ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1648.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1648/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobců a/ Prague Investment Holdings (Cyprus) Limited , se sídlem v Nicosii, 70 JF Kennedy Avenue, Kyperská republika, b/ PRAGUE CAPITAL PARTNERS LIMITED, se sídlem v Tortole, Road Town, 3rd floor, Omar Hodge Building, Wickhams Cay I, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 109866, a c/ BLANET-SHOP, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Na Pernikářce 762/33, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 26214164, všech zastoupených Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, PSČ 140 00, proti žalovaným 1/ OKD, a. s. , se sídlem v Karviné, Stonavská 2179, PSČ 735 06, identifikační číslo osoby 26863154, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova 9, PSČ 702 00, a 2/ PROSPER TRADING a. s. , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Umělecká 305/1, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 47677791, zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Americká 17, PSČ 120 00, o zaplacení 6,875.151,- Kč s příslušenstvím a 14,396.113,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 64/2001, o dovolání žalobkyně c/ proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2013, č. j. 8 Cmo 44/2009-382, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2013, č. j. 8 Cmo 44/2009-382, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 2. července 2008, č. j. 30 Cm 64/2001-203, ve znění usnesení ze dne 24. srpna 2010, č. j. 30 Cm 64/2001-281, Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu žalobkyně a/ o zaplacení 4,792.777,89 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok I.), zamítl žalobu žalobkyně b/ o zaplacení 5,263.605,20 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok II.), zamítl žalobu žalobkyně c/ o zaplacení 5,932.748,52 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výroky IV. a V.).
Vyšel přitom z toho, že:
1/ Na společném jednání druhé žalované a (právní) předchůdkyně první žalované OKD, a. s., identifikační číslo osoby 00002593, (dále též jen „předchůdkyně první žalované“), konaném ve dnech 12. - 13. prosince 1996, bylo dohodnuto, že druhá žalovaná „nakoupí 51 % akcií společnosti Moravskoslezské teplárny, a. s. (dále též jen „MST“ či „společnost“) od INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKY, a. s. (dále jen „IPB“) a „přeprodá“ je předchůdkyni první žalované za předpokladu, že v kupní smlouvě bude zakotveno právo druhé žalované jako prodávající odstoupit od prodeje části akcií, a pokud předchůdkyně první žalované poskytne na celou transakci zálohu. Předchůdkyně první žalované též požadovala, aby se právo na odstoupení od prodeje části akcií týkalo pouze toho počtu kusů akcií, který bude přesahovat tzv. blokační minoritu (tedy 34%).
2/ Dne 20. prosince 1996 byla mezi IPB (jako prodávající) a druhou žalovanou (jako kupující) uzavřena smlouva o úplatném převodu cenných papírů, jejímž předmětem byl převod 1,278.850 ks zaknihovaných akcií na majitele, ISIN CS0008433652 (dále též jen „akcie“). Převáděný počet akcií představoval 51 % akcií společnosti, akcie byly veřejně obchodovatelné.
3/ Téhož dne uzavřela druhá žalovaná (jako prodávající) a předchůdkyně první žalované (jako kupující) smlouvu o úplatném převodu cenných papírů, jejímž předmětem byl závazek prodávající předat a převést na kupující 852.564 ks akcií v hodnotě 1.577,243.400,- Kč (představující 34 % akcií společnosti) nejpozději do 31. prosince 1996 a 426.286 ks akcií v hodnotě 788,629.100,- Kč (představující 17 % akcií společnosti) nejpozději do 31. března 1997 (dále též jen „smlouva“). Současně bylo dohodnuto právo prodávající odstoupit od prodeje 426.286 ks akcií.
4/ Předchůdkyně první žalované se zavázala poskytnout druhé žalované zálohu ve výši 2.365,872.500,- Kč, a to v první splátce ve výši 1.200,000.000,- Kč do 23. prosince 1996 a ve druhé splátce ve zbývající výši 1.165,872.500,- Kč do 30. prosince 1996.
5/ Představenstvo druhé žalované na svém jednání konaném dne 14. ledna 1997 konstatovalo, že „20. prosince 1996 uzavřela druhá žalovaná smlouvu s IPB na nákup akcií společnosti a 23. prosince 1996 uzavřela smlouvu s první žalovanou; ta však projevila zájem koupit pouze blokační minoritu, pročež druhé žalované zůstalo 17 % těchto akcií.“ Dále konstatovalo, že „16. ledna 1997 se bude konat valná hromada společnosti a druhá žalovaná požádala o kooptaci svého zástupce do představenstva společnosti“.
6/ Na jednání mimořádné valné hromady společnosti konané dne 6. února 1997 bylo odvoláno z funkce všech sedm členů představenstva společnosti, bylo rozhodnuto o snížení počtu jeho členů na pět a bylo zvoleno všech pět nových členů představenstva.
7/ Právo druhé žalované odstoupit od prodeje 17 % akcií společnosti vyplývající ze smlouvy bylo na základě dodatku č. 1 smlouvy uzavřeného 23. prosince 1996 a dodatku č. 2 smlouvy uzavřeného 12. června 1997 prodlouženo do 30. listopadu 1997.
8/ Dne 28. listopadu 1997 odstoupila druhá žalovaná v souladu se smlouvou, ve znění jejích dodatků č. 1 a 2, od prodeje předmětných 426.286 ks (17 %) akcií společnosti předchůdkyni první žalované.
9/ Ze smlouvy o úplatném převodu cenných papírů uzavřené mezi druhou žalovanou (jako „povinnou prodávající“) a společností Eurobrokers a. s. (jako „oprávněnou kupující“) dne 18. února 1997 vyplývá, že tyto strany uzavřely opční smlouvu, jejímž předmětem je nárok oprávněné kupující na budoucí nákup 426.286 ks akcií společnosti, a to za kupní cenu 1.850,- Kč za akcii za předpokladu, že opce bude uplatněna nejpozději do 30. listopadu 1997.
10/ Podáním označeným jako potvrzení kupní smlouvy ze dne 25. června 1997 společnost Eurobrokers a. s. oznámila druhé žalované, že trvá na plnění smlouvy ze dne 18. února 1997. Předpokládanou dobu realizace převodu akcií stanovila na říjen 1997. Realizaci prodeje předmětných akcií vzalo představenstvo druhé žalované na vědomí na svém jednání konaném dne 3. listopadu 1997.
11/ Ze sdělení Střediska cenných papírů ze dne 15. prosince 2004 vyplývá, že vážený průměr cen obchodů s akciemi společnosti ISIN CS0008433652 uskutečněných na veřejných trzích v období šesti měsíců před 28. prosincem 1996 byl 1.626,84 Kč.
12/ V rozhodném období 25. února 1997 až 26. dubna 2000 byly akcionáři společnosti též žalobkyně a/ a společnost Manhattan, investiční fond, a. s. (původní žalobkyně b/; dále též jen „Manhattan IF“).
13/ Dne 14. března 2000 prodala Manhattan IF akcie společnosti Prague Associates (Cyprus) Limited za cenu 1.222,50 Kč za akcii. Žalobkyně a/ prodala akcie společnosti dne 31. března 2000 společnosti PRAGUE ASSOCIATES LIMITED, a to za cenu 1.450,- Kč za akcii.
14/ Manhattan IF (jako postupitelka) postoupila postupní smlouvou ze dne 23. února 2005 společnosti Prague Capital Partners, s. r. o. (jako postupnici) pohledávku za první a druhou žalovanou z titulu náhrady škody vzniklé v důsledku porušení povinnosti žalovaných učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií ve smyslu §183b odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 30. června 1997 (dále též jen „pohledávka“), ve výši 14,396.113,- Kč s příslušenstvím.
15/ Postupní smlouvou ze dne 17. června 2005 postoupila Prague Capital Partners, s. r. o. tutéž pohledávku postupnici LANGUAGES AT WORK s. r. o.
