto sporu. Ingerence soudu do právních poměrů účastníků v občanském soudním řízení nastupuje ostatně už podle základních ustanovení občanského soudního řádu pouze za podmínek uvedených v §§1 a 2 o. s. ř., která akcentují podpůrnost soudní ochrany práv, která mohou být splněna dobrovolně. Tento přístup dovolacího soudu se nepříčí ústavněprávně zakotvené zásadě soudní ochrany práv účastníků (§3 o.s.ř.), naopak dovolací soud tímto způsobem plní obecnou poučovací povinnost vůči nim (§5 o.s.ř.).
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §243e odst. 1 o.s.ř. Protože důvody, pro které došlo ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, platí rovněž na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí odvolacího soudu (§243g odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. února 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu