ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1146.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1146/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelek a/ PhDr. J. S. , a b/ K. Ch. , obou zastoupených JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, PSČ 602 00, za účasti Bytového družstva Cihlářská 1a, v likvidaci , se sídlem v Brně, Cihlářská 1a/623, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26313260, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, se sídlem v Bratčicích č. p. 137, PSČ 664 67, a L. M. , zastoupeného JUDr. Markem Hastíkem, advokátem, se sídlem v Brně – Starém Brně, Pellicova 648/33, PSČ 602 00, o určení neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 129/2006, o dovolání Bytového družstva Cihlářská 1a, v likvidaci, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 19 Co 227/2010-197, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 19 Co 227/2010-197, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2010, č. j. 53 C 129/2006-163, se zrušují a věc se postupuje Krajskému soudu v Brně jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. dubna 2010, č. j. 53 C 129/2006-163, určil, že smlouva o převodu bytové jednotky blíže specifikované ve výroku rozsudku, uzavřená mezi Bytovým družstvem Cihlářská 1a, družstvem (dále jen „družstvo“) a L. M. (dále jen „L. M.“), je neplatná (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť rozsudek ze dne 18. října 2007, č. j. 53 C 129/2006-122, jímž soud prvního stupně návrh na zahájení řízení zamítl, zrušil Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. prosince 2008, č. j. 19 Co 126/2008-137. V označeném rozhodnutí odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním názorem, podle něhož navrhovatelky mají ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
K odvolání družstva Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 19 Co 227/2010-197, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. dubna 2010 v bodě I. výroku (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ Na ustavující členské schůzi družstva konané dne 7. listopadu 2002 byly přijaty stanovy, podle kterých může člen družstva uhradit ještě další členský podíl odpovídající konkrétní další bytové jednotce (čl. 9 bod 2 písm. a/).
2/ Druhá navrhovatelka se jako nájemkyně bytu č. 14 stala zakládající členkou družstva.
3/ Na schůzi konané 9. prosince 2002 se většina nájemců v domě dohodla na tom, že členský podíl za byt manželů Š. (byt č. 9) uhradí druhá navrhovatelka do 31. března 2003.
4/ Na schůzi konané 17. února 2003 obdržela druhá navrhovatelka výpočet členských podílů s oznámením výše částky a data platby. Za byt č. 14 měla zaplatit částku 190.000,- Kč do 30. dubna 2003 a za byt č. 9 částku 209.000,- Kč do 31. března 2003.
5/ Dne 24. února 2003 družstvo vzniklo zápisem do obchodního rejstříku.
6/ Dne 24. března 2003 složila druhá navrhovatelka další členský podíl ve výši 209.000,- Kč a následně dne 28. března 2003 částku 190.000,- Kč.
7/ Členská schůze družstva konaná 14. dubna 2003 konstatovala, že „částka 190.000,- Kč odpovídá vlastnímu členskému podílu druhé navrhovatelky a částka 209.000,- Kč dalšímu členskému podílu“ a že druhá navrhovatelka splnila svou povinnost řádně a včas.
8/ Dne 5. června 2003 bylo převedeno vlastnické právo k domu, ve kterém se nachází předmětné byty, z dosavadního vlastníka – Statutárního města Brna na družstvo. Následně družstvo prohlášením vlastníka vymezilo v domě bytové jednotky.
9/ Dne 16. června 2004 uzavřela druhá navrhovatelka s první navrhovatelkou smlouvu o převodu členských práv a povinností k bytu č. 9.
10/ Dne 17. března 2005 podal L. M. přihlášku do družstva v úmyslu stát se nájemcem bytu č. 9 a dne 30. března 2005 byl do družstva jako člen přijat.
11/ Manželé Š., nájemci bytu č. 9, kteří se nestali členy družstva, uzavřeli dne 25. března 2005 dohodu o výměně bytu č. 9 s manžely M., bytem B., S. 7. Pronajímatelé s výměnou bytu vyslovili souhlas, k předání bytu došlo dne 30. června 2005.
12/ Dne 11. července 2005 uzavřeli manželé M. s L. M. dohodu o převodu práv a povinnosti plynoucích z nájemní smlouvy k bytu č. 9.
13/ Dne 1. srpna 2005 uzavřelo družstvo jako pronajímatel a L. M. jako nájemce nájemní smlouvu k bytu č. 9.
14/ Následně uzavřeli družstvo a L. M. smlouvu o převodu bytové jednotky k bytu č. 9 a byl podán návrh na vklad vlastnického práva příslušnému katastrálnímu úřadu.
Na tomto základě odvolací soud předně dovodil, že navrhovatelky mají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky k bytu č. 9, neboť k tomu, aby se mohly něčeho domáhat po družstvu, potřebují zabránit převodu předmětného bytu do vlastnictví L. M., když tento převod by mohl způsobit nevratné změny. Navrhovatelky nemohly žalovat na určení vlastnictví k bytové jednotce (protože ani jedna není jejím vlastníkem) a převodu bytové jednotky na L. M. by nezabránila ani žaloba na nahrazení projevu vůle vůči družstvu, ani žaloba na určení rozsahu členských práv a povinností některé z navrhovatelek v družstvu. Žaloba tak plní preventivní charakter, vytvoří pevný a určitý právní rámec, který může být předpokladem pro odvrácení případných budoucích sporů.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že druhá navrhovatelka nabyla členská práva a povinnosti k bytu č. 9 (stanovy tento způsob nabytí připouštěly) a následně je převedla na první navrhovatelku. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1378/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2007, pod číslem 39 (které je – stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu) odvolací soud konstatoval, že lze rozdělit a převést část členských práv a povinností za předpokladu, založí-li nabytí převáděné části práv a povinností plnohodnotný členský poměr v družstvu. Tak tomu bylo i v dané věci a druhá navrhovatelka, které měla členská práva a povinnosti k bytu č. 14 a bytu č. 9, převedla členská práva a povinnosti k bytu č. 9 na první navrhovatelku.
Odvolací soud uzavřel, že dohoda o převodu práv a povinností z nájemní smlouvy k bytu č. 9, uzavřená mezi manžely M. a L. M., je neplatná pro rozpor se zákonem a jeho obcházení, konkrétně ustanovení §685 až 716 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), z nichž možnost převedení nájemních práv neplyne. V samotné dohodě, kterou mezi sebou manželé M. a družstvo uzavřeli, není odkaz na speciální ustanovení občanského zákoníku týkající se nájmu bytu, neboť tato dohoda odkazuje na ustanovení §524 a 531 obč. zák., která upravují postoupení pohledávky a převzetí dluhu. Nájemní právo však není ani pohledávkou, ani dluhem. Převod nájemního práva je (dle odvolacího soudu) možný toliko trojstrannou dohodou mezi pronajímatelem, stávajícím nájemcem a novým nájemcem, ve které bude nejdříve ukončen stávající nájemní vztah a následně bude uzavřen nový nájemní vztah s novým nájemcem.
Konečně odvolací soud měl za neplatnou i nájemní smlouvu uzavřenou 1. srpna 2005 mezi družstvem a L. M., neboť v době, kdy se uzavírala, nebyl byt č. 9 „právně volný“ (nájemci bytu byli stále manželé M.). K tomu doplnil, že ovšem ani kdyby manželé M. nájemní vztah platně ukončili, neumožňovalo by to představenstvu družstva uzavřít nájemní smlouvu s L. M., když nájem bytu ve vlastnictví družstva je majetkovou dispozicí, o níž musí rozhodnout členská schůze v souladu s §239 odst. 4 písm. i/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Nájemci bytu však zůstali manželé M. (kteří nebyli členy družstva) a v souladu s §22 odst. 1 zákona č. 72/1994, kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (zákon o vlastnictví bytů) by družstvo mohlo byt převést postupem dle §239 odst. 4 písm. i/ obch. zák. pouze do jejich vlastnictví. Teprve pokud by nabídku nepřijali, mohla by členská schůze družstva přijmout jiné rozhodnutí o dispozici s bytem, když by však měla přihlížet k právům první navrhovatelky.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., případně z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (tedy tvrdí dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle dovolatele odvolací soud nevzal „v úvahu, že se jednalo o podmíněný právní úkon, jehož účinnost byla vázána na splnění odkládací podmínky, totiž že se předmětný byt stane právně volným a že se druhá navrhovatelka stane nájemnicí tohoto družstevního bytu, čímž dojde na její straně ke splnění zákonných podmínek pro převod jednotky – bytu č. 623/9 se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a na pozemku do vlastnictví druhé navrhovatelky podle §23 zákona č. 72/1994 Sb.“ Z uvedeného dle dovolatele plyne, že druhá navrhovatelka nemohla platně svá členská práva v družstvu rozdělit a část těchto práv převést smlouvou o převodu členského podílu na první navrhovatelku.
Dovolatel tak dovozuje, že navrhovatelky nesplňovaly zákonné podmínky předkupního práva k bytu č. 9 podle §23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a nemají tak naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. Namítá, že věcně správné bylo první rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek ze dne 18. října 2007), kterým byla žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
K posouzení dohody o převodu práv a povinností z nájemní smlouvy k bytu č. 9 uzavřené mezi manžely M. a L. M. dovolatel uvádí, že odvolací soud pominul, že tato dohoda byla trojstranná [jejím účastníkem byl i pronajímatel (dovolatel)]. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nevzal v úvahu ustanovení §51 obč. zák. o nepojmenovaných smlouvách. Navíc se ustanovení o změně závazků podle dovolatele uplatní i v právních vztazích z nájmu bytu, k čemuž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000. Ustanovení §239 odst. 4 písm. i/ obch. zák. se na daný případ nevztahuje, neboť „se vztahuje na případ, kdy členská schůze rozhoduje o majetkové dispozici s bytem, který je jednotkou ve smyslu zákona o vlastnictví bytu, tj. je obdobou nemovitosti a není pronajat“.
Nájemní smlouva ze dne 1. srpna 2005 pak byla podle dovolatele uzavřena pouze z opatrnosti a jednalo se fakticky o písemný záznam obsahu práva nájmu družstevního bytu založeného dohodou z 11. července 2005. Pokud odvolací soud dospěl k názoru o neplatnosti této smlouvy z důvodu nerozdělení nájemného a záloh na úhradu za služby spojené s nájmem bytu, nevzal podle dovolatele do úvahy, že uvedená smlouva obsahovala přílohu – evidenční list – který uvedené částky, jakož i jejich výpočet obsahuje. K důkazu jej první žalovaný nepředkládal, neboť k tomu nebyl podle §118a o. s. ř. vyzván.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval, zda řízení není postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny, a shledal, že tomu tak je, protože ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, a odvolací soud tuto vadu neodstranil.
S přihlédnutím k době zahájení řízení je pro posouzení věcné příslušnosti rozhodné znění občanského soudního řádu účinné k 24. dubnu 2006.
Z ustanovení §9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř. vyplývá, že krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi (družstvy) a jejich zakladateli (společníky nebo členy), jakož i mezi společníky (členy nebo zakladateli) navzájem, jde-li o vztahy týkající se účasti na společnosti (členského vztahu v družstvu), o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka (členská práva a povinnosti), a o vztahy související se zvýšením základního jmění (přistoupením společníka nebo člena), není-li dána příslušnost podle písmena b/.
V rozsudku ze dne 22. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 758/98, uveřejněném pod číslem 3/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že vzhledem k tomu, že zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), byla smlouva o převodu bytové jednotky podle ustanovení §23 a násl. zákona učiněna součástí právního řádu jako speciální úprava zániku členství v družstvu a vypořádání vzájemných vztahů mezi družstvem a jeho členem, je k řízení o žalobě, kterou se člen družstva domáhá uložení povinnosti družstvu uzavřít s ním takovou smlouvu, věcně příslušný krajský soud s působností ve věcech obchodních.
Uvedený závěr (o věcné příslušnosti) se obdobně uplatní i v projednávané věci. Domáhají-li se navrhovatelky toho, aby byla určena neplatnost smlouvy o převodu bytové jednotky, majíce za to, že práva k dotčené bytové jednotce jsou spojena s členským podílem převedeným na druhou navrhovatelku smlouvou ze dne 16. června 2004 a poukazujíce na příslušná ustanovení stanov, jde o řízení mezi družstvem a jeho členy týkající se členského vztahu v družstvu uvedené v §9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř. v rozhodném znění. K tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 2918/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3614/2012.
Jde tedy o řízení, k jehož vedení je věcně příslušný v prvním stupni krajský soud, jímž je v projednávané věci, s ohledem na bod 7 přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, Krajský soud v Brně.
Podle ustanovení §103 o. s. ř. soud kdykoliv za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může ve věci jednat (podmínky řízení). Jednou z podmínek řízení je i věcná příslušnost soudu.
Podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl-li věcně nepříslušný soud, a věc postoupí soudu věcně příslušnému podle ustanovení §221 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Městský soud v Brně, který ve věci jednal a rozhodl jako soud prvního stupně, není soudem příslušným k projednání a rozhodnutí ve věci, neboť jde o věc náležející do věcné příslušnosti krajského soudu. Odvolací soud měl proto postupovat podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a/ a §221 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Pokud tak neučinil a rozhodl o odvolání meritorně, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.
Důsledkem tohoto závěru je rozhodnutí o zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a postoupení věci Krajskému soudu v Brně jako soudu věcně příslušnému podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř.
Zbývá dodat, že spor z právního vztahu mezi družstvem a jeho členem týkající se členského vztahu v družstvu (§9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř.) je podle §200e odst. 1 a 3 o. s. ř. řízením o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, v němž se rozhoduje usnesením. Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl jinou – kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou – formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2000, pod číslem 45). Proto Nejvyšší soud i v této věci rozhodl o dovolání usnesením (§243b odst. 6 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2014
Mgr. Milan P o l á š e k předseda senátu