16/ Postupními smlouvami uzavřenými též dne 17. června 2005 postoupila LANGUAGES AT WORK s. r. o. část pohledávky ve výši 6,767.869,- Kč s příslušenstvím žalobkyni b/ a část pohledávky ve výši 7,628.244,- Kč s příslušenstvím žalobkyni c/.
Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně jsou v projednávané věci aktivně legitimovány, přestože nebyly účastníky hmotněprávního vztahu, který zakládá jimi tvrzené právo na náhradu škody (akcionáři společnosti), neboť předložené postupní smlouvy jsou dostatečně určité a srozumitelné, a měly tedy za následek změnu v osobě věřitele postupované pohledávky.
Ačkoli shodnými tvrzeními účastníků řízení bylo prokázáno, že žalované byly majitelkami celkem 51 % akcií společnosti, přičemž tyto akcie byly veřejně obchodovatelné, soud uzavřel, že žalovaným nevznikla povinnost učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií ve smyslu §183b odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 30. června 1997, neboť nebylo prokázáno, že tyto jednaly ve shodě ve smyslu §66b obch. zák. O jednání ve shodě jde přitom tehdy, nabyly-li dotčené osoby rozhodný podíl ve společnosti se shodným cílem.
Podle názoru soudu přitom shodný cíl žalovaných nevyplývá
- z tvrzení žalobkyň, podle nichž bylo na společnost Drach Trading Limited (dále též jen „DTL“) různými transakcemi převedeno ze společnosti a předchůdce první žalované přes 900 mil Kč, neboť tyto transakce nastaly až „po ovládnutí společnosti“,
- z dohody mezi žalovanými ohledně shodného výkonu hlasovacích práv na valné hromadě společnosti konané 6. února 1997, neboť pouhý shodný výkon hlasovacích práv akcionářů na valné hromadě neprokazuje jejich jednání ve shodě. Z provedeného dokazování přitom nevyplývá, že mezi žalovanými existovala dohoda, „která by následně měla reflexi ve snížení počtu členů představenstva ze 7 na 5, z nichž 4 byli zástupci žalovaných“,
- z tvrzení, podle nichž „od února 1997 začala společnost provádět obchody, na kterých prodělávala a které nebyly výhodné ani pro OKD, a. s., vydělávala na nich DTL“, neboť nebylo prokázáno, že prospěch z těchto úkonů měly žalované, alespoň prostřednictvím DTL, a chybí taktéž jakýkoli důkaz o propojení mezi DTL a první žalovanou,
- ze skutečnosti, že cena, za niž bylo s akciemi společnosti obchodováno na veřejných trzích v době před a po nabytí majoritního podílu žalovanými, byla rozdílná, neboť tato skutečnost není pro posouzení shodného cíle žalovaných nijak rozhodná,
- ze způsobu, jakým žalované rozhodný podíl ve společnosti nabyly, neboť druhá žalovaná nepřipravovala realizaci investice do společnosti „v součinnosti“ s první žalovanou a jejich záměry při koupi akcií společnosti byly odlišné,
- ani ze způsobu, jakým Eurobrokers a. s. akcie společnosti dále převedla na francouzskou obchodní společnost, stejně jako ze dvou „nestandardních obchodů“ (koupě polského uhlí za účasti společnosti TCHAS spol. s r. o. a nákup 49 % akcií společnosti Teplárny Karviná a. s.), neboť tyto nelze považovat za úkony směřující k ovládnutí cílové společnosti a navíc tyto úkony proběhly v prosinci 1997, tedy v době, kdy žalovaným – podle obsahu žaloby – povinnost učinit veřejný návrh na uzavření smlouvy již dávno svědčila.
Kromě toho, že nebylo prokázáno porušení povinnosti žalovaných, uzavřel soud, že výpočet výše žalované škody neodpovídá kritériím uvedeným v §183c odst. 3 obch. zák., neboť výpočet průměrné ceny nezachycuje pouze tzv. anonymní obchody, jež jsou pro posouzení výše průměrné ceny akcií rozhodné, když v rozhodné době Středisko cenných papírů nerozlišovalo tzv. přímé a nepřímé obchody s akciemi, čímž je průměrná cena významně ovlivněna.
Odvolací soud ve výroku označeným rozsudkem potvrdil výrok III. a ve vztahu k žalobkyni c/ též výroky IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, neboť rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. listopadu 2010, č. j. 8 Cmo 44/2009-295, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, č. j. 29 Cdo 1023/2011-351, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí zavázal odvolací soud právním názorem, podle něhož právo akcionářů domáhat se uložení povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií podle ustanovení §183b odst. 1 obch. zák. a právo na náhradu škody vzniklé porušením této povinnosti jsou samostatné nároky uplatnitelné vedle sebe, resp. nezávisle na sobě. Jinými slovy, uplatnění práva na náhradu škody tak není nikterak podmíněno předchozím uplatněním práva na uložení dané povinnosti.
Nejvyšší soud konstatoval, že s ohledem na skutečnost, že ke vzniku povinnosti žalovaných učinit veřejný návrh smlouvy by vedlo v projednávané věci pouze nabytí rozhodného podílu uvedeného v §183b obch. zák. jednáním ve shodě ve smyslu §66b obch. zák., měly soudy povinnost zabývat se tím, zda z rozhodných skutkových zjištění daný závěr vyplývá, či nikoliv.
Poukazuje na závěry svého rozsudku ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3619/2009, uveřejněného pod číslem 106/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2011“), pak Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda předchůdkyně první žalované a druhá žalovaná jednaly ve shodě ve smyslu §66b obch. zák.
Odvolací soud v napadeném rozsudku dovodil, že v projednávané věci je „procesně hospodárnější“ zabývat se nejprve ostatními předpoklady vzniku práva na náhradu škody, nikoliv tvrzeným porušením povinnosti, neboť již ze samotných skutkových tvrzení lze usoudit, že tvrzená škoda nemohla vzniknout, a i v případě, že by vznikla, nemohla vzniknout v příčinné souvislosti s tvrzeným porušením povinnosti. Není tudíž třeba zabývat se tím, zda žalovaným skutečně vznikla povinnost učinit veřejný návrh smlouvy, či nikoliv.
Uvedl, že s výše uvedeným závěrem Nejvyššího soudu se ztotožňuje pouze potud, že uplatnění práva na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií není nikterak podmíněno předchozím uplatněním práva na uložení dané povinnosti, neboť zákon takový předpoklad v žádném ustanovení nevymezuje, avšak v situaci, kdy žalobce dovozuje výši škody z rozdílu mezi částkou, kterou mohl získat v případě splnění označené povinnosti, a částkou, za kterou akcie následně prodal, má okolnost, zda se žalobce či jeho právní předchůdce splnění povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií domáhal, či nikoliv, značný význam.
Odvolací soud dále vysvětlil, že samotným nesplněním tvrzené povinnosti žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci, škoda nevznikla, neboť držel akcie, za které by v případě, že by o to projevil zájem (akceptací návrhu smlouvy o koupi akcií), mohl obdržet ekvivalent. Záleží přitom na akcionáři, zda si akcii ponechá a ve kterém okamžiku se ji rozhodne prodat. Jestliže se akcionář svého práva, aby byl veřejný návrh smlouvy o koupi akcií učiněn, vzdá, resp. nedomůže, jde o výraz jeho vůle v daný okamžik za stanovených podmínek akcie neprodat. Rozhodne-li se akcionář prodat akcie v jiný (pozdější) okamžik, a to bez ohledu na skutečnost, zda akcie následně prodá za cenu vyšší, či nižší, než měl možnost prodat při „předchozí příležitosti“, nelze z takového jednání akcionáře vysledovat jakoukoliv souvislost s nesplněním povinnosti jiného akcionáře učinit v minulosti veřejný návrh smlouvy o koupi akcií.
Podle názoru odvolacího soudu proto „nelze shledat“ příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií a jednáním akcionáře, jenž se rozhodne akcie prodat jiným způsobem než na základě veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií, který si mohl vůči povinné osobě vymoci soudní cestou.
Opačný názor by podle odvolacího soudu mohl vést k absurdním situacím, kdy by oprávněná osoba mohla prodat hodnotné akcie za 1,- Kč a následně rozdíl hodnoty akcie, která by byla reflektována v ceně akcie v případě veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií, by požadovala jako náhradu škody, čímž by došlo „k přenosu odpovědnosti akcionáře za svou investici na osoby, které zásadně tuto odpovědnost nemají“.
Žalobkyně c/ napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla přikázána k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu.
Dovolatelka uvádí, že odvolací soud posoudil předmětné právní otázky v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1023/2011, resp. jde o otázky, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly dosud řešeny.
Namítá, že odvolací soud se neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným ve výše uvedeném rozsudku, jímž mu Nejvyšší soud uložil, aby se zabýval posouzením jednání ve shodě a vznikem povinnosti žalovaných učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií.
Z rozhodovací praxe Nejvyšší soudu dle dovolatelky vyplývá, že nárok na náhradu škody vzniká akcionářům, kteří měli mít možnost své akcie prodat za spravedlivou cenu uvedenou ve veřejném návrhu, bez ohledu na to, zda se domáhali splnění povinnosti učinit veřejný návrh v soudním řízení, a že vznik škody je v příčinné souvislosti s porušením dané povinnosti, jestliže při prodeji v rámci veřejného návrhu by akcionáři získali více, než kolik získali uzavřením následné náhradní smlouvy o prodeji akcií. Při řešení dané otázky se odvolací soud dle dovolatelky odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
V situaci, kdy akcie společnosti MST přestaly být v průběhu řízení veřejně obchodovatelné, a tudíž již není možné uložit žalovaným povinnost učinit veřejný návrh smlouvy o koupi předmětných akcií, by pak závěr odvolacího soudu znamenal, že akcionáři nemají v dané situaci žádný právní prostředek nápravy.
Dovolatelka dále uvádí, že žalobci postupovali v souladu s §384 obch. zák., který ukládá poškozenému povinnost učinit opatření ke zmírnění škody, když následně prodali akcie za cenu blížící se jejich hodnotě.
Zpochybňuje rovněž závěr, podle něhož by mohla nastat absurdní situace, kdy by oprávněná osoba mohla prodat hodnotné akcie za 1,- Kč a následně rozdíl hodnoty akcie požadovat z titulu náhrady škody, konstatujíc, že v takovém případě by škoda mohla být soudem přiznána pouze zčásti – v rozdílu mezi cenou přiměřenou a cenou, kterou akcionáři měli získat od odpovědných osob – nelze však uzavřít, že nárok na náhradu škody by v takové situaci nevznikl.
Dle názoru dovolatelky jsou splněny všechny předpoklady pro vznik práva na náhradu škody (tj. porušení právní povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy, majetková újma na straně žalobců a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vzniklou újmou).
První žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a uložil dovolatelce nahradit první žalované náklady dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz níže). Dovolání je i důvodné.
V rozsudku ze dne 27. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 4887/2010 (jenž je stejně jako další rozhodnutí uvedená níže veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), Nejvyšší soud uzavřel, že právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
Již v rozsudku ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 5290/2009, Nejvyšší soud uvedl, že uplyne-li povinnému akcionáři lhůta k učinění veřejného návrhu, mohou se ostatní akcionáři domáhat buď splnění této povinnosti, a/nebo náhrady škody způsobené jejím porušením. Nicméně i poté mohou akcie společnosti převést např. na veřejném trhu na jiné osoby, a ukončit tak svoji účast ve společnosti. Učiní-li tak, jejich právo na ukončení účasti ve společnosti bude realizováno, byť nikoliv akceptací povinného veřejného návrhu. Z tohoto důvodu na nabyvatele akcií, kteří akcie nabyli po uplynutí lhůty k učinění veřejného návrhu, právo domáhat se vůči povinnému akcionáři (splněním povinnosti učinit veřejný návrh) ukončení své účasti v cílové společnosti nepřechází. Právo na náhradu škody způsobené porušením povinnosti učinit veřejný návrh (ve lhůtě stanovené zákonem) zůstává akcionářům, kteří byli vlastníky akcií k poslednímu dni této lhůty, zachováno.
V rozsudku ze dne 20. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 1023/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2013, pod číslem 36 (jímž byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu v projednávané věci), pak dovolací soud výslovně uzavřel, že právo akcionářů domáhat se uložení povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií podle ustanovení §183b odst. 1 obch. zák. a právo na náhradu škody vzniklé porušením této povinnosti jsou samostatné nároky uplatnitelné vedle sebe, resp. nezávisle na sobě. Jinými slovy, uplatnění práva na náhradu škody tak není nikterak podmíněno předchozím uplatněním práva na uložení dané povinnosti, neboť zákon takový předpoklad v žádném ustanovení nevymezuje.
S ohledem na dobu, kdy měla žalovaným vzniknout povinnost učinit veřejný návrh smlouvy na koupi akcií, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodné znění níže uvedených ustanovení obchodního zákoníku účinné k 24. únoru 1997, tedy naposledy ve znění zákona č. 142/1996 Sb.
Podle §183b odst. 1 obch. zák. pokud jsou akcie společnosti veřejně obchodovatelné, je akcionář, který získá buď sám, nebo společně s jinými osobami jednáním ve shodě (§66b) podíl na veřejně obchodovatelných akciích, s nimiž je spojeno hlasovací právo (dále jen "podíl na veřejně obchodovatelných akciích"), v rozsahu jedné poloviny, a dále v rozsahu dvou třetin nebo tří čtvrtin součtu jmenovité hodnoty všech akcií společnosti, s nimiž je spojeno hlasovací právo, anebo tento podíl překročí, povinen učinit veřejný návrh smlouvy o koupi ostatních veřejně obchodovatelných akcií této společnosti, s nimiž je spojeno hlasovací právo, do 60 dnů ode dne, který následuje po dnu, v němž akcionář kdykoliv tento podíl získá nebo překročí. Pro účely tohoto ustanovení se prioritní akcie, u nichž stanovy vylučují hlasovací právo, považují za akcie, s nimiž není spojeno hlasovací právo, a to i v případech, kdy podle zákona toto hlasovací právo dočasně nabývají.
Z výše uvedeného ustanovení je zřejmé, že zákon v době rozhodné pro projednávanou věc neupravoval žádné právo vyplývající z porušení povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií. Bylo proto na oprávněných akcionářích, který z možných postupů zvolí – tedy zda se budou soudně domáhat splnění povinnosti učinit veřejný návrh dané smlouvy, nebo zda budou požadovat náhradu škody vzniklé porušením této povinnosti.
Dotčená ustanovení obchodního zákoníku (§183a a násl. obch. zák.) byla s účinností od 1. ledna 2001 novelizována do podoby nabídek převzetí. Tato úprava již výslovně vymezuje rovněž sankce pro případ porušení dané povinnosti:
Podle §183g obch. zák. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) jestliže navrhovatel učinil povinnou nabídku převzetí v rozporu se zákonem nebo jí neučinil vůbec, jsou osoby, kterým vzniklo právo na odkoupení účastnických cenných papírů a které nepřijaly nabídku převzetí, oprávněny do jednoho měsíce ode dne, kdy navrhovatel učinil nabídku převzetí v rozporu se zákonem, nebo do šesti měsíců ode dne, kdy marně uplynula lhůta, ve které byl povinen učinit nabídku převzetí, navrhnout uzavření smlouvy o koupi účastnických cenných papírů za přiměřenou cenu, a nebude-li návrh přijat do patnácti dnů od jeho doručení, domáhat se uzavření smlouvy u soudu nebo požadovat náhradu škody způsobené jim porušením závazku uzavřít smlouvu. Osoby, které přijaly nabídku převzetí, která byla v rozporu se zákonem, mohou požadovat na navrhovateli náhradu vzniklé škody. Tím není dotčeno ustanovení §183c odst. 5.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že právo domáhat se uzavření smlouvy o koupi účastnických cenných papírů a právo domáhat se náhrady škody způsobené porušením této povinnosti jsou dva samostatné nároky uplatnitelné nezávisle na sobě.
K závěru, podle něhož se uvedená pravidla obdobně uplatní též pro právní úpravu účinnou do 31. prosince 2000, i když se z jejího výslovného znění nepodávají, přitom Nejvyšší soud dospěl již ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 5290/2009 a nemá důvod se od něho odchylovat ani v projednávané věci.
Nadto, shodná koncepce práv minoritních akcionářů byla převzata též zákonem č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí (srov. ustanovení 50 a násl. tohoto zákona).
Závěr, na kterém odvolací soud napadené rozhodnutí založil, podle něhož je rozhodující, že se žalobkyně (její právní předchůdkyně) nedomáhala svého práva, aby byl veřejný návrh smlouvy o koupi akcií učiněn, což svědčí o její vůli v daný okamžik za stanovených podmínek akcie neprodat – jinými slovy, že z uvedeného lze dovodit, že by veřejného návrhu na uzavření smlouvy, byl-li by učiněn, stejně nevyužila – a proto mezi vzniklou škodou (vznikla-li vůbec) a (případným) protiprávním jednáním žalovaných, není příčinná souvislost, není správný. Tyto skutečnosti nejsou pro posouzení vztahu příčinné souvislosti, ani vzniku škody, v projednávané věci nijak určující.
Je-li uplatnění nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií zcela nezávislé na uplatnění nároku na splnění dané povinnosti (o čemž odvolací soud nepochyboval), pak nemohou být při posuzování předpokladů vzniku nároku na náhradu škody (příčinné souvislosti ani existence škody) nijak rozhodné skutečnosti týkající se vůle (pohnutky) oprávněného akcionáře domáhat se splnění povinnosti učinit veřejný návrh, neboť v opačném případě by byla deklarovaná nezávislost těchto nároků popřena.
Při posouzení rozsahu škody vzniklé porušením povinnosti učinit veřejný návrh je přitom nutné zohlednit tržní cenu akcií v době, kdy daná povinnost vznikla. Argumentace odvolacího soudu nepřiměřeně nízkou kupní cenou, za kterou by mohly být akcie záměrně prodány, tak není případná, neboť i v takovém případě by škoda spočívala v rozdílu mezi tržní cenou akcií (nikoliv sjednanou kupní cenou) a cenou, jíž by bývalo bylo možné dosáhnout akceptací učiněného veřejného návrhu (viz obdobně Havel, B., Pihera, V., Zákon o nabídkách převzetí, 1. vydání, C. H. Beck, 2009, s. 137).
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž není správné a dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, pročež Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud vyřeší otázku vzniku povinnosti žalovaných učinit veřejný návrh smlouvy dle §183b obch. zák. (v důsledku jednání ve shodě ve smyslu §66b obch. zák.), přičemž vyjde ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v R 106/2011 a nepřehlédne, že - podle doposud učiněných skutkových zjištění - předchůdkyně první žalované financovala nákup 51% podílu na základním kapitálu společnosti, který provedla druhá žalovaná; ta jej převedla na předchůdkyni první žalované (34% podíl bezpodmínečně, ke zbývajícímu 17% podílu si ponechala „právo odstoupit“ od prodeje). Ohledně 17% podílu na základním kapitálu společnosti druhá žalovaná sice následně 28. listopadu 1997 od prodeje „odstoupila“ a akcie společnosti prodala Eurobrokers a. s., ovšem již 6. února 1997 na valné hromadě společnosti bylo zvoleno nové, pětičlenné představenstvo společnosti, jehož členy se staly dvě osoby nominované předchůdkyní první žalované a dvě osoby nominované druhou žalovanou.
Dospěje-li k závěru, že žalované danou povinnost porušily, znovu posoudí též naplnění ostatních předpokladů vzniku nároku na náhradu škody, a to s ohledem na výše uvedené závěry.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. ledna 2014
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu