ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4384.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4384/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph. D. ve věci žalobkyně České agentury na podporu obchodu , se sídlem v Praze 2, Nové Město, Ditrichova 1968/21, identifikační číslo osoby 00001171, zastoupené Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem, se sídlem v Lysé nad Labem, U Nadjezdu 1837, proti žalované CzechTrade Internet s.r.o., se sídlem v Praze 1, Senovážná 995/2, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27183424, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o ochranu práv majitele ochranné známky a před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 112/2005, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2008, č. j. 3 Cmo 259/2007-442, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2006, č. j. 32 Cm 112/2005-378, zamítl žalobu „s návrhem, že a) žalovaná je povinna zdržet se užívání nebo jiného šíření označení Czech Trade a že je žalovaná povinna do tří dnů od právní moci rozsudku b) podat příslušnému rejstříkovému soudu návrh na změnu své obchodní firmy tak, že součástí obchodní firmy žalované napříště nebude označení Czech Trade, c) uhradit žalobkyni částku ve výši 113.750,- Kč jako náhradu škody, d) uhradit žalobkyni částku ve výši 100.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že žalovaná v kontaktu s jinými subjekty používá logo, jehož dominantním prvkem je označení CzechTrade a obsahující dále českou státní vlajku. Soud dovodil, že žalovaná sice používá slovní spojení CzechTrade, toto slovní spojení však tvoří pouze jeden z prvků kombinované ochranné známky žalobkyně. Grafické vyjádření žalované není shodné ani zaměnitelné s ochrannou známkou žalobkyně. Soud prvního stupně slovnímu spojení CzechTrade nepřiznal ochranu, která přísluší ochranným známkám proslulým, všeobecně známým na území ČR, přičemž poukázal i na ustanovení o omezení účinků ochranné známky podle §10 odst. 1 zákona č. 441/20003 Sb., o ochranných známkách. Soud prvního stupně dále nezjistil, že by žalovaná ohrožovala svým jednáním další subjekty v hospodářské soutěži, a to ani spotřebitele. Žalobkyně a žalovaná nejsou soutěžitelé, jelikož si ve své činnosti nekonkurují. Nemůže být proto naplněna ani žádná ze skutkových podstat nekalé soutěže podle obchodního zákoníku. Soud prvního stupně proto žalobu v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2008, č. j. 3 Cmo 259/2007-442, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zdržet se užívání označení CzechTrade jinak než jako součást své obchodní firmy CzechTrade Internet s.r.o. a zaplatit žalobkyni 30.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části zamítavý rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která ovšem dílem jinak právně posoudil. Odvolací soud, oproti soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že podmínky ustanovení §44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák . “) jsou splněny. Podle odvolacího soudu je rozhodné to, zda se žalobkyně a žalovaná účastní se svou nabídkou služeb určité oblasti trhu a na ní se setkávají, resp. oslovují totožný okruh zájemců, a zda šlo v konkrétním případě o jednání soutěžitele, tedy zda bylo jednání žalované motivováno soutěžním záměrem. Není podstatné, jakou činnost má žalobkyně zapsanou v obchodním rejstříku, ale v souvislosti s jakou činností žalobkyně tvrdí nekalou soutěž. Při porovnání webové prezentace účastníků je zřejmé, že oba účastníci nabízí v podstatě totéž, tj. možnost pro české společnosti „zviditelnit se“ u potenciálních zájemců o jejich výrobky a služby v různých zemích světa. Obě strany sporu se účastní shodné části hospodářské soutěže (společné části trhu na straně nabídky českým zájemcům, jež se snaží získat zahraniční zákazníky), jednání žalované je tak jednáním se záměrem získat prospěch v hospodářské soutěži oproti dalším subjektům na daném trhu – včetně (a i na úkor) žalobkyně.
Odvolací soud dále dovodil, že užívání pouhého označení CzechTrade žalovanou, jejíž obchodní firma zní CzechTrade Internet s. r. o., je jednáním klamavým a způsobilým vyvolat záměnu s žalobkyní. Je tedy jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže, zároveň způsobilým přivodit žalobkyni újmu nejméně v rozsahu pochybností veřejnosti o osobě nabízejícího a o možnostech personálního či jiného propojení účastníků a dalších jejich vztazích, což žalovaná ještě podtrhuje svým logem, v němž užívá státní vlajky. Proto je žalovaná povinna užívat výhradně plného znění své firmy. Užíváním pouhého spojení CzechTrade žalovanou je vyvoláno nebezpečí záměny nabídek účastníků [skutková podstata nekalé soutěže vyvolání nebezpečí záměny dle ustanovení §47 písm. a) obch. zák.]. Žalovaná se dále při uvedení své nabídky na trh snažila k nabídce žalobkyně připodobnit právě zmíněnou volbou části kmene obchodní firmy a pravidelným užíváním této části své firmy CzechTrade. Žalovaná se dále i volbou a ztvárněním svého loga snaží využít ve svůj prospěch známost označení CzechTrade a navázat tak na výsledek jiného soutěžitele (parazitování na pověsti podle ustanovení §48 obch. zák.).
Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že při posuzování zásahu do práv k ochranné známce je třeba vycházet z ochranných známek jako celku a při porovnání ochranné známky a kolidujícího označení je třeba vycházet z celkového dojmu, jakým působí na potenciálního zákazníka. Slovní prvek CzechTrade je ve ztvárnění ochranných známek žalobkyně nepochybně prvkem dominantním. Jednání žalované je tak zásahem do práv z ochranných známek žalované, přičemž neobstojí odkaz na omezení těchto práv podle §10 odst. 1 zákona o ochranných známkách, neboť to je určeno k ochraně znění firmy, nikoli její části.
Odvolací soud dále dovodil, že částka uplatněná žalobkyní v řízení jako náhrada škody představuje náklady vynaložené na přípravu a vedení sporu se žalovanou. Nejedná se tedy o nutný výsledek jednání žalované a není zde přímá příčinná souvislost mezi jednáním žalované a tvrzeným snížením majetku žalobkyně. Závěr soudu prvního stupně, který nárok na náhradu škody žalobkyni nepřiznal, proto odvolací soud jako věcně správný potvrdil.
Ve vztahu k přiměřenému zadostiučinění odvolací soud dovodil, že v důsledku jednání žalované vznikla žalobkyni značná nehmotná újma na dobré pověsti jí prosazovaného označení CzechTrade a tedy i pověsti jejích ochranných známek včetně jejich rozmělnění a došlo k újmě na celkovém postavení žalobkyně v nabídce služeb v dané oblasti trhu. Odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění (při zohlednění závažnosti zásahu, jeho intenzity, délky trvání a v řízení prokázaných případů matení veřejnosti), které je žalovaná povinna poskytnout žalobkyni, odpovídá částce 30.000,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalobkyně přípustnost svého dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně předně upozorňuje, že po vynesení rozsudku odvolacího soudu bylo vydáno správní rozhodnutí o zápisu slovní ochranné známky CzechTrade do rejstříku ochranných známek a žalobkyně se tak stala vlastníkem slovní ochranné známky CzechTrade. Žalobkyně je navíc přesvědčena, že její ochranné známky (kombinované) zapsané v roce 1997 jsou ochrannými známkami s dobrým jménem. Jedinou možností, jak zabránit nežádoucí zaměnitelnosti v budoucnosti, je pouze vynucená změna obchodní firmy žalované spočívající ve vypuštění jedinečného označení CzechTrade z obchodní firmy žalované.
K náhradě škody žalobkyně uvádí, že tyto náklady byly vyvolány hrubým nerespektováním práv žalobkyně na ochranu jejího duševního vlastnictví, resp. přisvojováním si části duševního vlastnictví žalobkyní ze strany žalované. Náklady byly žalobkyní vynaloženy pouze z důvodu protiprávního jednání žalované. Pokud by se žalovaná chovala v souladu s právním řádem, pak by žalobkyni tyto náklady nevznikly.
Žalobkyně dále namítá, že neobstojí soudem stanovená výše přiměřeného zadostiučinění, jejíž výše je dle žalobkyně značně nízká s ohledem na to, že odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že žalobkyni vznikla „značná újma nehmotná a na jejím goodwillu“. Přiznaná výše přiměřeného zadostiučinění je značně nízká, zásadně nemotivující žalovanou k ukončení závadného jednání.
Žalobkyně nesouhlasí ani s výrokem odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť měla ve věci převažující úspěch, proto jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Stav, kdy soud konstatoval jednání nekalé soutěže a porušování práv k ochranné známce ze strany žalované, a přesto jí neuložil povinnost nahradit náklady řízení, nesvědčí o tom, že by odvolací soud vnímal vážnost jednání žalované, která měla a jistě stále má nemalý výnos ze svého nekalosoutěžního jednání.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že pro rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodný stav v době vyhlášení jeho rozsudku. Pokud k zápisu slovní ochranné známky došlo až po vynesení rozsudku odvolacího soudu, nelze vytýkat rozhodnutí odvolacího soudu jeho nesprávnost na základě uvedeného zápisu slovní ochranné známky. Žalovaná upozorňuje, že žalobkyni náleží ochrana slovní ochranné známky CzechTrade pouze pro některé třídy výrobků a služeb, které nejsou v kolizi s třídami, pro něž tuto slovní ochrannou známku registruje žalovaná. Předmět podnikání žalobkyně a žalované je odlišný, a proto mezi nimi nemohl nikdy vzniknout tzv. konflikt o zákazníka. Co se týče náhrady škody, má žalovaná za to, že vynaložení žalované částky nebylo nezbytným důsledkem jednání žalované. Nadto dovolání není v tomto rozsahu přípustné, protože potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání náhrady škody nemá po právní stránce zásadní právní význam. K výši přiměřeného zadostiučinění žalovaná uvádí, že žalobkyně požadované přiměřené zadostiučinění nijak neodůvodnila, vyjma tvrzení o jeho údajné symbolické výši.
Žalovaná dovoláním napadá tu část výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovaná je povinna zdržet se užívání označení CzechTrade jinak než jako součást své obchodní firmy CzechTrade International, s. r. o.
Přípustnost svého dovolání žalovaná opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ve vztahu k dovolacím důvodům žalovaná odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu podle žalované spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně specifičnosti slovního spojení CzechTrade. Tato složenina je vytvořena ze dvou slov obecného názvosloví. Podle žalované označení CzechTrade nenáleží ani ochrana náležející ochranné známce s dobrým jménem a v žádném případě nenáleží označení CzechTrade ochrana jakožto součásti kombinované ochranné známky. O skutečnosti, že jednáním žalované nedochází k zásahu do kombinovaných ochranných známek žalobkyně, svědčí rovněž i to, že na základě žalovanou podané přihlášky ze dne 24. března 2005 bylo rozhodnuto o zápisu komunitární obrazové ochranné známky obsahující slovní spojení CzechTrade. Žalovaná namítá, že oficiální název žalobkyně je Česká agentura pro podporu obchodu a nikoli slovní spojení CzechTrade, které netvoří ani součást názvu žalobkyně. Právní předpisy přitom nepřipouštějí dvojí název, a to ani ve formě zkratky. Žalovaná je toho názoru, že pokud odvolací soud konstatoval, že ochranné známky žalobkyně zapsané v roce 1997 směřují k ochraně dvou slov Czech Trade a nikoli CzechTrade a teprve počínaje rokem 2005 byly ve prospěch žalobkyně zapsány kombinované ochranné známky obsahující mimo jiné slovní spojení CzechTrade, je zřejmé, že žalobkyně nebyla ke dni zahájení řízení před soudem prvního stupně oprávněna domáhat se vyloučení žalované z užívání slovního spojení CzechTrade.
Závěr odvolacího soudu, že jednání žalované svým charakterem naplňuje znaky nekalosoutěžního jednání, neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Žalovaná má za to, že se žalobkyní nesoutěží na relevantním trhu, jelikož se každá z nich zaměřuje na odlišnou cílovou skupinu klientů, kterým poskytují jiné služby. V řízení nebylo prokázáno, že by činnost žalobkyně měla prokazatelné výsledky, na které by žalovaná mohla navázat, přičemž dosažení takových výsledků není důvod bez dalšího předpokládat. V řízení zároveň nebylo prokázáno, že by si běžný uživatel spojoval slovní spojení CzechTrade s osobou žalobkyně a toto označení se pro něho stalo příznačné. Pokud nejsou splněny podmínky generální klauzule nekalé soutěže podle ustanovení §44 odst. 1 obch. zák., pak nelze konstatovat ani naplnění některé ze zvláštních skutkových podstat nekalé soutěže.
Po uplynutí lhůty k podání dovolání žalobkyně svým podáním (ze dne 14. dubna 2009) uvádí další skutečnosti, které mají dokládat zásahy žalované do práv žalobkyně. Žalobkyně spolu s doplněním dovolání předkládá dva notářské zápisy, které dokumentují texty zobrazující se na webových stránkách žalované ke dni 1. 7. 2008 a ke dni 29. 1. 2009, z nichž žalobkyně dovozuje, že se žalovaná nepodřídila zákazu ohledně užívání specifického označení CzechTrade, ale že hledá jakoukoli cestu včetně zřízení nové právnické osoby, aby pokračovala v otevřeném parazitování v neprospěch žalobkyně.
Obdobně žalovaná po uplynutí lhůty k podání dovolání svým dalším podáním (ze dne 7. května 2010) upozorňuje na další skutečnosti, které mají svědčit o tom, že žalovaná nemohla svou činností zasahovat do práv žalobkyně, která směřují do ochrany jiných tříd výrobků a služeb a poukazuje na to, že na základě přihlášky podané u Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu (OHIM) se stala vlastníkem ochranné známky Společenství CzechTrade pro některé třídy výrobků a služeb.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání obou účastníků proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalobkyně napadla dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně v části o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 113.750,- Kč z titulu náhrady škody, dále na zaplacení 70.000,- Kč jako přiměřeného zadostiučinění a na uložení povinnosti žalované podat příslušnému rejstříkovému soudu návrh na změnu své obchodní firmy tak, že součástí její obchodní firmy již nebude označení Czech Trade.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok rozsudku odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možné považovat rozhodnutí odvolacího soudu za právně významné.
Dovolací soud považuje především za nutné uvést, že skutkovým podkladem pro rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně nebo v souladu s §205a o. s. ř. a §211a o. s. ř. před soudem odvolacím, a to v podobě, v jaké jsou zachyceny v soudním spisu a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud se proto nemohl zabývat námitkami účastníků směřujícími ke změnám skutkového stavu po rozhodnutí odvolacího soudu. Stejně tak dovolací soud nepřihlížel k podáním účastníků, kterými doplňovali dovolací důvody po uplynutí lhůty k podání dovolání. Účastníci mohou měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, toliko po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř.).
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nepředstavuje polemika žalobkyně se závěry odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci není dána příčinná souvislost, jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, mezi vynaloženými náklady žalobkyně na právní analýzu a mediální průzkum a jednáním žalované.
Příčinná souvislost mezi jednáním či opomenutím škůdce a vznikem škody je jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu. Otázka existence příčinné souvislosti je předně otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007 nebo ze dne 11. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 1874/2009). Příčinná souvislost je dána, vznikla-li škoda v důsledku protiprávního jednání škůdce, tedy za pravidelného průběhu věcí by bez škůdcova jednání vůbec nenastala. Škoda musí být nezprostředkovaným následkem protiprávního jednání, které je její hlavní příčinou, nesmí jít o příčinu jen vedlejší, popř. příčinu zkoumanou jen v obecné rovině bez rozboru jednotlivých prvků konkrétní situace. Pokud dojde k řetězení jednotlivých příčin a následků, musí škoda bezprostředně vzejít z jednání škůdce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008).
Žalobkyně ve vztahu příčinné souvislosti dílem polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu o tom, jestli tvrzené jednání žalovaného a vynaložené náklady žalobkyní jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, kdy tento vzájemný poměr nebyl v řízení prokázán. Potud tyto námitky představují uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. a nejsou v daném případě způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí však nezakládá ani zbývající polemika žalobkyně s právním posouzením otázky příčinné souvislosti v projednávané věci. Dospěl-li odvolací soud k tomu, že vynaložení nákladů na mediální průzkum a právní analýzy mělo vztah k zajištění důkazů ve sporu se žalovanou a nebylo nutným důsledkem jednání žalovaného, nelze tomuto závěru ničeho vytknout a není ani v rozporu s hmotným právem (srov. ustanovení §53 obch. zák. ve spojení s §757 obch. zák. a §373 obch. zák.) ani judikaturou Nejvyššího soudu (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008).
Žalobkyně v dovolání nevymezila ani žádnou otázku zásadního významu napadeného rozhodnutí, s níž by spojila přípustnost dovolání, jímž napadá závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti nároku na uložení povinnosti žalované podat příslušnému rejstříkovému soudu návrh na změnu své obchodní firmy tak, že součástí obchodní formy žalované napříště nebude označení CzechTrade.
Za účelem odstranění závadného stavu ve znění kmene obchodní firmy lze uložit rušiteli, aby změnil svou obchodní firmu tak, aby neobsahovala určité slovo (slovní spojení). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2000, sp. zn. 29 Cdo 603/2000. Posuzoval-li odvolací soud naplnění podmínek pro takový postup a dospěl-li k závěru, že dostačujícím opatřením je, pokud žalovaná bude používat označení CzechTrade jen jako součást své obchodní firmy, nelze takovému závěru odvolacího soudu (při absenci dovolacích námitek zpochybňujících právní hodnocení) ničeho vytknout.
Žalobkyně zpochybňuje závěry odvolacího soudu o rozsahu práv plynoucích z ochranných známek v podmínkách projednávané věci. K této otázce žalobkyně jednak poukazuje na nové skutečnosti, které měly nastat po rozhodnutí odvolacího soudu (správní rozhodnutí o zápisu slovní ochranné známky CzechTrade), k nimž dovolací soud nemůže přihlížet, a jednak polemizuje se závěry odvolacího soudu o rozsahu práv z ochranných známek přináležejících žalobkyni.
Při rozhodování o tom, zda došlo užíváním podobného označení k porušení práv k ochranné známce podle zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, je nutné vycházet z toho, zda existuje mezi takovým podobným označením a ochrannou známkou nebezpečí záměny, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou. Na posouzení existence nebezpečí záměny má vliv řada faktorů. Vždy se jedná o posuzování konkrétních projednávaných případů, proto se nelze zpravidla omezovat jen na srovnávání samotných označení, ale je třeba přihlížet ke všem relevantním okolnostem, které by mohly mít na vznik nebezpečí záměny podobného označení a ochranné známky vliv. Mezi tyto faktory je tak třeba zařadit především povědomí o ochranné známce na trhu, její celosvětovou proslulost, asociace, která může vzniknout mezi užívaným označením a zapsanou známkou, stupeň podobnosti, která může vzniknout mezi ochrannou známkou a podobným označením a mezi označenými výrobky nebo službami. Nebezpečí záměny označení se potom posuzuje především okem tzv. průměrného zákazníka, pro něhož jsou zaměnitelná především taková označení, která se shodují ve výrazném prvku, v dominující části označení. Z tohoto pohledu je důležitý celkový dojem, který porovnávaná označení vyvolávají, nikoli podobnost v nepodstatných jednotlivostech. Posuzování nebezpečí záměny je tak velmi specifickým procesem, který probíhá individuálně pro každou ochrannou známku a podobné označení a nelze pro jeho posuzování stanovit přesná a jednoznačná kriteria (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007).
Odvolací soud hodnotil zaměnitelnost kombinované ochranné známky „CzechTrade“ a obchodního jména žalované „CzechTrade Internet, s. r. o.“ především z hlediska komplexního pohledu na obě označení. Dospěl přitom k závěru, že namítané označení totožné s označením chráněným jako ochranná známka nezpůsobují, že veřejnost při spatření jednoho či druhého označení je matena, nespojuje si obě označení navzájem k sobě. Veřejnost si nebude spojovat firmu žalované (CzechTrade Internet, s. r. o.) automaticky s Českou agenturou na podporu obchodu. Nebezpečí záměny včetně asociací tak zde není. Pokud odvolací soud pro hodnocení zaměnitelnosti předmětných označení zvolil shora uvedená kritéria, která odpovídají obecně uznávaným kritériím pro posuzování nebezpečí záměny ochranné známky a podobného označení, nelze jeho závěru po stránce právní vytknout pochybení.
Poukazuje-li žalobkyně na možný omyl spotřebitele stran podobností původce poskytovaných služeb, dovolací soud dodává, že u dnešního tzv. průměrného spotřebitele má být míra jeho pozornosti posuzována přísněji než dříve (již nejen povrchní či zběžná pozornost, ale „rozumná míra pozornosti a opatrnosti“ - viz bod 18 preambule Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3895/2007). Neobstojí proto argumentace žalobkyně, že ochrana jejích klientů je, přestože žalované byla rozhodnutím odvolacího soudu uložena povinnost zdržet se užívání označení CzechTrade jinak než jako součást obchodní firmy, tzn. že žalovaná se musí identifikovat vždy celým svým obchodním jménem (CzechTrade Internet, s. r. o.), nedostatečná, neboť klienti (spotřebitelé) mohou CzechTrade Internet, s. r. o. zaměňovat za žalobkyni (Českou agenturu pro podporu obchodu).
Žalobkyně dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu i v rozsahu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 70.000,- Kč. Přiznané zadostiučiněné v rozsahu jedné třetiny z požadovaných 100.000,- Kč je nepřiměřeně nízké a neodpovídá značné nehmotné újmě žalobkyně způsobené žalovanou.
Přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, je jedním z nároků osob, jejichž práva byla porušena nebo ohrožena. Nárok na přiměřené zadostiučinění je nárokem, jímž se reparuje újma nemateriální povahy. Tento aspekt vyvěrá již z podstaty tohoto nároku, který se označuje za zadostiučinění, nebo-li satisfakci, aby se již v názvu zdůraznila jeho imateriální povaha. Ve formě zadostiučinění není možno brát ohled na prvky, které mají materiální povahu, poněvadž k materiální reparaci tento právní prostředek neslouží. Nárok na přiměřené zadostiučinění je nárokem, který má převážně, popřípadě výlučně, objektivní charakter. Přiměřenost peněžitého zadostiučinění musí být posuzována jak z objektivních, tak subjektivních hledisek. Z hlediska výše přiměřeného zadostiučinění má peněžní satisfakce rovněž povahu sankční, neboť zaplacení zadostiučinění představuje pro rušitele finanční újmu, tedy nejen újmu morální, která má vyrovnat porušenou rovnováhu v postavení rušitele a postižené osoby. Již ze samotné formulace ustanovení §53 obch. zák. vyplývá, že zákon upřednostňuje nemateriální satisfakci, avšak pro zcela specifické a výjimečné případy umožňuje zadostiučinění i ve formě peněžní. Zákon tudíž nevylučuje ani jednu ani druhou formu zadostiučinění, ale nevylučuje ani jejich souběh, tj. případné přiznání obou forem zadostiučinění vedle sebe. Právě proto, že nárok na přiměřené zadostiučinění je nárokem, který podléhá volné úvaze soudu, je třeba vycházet z povinností tvrdit a dokazovat, jež stíhají žalobkyni podle §79 odst. 1 a §120 odst. 1 o. s. ř., ve smyslu kterých bylo její povinností způsobem určitým a srozumitelným vylíčit a prokázat rozhodné skutečnosti, jimiž byla vedena k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění v požadované peněžité formě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 5. května 2006, sp. zn. 32 Odo 511/2006). Přiměřené zadostiučinění ve smyslu §53 obchodního zákoníku jako právní prostředek ochrany proti nekalé soutěži je nárokem satisfakčním, který slouží reparaci nemateriální újmy a má proto v podstatě objektivní charakter. Materiální a subjektivní hlediska mají při poskytování zadostiučinění pouze podružný, popřípadě zanedbatelný význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2002, sp. zn. 29 Odo 652/2001, uveřejněný v časopise Právo a podnikání, č. 2, ročník 2003, s. 29).
Volná úvaha soudu neznamená libovůli soudu, který bez dalšího, aniž by posuzoval v daném případě konkrétně zjištěné a také prokázané skutečnosti a okolnosti jednání v nekalé soutěži, určí, kdy požadovaná forma satisfakce je či není na místě a tudíž je či není přiměřenou. Pro svoji úvahu musí mít soud k dispozici dostatek tvrzených a prokázaných skutečností, vymezujících určité hranice, z nichž soud při svých úvahách vychází a to nejen z pohledu maximální či minimální možnosti peněžní reparace vzniklé nemateriální újmy.
Pokud odvolací soud při stanovování výše zadostiučinění vyšel z uvedených hodnotících kritérií a hodnotil konkrétní okolnosti této věci (tvrzené a prokazované žalobkyní), závažnost zásahu a jeho intenzitu, délku jeho trvání, dopad závadného jednání jako celku na veřejnost, tj. zohlednil případy, kdy v důsledku jednání žalované došlo k záměně obou účastníků ze strany veřejnosti, resp. obchodních partnerů žalobkyně, nutnou vědomost žalované o závadnosti jednání, jež nebylo dobrovolně ukončeno, a přihlížel mj. též k prokazovanému postavení obou účastníků na trhu, pak nelze postupu soudu vytknout po stránce právní ničeho, neboť je v souladu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Napadá-li konečně žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v rozsahu nákladového výroku, je k tomu třeba uvést, že dovolání není proti takovému výroku přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Protože se žalobkyni přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek založit nepodařilo, dovolacímu soudu nezbylo, než jej jako nepřípustné odmítnout.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalované, jež směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však opodstatněné.
První skupinou dovolacích námitek žalované jsou námitky zpochybňující správnost závěrů odvolacího soudu o rozsahu ochrany práv žalobkyně jako vlastníka ochranné známky. Dovolací soud v této souvislosti odkazuje na (ve vztahu k dovolání žalobkyně) výše popsané závěry, kdy posouzení rozsahu ochrany práv žalobkyně jako vlastníka ochranné známky odvolacím soudem shledal dovolací soud správným. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že při rozhodování o tom, zda došlo užíváním podobného označení k porušení práv k ochranné známce podle zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, je nutné vycházet z toho, zda existuje mezi takovým podobným označením a ochrannou známkou nebezpečí záměny, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou. Vždy se jedná o posuzování konkrétních projednávaných případů, je třeba přihlížet ke všem relevantním okolnostem, které by mohly mít na vznik nebezpečí záměny podobného označení a ochranné známky vliv. Je důležitý celkový dojem, který porovnávaná označení vyvolávají, nikoli podobnost v nepodstatných jednotlivostech. Posuzování nebezpečí záměny je tak velmi specifickým procesem, který probíhá individuálně pro každou ochrannou známku a podobné označení a nelze pro jeho posuzování stanovit přesná a jednoznačná kriteria (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007). Odvolací soud v projednávané věci správně dovodil (podle stavu v době rozhodování odvolacího soudu), že při posuzování ochranných známek je nutno vycházet z jejich vnímání jako celku a při porovnání ochranné známky a kolidujícího označení z celkového dojmu, jakým působí na potenciálního zákazníka, tedy z celkového vjemu (ať již vizuálního či fonetického), jenž získá. Slovní prvek „CzechTrade“ je ve ztvárnění ochranných známek žalobkyně prvkem dominantním, ve fonetickém vjemu je úplná shoda dominujícího prvku s kolidujícím označením. Významový (souhrnný) vjem ve vědomí zákazníka přetrvávající je jak u ochranné známky, tak firmy žalované shodný. Pokud žalovaná užívá pouhé označení „CzechTrade“ (nikoli celou obchodní firmu žalované) pro služby, pro něž jsou ochranné známky žalobkyně (od roku 2005) zapsány, porušuje tak práva žalobkyně z těchto ochranných známek (srov. §8 zákona o ochranných známkách). Dovolací námitky žalované, směřující proti nesprávným právním závěrům odvolacího soudu o rozsahu ochrany práv žalobkyně jako vlastníka ochranné známky, nejsou proto opodstatněné.
Žalovaná dále v dovolání vyjadřuje přesvědčení, že se v daném případě nemůže se žalobkyní střetávat na relevantním trhu, zaměřuje-li se každá z nich na odlišnou cílovou skupinu klientů a nabízejí-li odlišné služby, jak nesprávně dovodil odvolací soud.
Podle ustanovení §44 odst. 1 obch. zák. nekalou soutěží, jež je zakázána, je jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Základními znaky nekalé soutěže je tedy jednání v hospodářské soutěži, rozpor s dobrými mravy soutěže a způsobilost přivodit újmu soutěžitelům nebo spotřebitelům. Žalovaná se nemýlí, když uvádí, že nejsou-li splněny všechny znaky generální klauzule, nelze uvažovat o postihu jejího jednání jako nekalosoutěžního, a to ani podle jednotlivých skutkových podstat podle ustanovení §45 – 52 obch. zák.
Dovolací soud však již nemůže přisvědčit žalované v tom, že uvedené předpoklady v dané věci splněny nebyly.
Jednáním v hospodářské soutěži není, obecně řečeno, jakákoli činnost, nýbrž toliko takové jednání, které bývá zpravidla vymezeno jako soutěžení subjektů (odvolací soud správně s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že nejde pouze o soutěžení podnikatelských subjektů) v hospodářské oblasti s cílem předstihnout jiné subjekty na trhu a dosáhnout tím určitého prospěchu, který však nelze chápat toliko jako zisk, nýbrž s ohledem na charakter, účel a smysl hospodářské soutěže je jím nutno chápat též jiné hodnoty jako např. zvýšení povědomí, zviditelnění, známosti či prestiže nekalými prostředky, povedou-li k získání takového lepšího postavení (např. získáním klientely) mimo jiné na úkor jiného subjektu. Soutěžní vztah vzniká vždy mezi těmi, kdo si hospodářsky konkurují, a to z ekonomických příčin, a k soutěži dochází všude tam, kde je trh, jenž je určen časem, prostorem a předmětem. Existence soutěžního vztahu mezi účastníky závisí na tom, zda jednání jednoho soutěžitele zasahuje do sféry činnosti druhého soutěžitele (srov. rozsudek nejvyššího soudu ze dne 28. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 1345/2009)
Nedůvodnou je proto námitka žalované, že v daném případě se nabídky účastníků sporu nestřetávají na trhu, neboť v dané věci bylo v řízení prokázáno, že zákazníci přistupovali k nabídkám žalobkyně a žalované v daném prostoru a čase v určitém segmentu nabízených výkonů jako k nabídkám alternativním, tj. jim na výběr daným. Z pohledu klienta jde o existenci alternativy nabídek, z pohledu subjektů soutěžního vztahu soutěžících o tyto klienty jde o konflikt o zákazníka. V projednávané věci bylo v řízení prokázáno, že existují dva subjekty nabízející na trhu určité služby, mezi nimiž zákazník může volit (soutěžní vztah).V posuzovaném případě je zřejmé, že obě strany sporu jsou ve vzájemném postavení hospodářské soutěže, neboť se setkávají na trhu nabízejíce obdobné služby. Žalobkyně je příspěvkovou organizací, jejímž posláním je podle zřizovací listiny poskytování informačních, poradenských a podpůrných služeb zaměřených na zlepšování výsledků zahraničního obchodu České republiky a exportních aktivit českých podnikatelských subjektů v zahraničí, usiluje mj. o usnadnění vstupu českých firem na mezinárodní trhy a o prezentaci českých obchodníků v zahraničí, což činí též prostřednictvím prezentace těchto obchodníků na svých internetových stránkách, na nichž vytváří databáze těchto obchodníků. Žalovaná navrhuje informace o firmě a jejích produktech tak, aby informace byly neindexovány fulltextovými vyhledávači po celém světě, čímž dochází k prezentování produktů a služeb, a taktéž vytváří mj. na svých internetových stránkách databázi obchodníků s cílem zviditelnit tyto obchodníky a prosadit je na zahraničních trzích. Soutěží tedy o poptávku klientů (obchodníků) a jiných zákazníků v totožném segmentu trhu, kde využívání klientů služeb jednoho soutěžitele může mít za následek pokles zájmu o poskytování služeb soutěžitele druhého a s tím spojený hospodářský výsledek.
Další námitka žalované, že „CzechTrade“ není obchodní firmou žalobkyně (a takové označení užívané žalobkyní tedy nemůže požívat právní ochrany), není v této souvislosti opodstatněná, neboť ustanovení §47 odst. 1 obch. zák. upravující nebezpečí záměny chrání vše, co individualizuje nebo charakterizuje určitou společnost v obchodním světě, co je pro takovou společnost příznačné z hlediska zaměnitelnosti v soutěži. Netýká se pouze ochrany firmy nebo názvu osoby, ale i takového označení podniku, které je v zákaznických kruzích pro určitý podnik příznačné. Takovým označením je i označení „CzechTrade“ pro žalobkyni.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že používání žalovanou toliko části obchodní firmy žalované „CzechTrade“ místo „CzechTrade Internet, s. r. o.“, je snahou připodobnit se žalobkyni a využít ve svůj prospěch známost označení „CzechTrade“ a navázat tak na činnost jiného soutěžitele a je tak jednáním nekalosoutěžním, pak je tento jeho závěr správný.
Opodstatněná není ani námitka žalované, že nemohla parazitovat na dobré pověsti žalobkyně, když státní instituce nemají nutně vždy dobrou pověst. Podle ustanovení §48 obch. zák. parazitováním je využívání pověsti podniku, výrobků nebo služeb jiného soutěžitele s cílem získat pro výsledky vlastního nebo cizího podnikání prospěch, jehož by soutěžitel jinak nedosáhl. Pověst ve smyslu ustanovení §48 obch. zák. představuje soubor určitých aspektů, které ve sféře podnikání vytváří celkový dojem, jakým ten který soutěžitel, jeho výrobky a služby působí navenek. Jednáním podle ustanovení §48 obch. zák. lze parazitovat nejen na dobré pověsti určitého soutěžitele; rozhodné však je, aby soutěžitel určitou pověst měl. V řízení bylo dostatečně prokázáno, že žalobkyně v oblasti podpory exportu českých podnikatelských subjektů nepochybně má vybudovanou značnou pověst, na níž mohlo být parazitováno. V dané věci odvolací soud dovodil, že žalovaná využívala pověsti žalobkyně s cílem získat tím v hospodářském styku prospěch, dále vyvolávala užíváním pro žalobkyni příznačného slova „CzechTrade“ bez uvedení slovního spojení „Internet s. r. o.“ dojem zaměnitelnosti pro širší veřejnost, když se tímto snažila o získání hospodářského prospěchu tím, že získá zákazníky, jež měli zájem vejít do obchodních vztahů s žalobkyní, a svým jednáním (obsah internetových stránek) vzbuzovala zdání organizačního, kapitálového, obchodního či jiného spojení s žalobkyní jako soutěžitelem s určitou vybudovanou pověstí.
S ohledem na shora uvedené dovolací soud dovolání žalované jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2, §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl a dovolání žalované v napadeném rozsahu jako neopodstatněné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §151 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř. Dovolání žalované bylo zamítnuto a dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, a obě tak měly ve věci pouze částečný úspěch. Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu