ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.935.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 935/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: a) V. O., b) L. D., c) V. Z., d) V. V., a e) F. Z., zastoupených JUDr. Karlem Holubem, advokátem, 674 01 Třebíč, Nerudova 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2012, sp. zn. 18 Co 206/2011, vydanému v právní věci, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 88/2008 (žalobců: a/ V. O., b/ L. D., c/ V. Z., d/ V. V., a e/ F. Z., zastoupených JUDr. Karlem Holubem, advokátem, 674 01 Třebíč, Nerudova č. 3, a dalších účastníků řízení: 1. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, územního pracoviště Brno – odloučené pracoviště Znojmo, 669 02 Znojmo, Náměstí armády č. 8, a 2. České republiky – Státního pozemkového úřadu, Praha 3, Husinecká 1024/11a, územního pracoviště Jihlava, 586 01 Jihlava, Fritzova 4, o určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti v řízení vedlejšího účastníka Pumaxu, s. r. o., IČ 4698 1730, Třebíč, Na Klinkách č. 2, zastoupeného JUDr. Milanem Nováčkem, advokátem, 675 03, Budišov, Kamenná 27), takto:
I. V řízení bude nadále pokračováno namísto vedlejšího účastníka Pozemkového fondu s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem, Praha 3, Husinecká 1024/11a, územním pracovištěm Jihlava, 586 01 Jihlava, Fritzova 4,
II. Dovolání dovolateů se odmítají.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu dne 16. dubna 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. května 2011, č.j. 88/2008-256. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby bylo změněno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Třebíč ze dne 19. února 2008, č.j. 205/08/PUTR/Ž, kterým bylo rozhodnuto o nepřiznání vlastnictví k částem pozemku dle původního pozemkového katastru p. č. 212, jež dle katastru nemovitostí jsou označeny jako parcely p. č. 162/47 – ostatní plocha (o výměře 733m2), p.č. 162/48 – ostatní plocha (o výměře 71 m2) v katastrálním území T. (obec T.), se zamítá. Žalobcům bylo uloženo nahradit společně a nerozdílně účastnici řízení České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových náklady řízení částkou 4.701,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo dále uloženo nahradit společně a nerozdílně vedlejšímu účastníku řízení Pumaxu, s.r.o. náklady řízení částkou 19.488,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu žalobců a původního žalovaného Pozemkového fondu ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2012, sp. zn. 18 Co 206/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. května 2011, č.j. 8 C 88/2008-256, změněn ve výroku označeném I. „jen tak, že se žaloba na znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Třebíč rozhodnutím ze dne 19. února 2008, č.j. 205/08/PUTR/Ž, zamítá“. Dále byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. změněn tak, že žádný z účastníků řízená nemá právo na náhradu nákladů řízení. Bylo tak rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláními žalobců napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru o částečné změně rozsudku soudu prvního stupně, vyjádřené ve výroku označeném I. rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. listopadu 2012, sp. zn. 18 Co 206/2011.
Odvolací soud uváděl, že žalobci napadli svou žalobou podle §244 a násl. občanského soudního řádu rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Třebíč ze dne 19. února 2008, č.j. 205/08/PUTR/Ž, vydané podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Tímto rozhodnutím bylo určeno, že původní vlastnicí nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, V. Z. a F. Z. nejsou podílovými spoluvlastníky uváděných nemovitostí v katastrálním území T. (obec T.), a to části pozemku dle stavu dřívějšího pozemkového katastru p. č. 213 (původní orné půdy o výměře 9263 m2) a dle současného stavu v katastru nemovitostí parc. č. 162/47, 162/48, st. 287, 162/2, 162/49, 218/5 a 218/6 v katastrálním území T. (obec T.), které přešly do vlastnictví státu na základě nabídky bezplatného převodu majetku do státního vlastnictví ze dne 19. března 1973, přičemž k tomuto darování došlo v tísni. Pozemkový úřad však rozhodl o nevydání předmětných pozemků s tím, že jde o pozemky zastavěné ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. g/ zákona č. 229/1991s. Žalobci se domáhali znovuprojednání nároku uplatňovaného v řízení před správním orgánem v rozsahu skutkového a právního hodnocení otázky, zda je dána překážka vydání pozemků nárokovaných žalobci ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě (srov. §250f, věta první, občanského soudního řádu).
Odvolací soud s poukazem na to, co vyšlo najevo v řízení správním i soudním (zejména z územního rozhodnutí, ze zprávy o projektové přípravě, z rozhodnutí o odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě a ze stavebního povolení i z dalších listinných důkazů) dospěl k závěru, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci zejména co do zjištění toho, jakými konkrétními stavbami jsou dotčeny jednotlivé pozemky, o něž jde v tomto řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci je dána překážka vydání předmětného pozemku podle §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., když žalobci nárokované pozemky byly po přechodu na stát zastavěný stavbami, které jsou součástí „areálu podniku“, přičemž a ohledem na pluralitu těchto staveb a jejich provozní propojení (vrátnice, výtopna, trafostanice, telefonní ústředna, apod.) je třeba tyto stavby posuzovat jako jeden celek a pozemky tvořící prostor mezi jednotlivými provozními stavbami je nutno považovat za pozemky bezprostředně související a nezbytně nutné k jejich provozu; toto zastavění pak brání zemědělskému využití pozemků. Odvolací soud byl i toho názoru, že v daném případě je při aplikaci a interpretaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě respektovat v daném případě“ proporcionalitu mezi omezeními restitučního nároku žalobců na vydání původního pozemku a mezi prosazením veřejného zájmu, spočívajícím v posouzení z hlediska priority a vlastnického vztahu k areálu jako celku“.
Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle §219 občanského soudního řádu ve výroku o věci samé (označeném I.), když má za to, že „vyjádřená změna výroku je změnou formální“.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud i s použitím ustanovení §150 občanského soudního řádu s přihlížením k tomu, že „záměr o naplnění ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě tu byl výsledkem složitého skutkového i právního posouzení, nejprve správním orgánem a následně i soudem. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití ustanovení §224 odst. 1 a ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 19. prosince 2012 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u soudu prvního stupně dne 11. února 2013, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 8. listopadu 2012 (sp. zn. 18 Co 206/2011 Krajského soudu v Brně) ve výrocích označených I. a II. (ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Uvedení dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Uvedení dovolatelé spatřují zásadní význam rozhodnutí o dovolání v posouzení toho, zda odvolací soud řešil právní otázku splnění předpokladů pro vydání pozemku, jak mají za to, v rozporu s hmotným právem (srov. §11 zákona č. 229/1991 Sb. a preambuli tohoto zákona), a v posouzení toho, zda otázka splnění předpokladů pro vydání pozemku byla odvolacím soudem posouzena, jak mají za to, v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ČR.
Dovolatelé vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu, že stejně jako soud prvního stupně posoudil právní otázku, zda u pozemků, jež jsou předmětem tohoto řízení, je dána překážka jejich vydání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. „v důsledku jejich zastavění celým areálem bývalého OPMH Třebíč, přičemž toto zastavění nárokovaných pozemků brání či nebrání jejich zemědělskému využití“. Dovolatelé vytýkali v této souvislosti zejména, že v tomto řízení nebyl proveden jimi navržený posudek znalce z oboru stavebnictví o tom, „zda do garáží postavených na pozemku parc. č. 162/47 v katastrálním území T. je či není zřejmá dispozice prvního nadzemního podlaží, aby bylo možno posoudit, zda se ve smyslu občanskoprávním jedná o stavu“, což bylo nezbytné, podle názoru dovolatelů „z důvodu, že podle §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. se zastavěnou část pozemku považuje část na níž stojí stavba“.
Dovolatelé mají dále za to, že nesprávně bylo u stavby garáži na pozemku p. č. 162/47 v katastrálním území T. soudem dovozeno, že tato stavba je součástí uzavřeného areálu a je nezbytná k provozu ostatních staveb. Dovolatelé naproti tomu jsou toho názoru, že „na pozemku p. č. 162/47 není umístěna stavba ve smyslu občanskoprávním, takže nelze tuto část pozemku považovat za zastavěnou ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě, a dále také, že stavby se nacházejí na sporných pozemcích a tvoří s nemovitostmi PUMAX, s.r.o., nedělitelný celek, tj. areál“. Z žádného důkazu provedeného v tomto řízení také nevyplývalo, že by na sporných pozemcích byla postavena vrátnice (nejsou-li za ni považovány dvě mobilní buňky, umístěné na sporných pozemcích), výtopna a telefonní ústředna, jakož i kanalizace, vodovodní potrubí a dešťová kanalizace a že by stavby na sporných pozemcích byly propojeny s areálem firmy PUMAX, s.r.o. (původně OPMH Třebíč)“. Otázka, zda vůbec se tu jedná o areál se stavbami na sporných pozemcích se vzájemnou provázaností, vylučující zemědělské využití pozemku, zůstala tedy neobjasněna.
Neprovedením žalobci navrhovaného znaleckého posudku tak zůstaly uvedené skutečnosti, z nichž soudy vycházely, nedoloženými.
Vůbec se soudy v daném případě nezabývaly, dodávali ještě dovolatelé, tím, zda „dražba konaná 13. června 1992 je ve vztahu ke sporným pozemkům platná“. Takové závažné procení pochybení mohlo mít, podle názoru dovolatelů, zásadní význam pro rozhodnutí soudu v této právní věci.
Dovolatelé mají za to, že soudy v daném případně nesprávně interpretovaly ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. extenzívně, když dovozovaly, že tu jde o „ucelený areál“, ať je jakkoli rozsáhlý a zastavěný jen zčásti, se zahrnutím veškeré plochy tento areál zahrnující bez zhodnocení bezprostřední souvislosti pozemků ke stavbám a jejich tvrzené nutnosti k provozu stavby.
Ve vyjádření účastníka řízení ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Ve vyjádření bylo poukazováno na to, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, jsou na části již původního areálu Okresního podniku místního hospodářství Třebíč, státního podniku (v likvidaci). Jde o pozemky, které jsou zastavěny stavbou stavebního dvoru, kdy jednotlivé stavby byly postupně realizovány na základě rozhodnutí o umístění staveb a stavebního povolení a byly vybudovány v rámci koncepce uzavřeného samostatně fungujícího výrobně-opravárenského areálu jako funkčního celku; pozemky tu tvoří uzavřený areál, který je ve vlastnictví vedlejšího účastníka tohoto řízení – PUMAX, s.r.o., Třebíč. Stavby na pozemcích, jsou součástí tohoto uzavřeného areálu a jsou nezbytné k provozu ostatních staveb; pozemková parcela č. 162/48 souvisí bezprostředně se stavbou garáží na pozemku p.č. 162/47 a jedná se o pozemek nezbytně nutný k provozu stavby; jeho účelem je sloužit jako přístup do garáží a jako odstavná plocha. Stavby na pozemcích p.č. 162/47 a 162/48 byly zahájeny před 24. 6. 1991 a jedná se o stavby trvalé, které brání zemědělskému a lesnímu využití předmětných pozemků. Na stavební parcele č. 287 je situována trafostanice o půdorysu 12,74 m x 5,85 m; stavba byla povolena stavebním povolením ze dne 27. ledna 1989. Na současných pozemcích p. č. 218/6, 218/15, 162/49 a 162/6 se nachází odstavná plocha tvořená monolitickým betonem a betonovými povrhy, tři plechové mobilní sklady, oplocení, sítě technického vybavení a vnitroareálová komunikace; tyto pozemky souvisejí se stavbou garáží na pozemku p. č. 162/47 a se stavbou na pozemcích st. p. č. 218 (kamenosochařství) a 198 (autoprovozovna). Realizace staveb byla zahájena před 24. 6. 1991 a na celou plochu zájmového území byla zpracována koncepce uzavřeného, samostatně fungujícího výrobně-opravárenského areálu. V rámci malé privatizace byly současní pozemky p. č. 162/47, 162/48, 162/49, 218/15 a 218/16, jako součást provozní jednotky, převedeny v roce 1992 do vlastnictví PUMAXU, s.r.o. Pokud žalobci se v rámci odvolacího řízení domáhali platnosti či neplatnosti dražby, která se konala 13. června 1992, jejímž předmětem byly i žalobci nárokované pozemky, pak posuzování platnosti této dražby nemohlo být předmětem tohoto soudního řízení podle páté části občanského soudního řádu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem lze mít za to, že v daném případě byl skutkový stav rozsáhlého zjištění správním orgánem i soudem; v řízení bylo prokázáno funkční spojení pozemků, o něž šlo v tomto řízení, se stavbami, s nimiž vytvářejí nedělitelný celek, jenž vylučuje zemědělské nebo lesní využití předmětných pozemků.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky (původně žalovaný) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§23), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. (který je použitelný i pro dovolací řízení srov. §243c odst. 1 o.sř.) rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně dosavadního vedlejšího účastníka Pozemkového fondu s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum .
Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. listopadu 2012 bylo tu třeba posoudit ve smyslu ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu (zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož bylo přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé zásadní význam. – V daném případě bylo na místě při posouzení toho, zda šlo o rozhodnutí odvolacího soudu, potvrzujícího rozsudek soudu prvního stupně ve věci, vycházet z věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když ke změně tu došlo ohledně výroku o nákladech řízení, zatím co výrok ve věci samé byl změněn jen formulačně.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění platném do 30. 12. 2012) mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 88/2008 Okresního soudu v Třebíči), že se odvolací soud zabýval řešením právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
V řízení od dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda tu odvolacím soudem nebyla v jeho rozsudku ze dne 8. listopadu 2012 řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud posuzoval v tomto případě projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o půdě).
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze oprávněným osobám podle tohoto zákona vydat v případě, že pozemek byl po přechodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku nebo je zastavěn jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou nebo drobnou anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země; za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991 a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná i provozu stavby.
Zastavením pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou, která má povahu nemovitosti, která má za následek takovou změnu využití pozemku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. je rozhodující pouze to, zda stavba brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku a nikoli její velikost a hodnota stavby nebo účelnost jejího dalšího využití (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pozemkem tvořícím s objekty výstavby jeden funkční celek je nutno rozumět pozemek zastavěný stavbou a dále též pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (k tomuto závěru dospěl dovolací soud v rozhodnutí 28 Cdo 1042/2002 Nejvyššího soudu).
Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 8. listopadu 2012 (sp. zn. 18 Co 206/2011 Krajského soudu v Brně) správně dovozoval z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. června 2000, II. ÚS 78/98 (uveřejněného pod č. 89 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) i závěr, že označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezí jednotlivými objekty či pozemky, tvořícími takový areál; je tu pak nutno vycházet z hlediska vlastnického vztahu k tomuto celku a areál nelze pak dělit (tedy vydat jeho část).
Podle ustanovení §250f občanského soudního řádu soud v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věc před soudem.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z publikované judikatury soudů, z nichž vycházel dovolací soud i v tomto řízení o dovolání, nemohl dovolací soud dospět v daném případě přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 8. listopadu 2012 (sp. zn. 18 Co 206/2011 Krajského soudu v Brně) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 8. listopadu 2012 ani právní otázku rozhodovanou rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat zákonem stanové předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (použitelného tu i nyní ve smyslu ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu).
Přikročil tedy dovolací soud (rovněž ve smyslu ustanovení §243f odst. 1 a odst. 5 i §218 písm. c/ občanského soudního řádu) k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a dalším účastníkům řízení nevznikly v tomto dovolacím řízení náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu