ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4887.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4887/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce MUDr. Y. E. U. , bytem v O., zastoupeného JUDr. Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 35, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 288.325.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 51/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2010, č. j. 19 Co 224/2010-84, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2010, č. j. 19 Co 224/2010-84, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 2. 2010, č. j. 26 C 51/2009-63, se zrušuje a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu projednání.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 26. 1. 2009 domáhal po žalované zaplacení částky 288.325.000- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedl, že na základě smlouvy ze dne 14. 5. 1993 se stal tichým společníkem obchodní společnosti C. H., která mimo jiné obchodovala s náhradními díly k železničním lokomotivám. Jako tichý společník měl nárok na 50 % zisku z obchodu, a to v okamžiku jeho realizace. Dále uvedl, že na základě smlouvy o výhradním zastoupení ze dne 14. 6. 1994 se současně stal výhradním obchodním zástupcem společnosti C. H. na území České republiky. Dne 8. 9. 1994 uzavřela společnost C. H., se společností ŠKODA, koncern, Plzeň, a. s., dohody, jejichž předmětem byla jednak dodávka 60 kusů lokomotiv v hodnotě 1,8 miliard Kč a dále dodávka náhradních dílů a servisních služeb, včetně zaškolení obslužného personálu. Součástí těchto dohod byl i závazek k uzavření vlastní kupní smlouvy, k němuž mělo slavnostně dojít dne 16. 9. 1994 v průběhu konání brněnských veletrhů. Dne 14. 9. 1994 však bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání a žalobce byl vzat do vazby, ze které byl propuštěn až dne 12. 3. 1997. Vzhledem k vzetí žalobce do vazby a jeho nemožnosti účastnit se osobně slavnostního uzavření smlouvy, nebyl výše uvedený obchod nikdy realizován, neboť společnost C. H. neměla žádné spojení se společností ŠKODA, koncern, Plzeň, a. s., když při veškerých obchodních jednání vystupoval výhradně žalobce, a nebyl zde ani nikdo, kdo by mohl žalobce jako výhradního zástupce při uvedeném obchodním jednání zastoupit. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, v řízení pod sp. zn. 7 To 252/2007, byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby. Žalobce proto uzavřel, že mu v důsledku nezákonné vazby vznikla škoda odpovídající smluvně stanovenému podílu ve výši 50 % ze zisku, kterého by společnost C. H. na základě uskutečněného prodeje dosáhla. Nárokovaná částka ve výši 288.325.000,- Kč pak představuje výše uvedený ušlý zisk po valorizaci.
Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala žalobu zamítnout. Uvedla, že v době podání žaloby evidovala asi 50 žalob ze strany žalobce, kterým předcházela řada žádostí o odškodnění. Žalovaná upozorňovala na rozpory v tvrzeních žalobce ohledně místa dodání lokomotiv a doplňkových služeb. Namítala, že z tvrzení žalobce nebylo zřejmé, jaká škoda měla žalobci vzniknout a na základě čeho žalobce dovozuje její výši. Žalovaná nesouhlasila s nárokovanou valorizací náhrady škody s odkazem na judikaturu soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000), a její rozpor s definicí pojmu škody podané v teorii i praxi potud, že podle občanského zákoníku se hradí pouze skutečná škoda a ušlý zisk, nikoli podíl na společnosti. Dále žalovaná namítala, že žalobce žádným způsobem neprokázal, že k tvrzeným obchodním jednáním v uvedeném rozsahu skutečně mělo dojít a že smlouvy byly sjednány v souladu se zákonem zvláště, uvedl-li sám žalobce ve své žalobě, že se jednotliví účastníci smlouvy navzájem vůbec neznali.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 2. 2010, č. j. 26 C 51/2009-63, žalobu v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobce neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi jeho nezákonným vzetím do vazby a vznikem škody v podobě ušlého zisku v důsledku neuzavření kupní smlouvy dne 16. 9. 1994. Soud prvního stupně uvedl, že žádná okolnost nebránila realizovat podepsané dohody, když žalobce sám nebo společnost C. H. mohly zplnomocnit k podpisu kupní smlouvy jinou osobu. Za okolnost, jež zapříčinila, že k realizaci předběžných dohod nedošlo, pak soud prvního stupně označil absolutní neplatnost předběžných dohod z důvodu jejich neurčitosti. V této souvislosti uvedl, že v dohodách nebyl přesně specifikován jejich předmět, tj. o jaké konkrétní lokomotivy, náhradní díly a servisní služby se jednalo. Uvedený nedostatek přitom nemohl být zhojen ani žalobcem navrhovanými svědeckými výpověďmi smluvních účastníků, neboť z hlediska požadavku určitosti by předmět dohod musel být znám objektivně každému. Z uvedeného důvodu soud prvního stupně odmítl doplnit dokazování provedením navrhovaných důkazů. Následně uzavřel, že není splněna jedna ze základních podmínek odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., kterou je příčinná souvislost mezi nezákonnou vazbou a tvrzenou škodou, a proto nárok žalobce není důvodný.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 8. 2010, č. j. 19 Co 224/2010-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s vyslovenými právními názory soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že žalobce v odvolání na rozdíl od žaloby podané u soudu prvního stupně tvrdil, že dohody uzavřené dne 8. 9. 1994 byly pouze předběžnými dohodami a finální kupní smlouvy měly být uzavřeny až ve sjednaném termínu, tj. dne 16. 9. 1994. Nešlo tedy o smlouvy, na jejichž základě by mělo dojít k plnění. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud by měla být mezi žalobcovým vzetím do vazby a neuskutečněním tvrzených obchodů příčinná souvislost, muselo by se jednat o jediný a zásadní důvod, pro který z obchodu sešlo. V dané souvislosti však sám žalobce tvrdil, že společnost C. H.. po jeho vzetí do vazby nevyvíjela žádnou činnost k tomu, aby došlo k uzavření a realizaci smluv. Přitom pouhou skutečnost, že žalobce se nemohl dostavit k uzavření smlouvy dne 16. 9. 1994, nelze pokládat za příčinu neuzavření smlouvy za několik miliard korun. Odvolací soud uzavřel, že v souzené věci chybí příčinná souvislost jako jeden ze tří předpokladů odpovědnosti státu za škodu a žalobě proto nebylo možné vyhovět.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o věc zásadního právního významu, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Jako dovolací důvod uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a zároveň nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně žalobce namítl, že:
a) příčinná souvislost mezi nezákonnou vazbou a škodou v podobě ušlého zisku je dána; žalobce byl jako jediný za společnost C. H. v kontaktu se společností ŠKODA, koncern, Plzeň, a.s., přičemž v důsledku osobní neúčasti žalobce, jakož i v důsledku ztráty důvěry v jeho osobu, neboť jeho vzetí do vazby bylo medializováno, nedošlo k podpisu kupní smlouvy a realizaci dodávky,
b) soudy nižších stupňů dospěly v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, k formalistickému závěru, že smlouvy předložené žalobcem nejsou perfektní a tudíž na jejich základě nemohlo dojít ke sjednanému obchodu; to vše bez zjišťování skutečné vůle účastníků a bez zohlednění konkrétních okolností, za nichž byly dohody uzavřeny,
c) soudy nižších stupňů neprovedly žalobcem navrhované svědecké výslechy, kterými mělo být prokázáno, že mezi společnostmi ŠKODA, koncern, Plzeň, a. s., a C. H.., nebylo sporu ohledně obsahu předběžných dohod a že obě strany byly připraveny uzavřít finální kupní smlouvu a realizovat dodávku.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam . Ten je podle §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.“
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu a navíc bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno (a dovolání podáno) přede dnem vyhlášení označeného nálezu, nezbylo Nejvyššímu soudu, než přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
Dovolatel prostřednictvím podaného dovolání brojil proti závěrům odvolacího soudu týkajícím se posouzení otázky příčinné souvislosti. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že otázka existence příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je přitom zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 08. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 03. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 04. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 09. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 07. 02. 2012, sp. zn. 28 Cdo 120/2012).
V souzené věci dospěl odvolací soud k závěru, že mezi nezákonnou vazbou žalobce, medializací vazby žalobce, ztrátou důvěry obchodních partnerů v jeho osobu a neuzavřením kupní smlouvy nemůže být dán vztah příčinné souvislosti, a proto k těmto tvrzeným okolnostem již neprováděl dokazování. Jestliže dovolatel předeslaný závěr soudu zpochybnil, napadl tím právní posouzení odvolacího soudu, neboť namítl, že odvolací soud nesprávně vymezil skutkové okolnosti, mezi nimiž měla být příčinná souvislost zjišťována. Z tohoto hlediska dospěl dovolací soud k závěru, že dovolatelem vznesená otázka má zásadní právní význam, neboť nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena, resp. měla být dovolacím soudem posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.) Dovolací soud proto shledal podané dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
1. Podle §36 zákona č. 82/1998 Sb. „[o]dpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy.“ Zákon č. 82/1998 Sb. nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.
2. Dovolací soud předně soudům nižších stupňů vytýká použití nesprávného právního předpisu. Jak vyplývá z nerozporovaných tvrzení žalobce, tento byl bezprostředně po zahájení trestního stíhání zadržen a vzat do vazby dne 14. 9. 1994, kde mu bylo současně sděleno i samotné obvinění a zahájeno trestní stíhání. Z rozsudků nižších soudů vyplývá, že tento případ byl po právní stránce posuzován výlučně podle zákona č. 82/1998 Sb. Jelikož byl žalobce vzat do vazby dne 14. 9. 1994, přičemž je zjevné, že rozhodnutí muselo být vydáno nejpozději tento den, měly soudy nižších stupňů posuzovat věc podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, který byl zrušen zákonem výše uvedeným.
3. Objektivní odpovědnosti (bez ohledu na zavinění) za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím se stát nemůže zprostit (§1 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb.), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady (srov. též Pokorný, M. – Hochman, J. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním . Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 20-21):
a) existence rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní orgán aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ, a rozhoduje tak o oprávněních a povinnostech individuálních subjektů, a které bylo ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. vydáno nezákonně,
b) vznik škody, pro jejíž určení se vychází z ustanovení §442 odst. 1 obč. zák., podle něhož se hradí skutečná škoda a ušlý zisk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007),
c) příčinná souvislost mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím;
splnění těchto předpokladů musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některého z nich. Důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném (zde dovolateli). V souzené věci je předmětem sporu před dovolacím soudem posouzení třetího z uvedených předpokladů odvolacím soudem, tj. existence příčinné souvislosti.
4. V rozsudku ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, Nejvyšší soud uvedl, že příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka,
J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn.
I. ÚS 312/05, uvedl, že „základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ,“ a dále rozvedl,
že „pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“
5. Dovolací soud tak v souladu s výše uvedenými závěry vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování existence příčinné souvislosti nevěnoval pozornost právně relevantním příčinám a své závěry opřel naopak o příčiny právně nerozhodné.
6. Odvolací soud vycházel z právního posouzení soudu prvního stupně o neplatnosti předběžných dohod ze dne 8. 9. 1994, což je však skutečnost v souzené věci nerozhodná. Pro potřeby posouzení příčinné souvislosti totiž není podstatné, zda předběžné dohody byly právně závazné, neboť i neplatné první úkony mohou sloužit jako důkazní prostředky a mohou (např. při doplnění svědeckých výpovědí) rovněž prokazovat vůli smluvních stran k dalšímu smluvnímu jednání. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05), dohody uzavřené mezi jejích účastníky, resp. výklad jejich obsahu a interpretace, musejí „být vždy posuzovány zejména z hlediska vůle těchto účastníků, jelikož samotný text dohody je pouze prvotním přiblížením k jejímu významu. Prioritou soudce, který vykládá smluvní ustanovení, musí být jednoznačně skutečná vůle účastníků nikoli její formální vyjádření zakotvené v dohodě. Podaří li se účastníkům procesem hodnocení skutkových a právních prokázat jiný význam projevené vůle, než je zakotven v dohodě, má tato shodná vůle účastníků přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Jinými slovy tedy příslušný soud musí vždy přihlížet ke skutkovým okolnostem konkrétního případu a z nich dále vycházet při posuzování případu.“
7. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že příčinná souvislost mezi vazbou žalobce a vzniklou škodou je vyloučena i proto, že společnost C. H., kterou měl žalobce zastupovat, po jeho vzetí do vazby žádné další aktivity nevyvíjela. Ani takový závěr však bez dalšího neobstojí, zejména pokud sám žalobce tvrdil, že si jej společnost C. H. vybrala jako výhradního zástupce, v něhož vkládala svou důvěru při jednáních v České republice. Je totiž zjevné a logické, že pokud by tato tvrzení žalobce byla prokázána, zjištění o následné nečinnosti společnosti C. H. by muselo tato tvrzení spíše podporovat, než vyvracet.
8. Odvolací soud dospěl konečně i k závěru, že samotný fakt spočívající v tom, že zástupce společnosti se nemůže, ať již z jakýchkoliv důvodů, dostavit k uzavření smlouvy za několik miliard korun, nemůže být tou skutečností, pro kterou smlouva není následně uzavřena. Dovolací soud však konstatuje, že i tento závěr je v obecné rovině nesprávný. Ostatně již v rozsudku ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1946/2000, Nejvyšší soud připustil v jiné souvislosti, že vztah příčinné souvislosti může být dán i mezi protiprávním jednáním a škodou, která poškozenému vznikla v podobě ušlého zisku tím, že nedošlo k uzavření smluv, z nichž mu měl vzniknout prospěch.
9. S ohledem na předeslané důvody dospěl dovolací soud k závěru, že obecné úvahy, na základě kterých odvolací soud vyloučil existenci příčinné souvislosti jsou nesprávné. Jinými slovy žádný z výše uvedených závěrů odvolacího soudu nemůže platit v obecné rovině. Soudy nižších stupňů proto při stanovení skutkových okolností, mezi nimiž měla být příčinná souvislost zjišťována, tj. mezi nezákonnou vazbou žalobce, medializací jeho vazby, ztrátou důvěry, neuzavřením smlouvy a tvrzenou škodou, nepostupovaly správně.
10. Dovolací soud pro úplnost uvádí, že soudy nižších stupňů zcela opomenuly zejména tvrzená legitimní očekávání ze strany žalobce a zúčastněných společností (tj. C. H.. a ŠKODA, koncern, Plzeň, a.s.), a nezohlednily všechny právně relevantní skutečnosti včetně žalobcem tvrzených specifik vzájemných vztahů uvedených subjektů, jakož i konkrétní okolnosti podpisu dohod, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy. Lze tedy uzavřít, že v souzené věci nebyly ani zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci. Stručně řečeno jinak, jakkoliv je na poškozeném, aby dostatečně prokázal, že při obvyklém sledu událostí (tj. pokud by nedošlo k jeho vzetí do vazby) by byla tvrzená obchodní jednání realizována a že by tvrzenou finanční odměnu skutečně obdržel, nelze poškozenému neposkytnout v rámci soudního řízení příslušný důkazní prostor a příležitost prokázat skutková tvrzení, jež jsou z hlediska příčinné souvislosti v souzené věci relevantní. V opačném případě jde totiž o odepření práva na přístup k soudu, které je jedním z aspektů práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu