ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1657.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 1657/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky M. P., zastoupené Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, PSČ 120 00, za účasti Bytového družstva Polední , se sídlem v Praze 4, Polední 1260/8, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25672240, zastoupeného JUDr. Evou Winklerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 1294/52, PSČ 147 00, o uložení povinnosti učinit prohlášení vlastníka a uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 58/2010, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2012, č. j. 11 Cmo 87/2012-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 80 Cm 58/2010-58, Městský soud v Praze zamítl návrh na uložení povinnosti Bytovému družstvu Polední (dále jen „družstvo“) vyhotovit do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí prohlášení vlastníka budovy a uzavřít do tří měsíců od právní moci rozhodnutí smlouvu o převodu bytu do vlastnictví navrhovatelky [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení [výrok II.].
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Navrhovatelka napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost se opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), ohlašujíc dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání navrhovatelky Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok II. usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li dovolatelka, že „odvolací soud nijak nezdůvodňuje svůj názor a důvody zamítnutí žaloby, toliko cituje paragrafy zákona, ale již neprovádí jejich aplikaci na tuto konkrétní situaci“, poukazuje na (domnělou) nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tedy na vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež však nezahrnuje podmínku existence otázky zásadního právního významu, a tudíž jejím prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Nadto, rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud nepřezkoumatelným neshledal; jeho odůvodnění obsahuje všechny náležitosti podle §157 odst. 2 o. s. ř., přičemž oproti mínění dovolatelky jsou zde jasně formulovány též důvody zamítnutí návrhu (viz str. 4 odst. 1 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
Důvodná není ani výtka dovolatelky zpochybňující závěr odvolacího soudu, podle něhož je rozhodné, že navrhovatelka nebyla členkou družstva a nájemkyní předmětného bytu k datu vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. Tato skutečnost přitom podle odvolacího soudu sama o sobě postačuje pro závěr, že družstvo vůči ní povinnost učinit prohlášení vlastníka a převést daný byt do jejího vlastnictví podle §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. nemá, když tento nárok svědčí pouze členům družstva, kteří jsou zároveň nájemci dané bytové jednotky.
Názor odvolacího soudu je přitom souladný s judikaturou Nejvyššího soudu. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2117/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2010, sp zn. 28 Cdo 3936/2009, který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, totiž plyne závěr, podle něhož nárok na převod bytu do vlastnictví podle §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. zůstává zachován jen tehdy, splňuje-li oprávněná osoba předpoklady v tomto ustanovení vypočtené, tj. je-li členem družstva a nájemcem družstevního bytu.
Správnost závěrů odvolacího soudu je zřejmá i z výslovného znění §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., z něhož vyplývá, že družstevní byt lze postupem podle uvedeného ustanovení převést pouze členovi družstva, který je zároveň nájemcem tohoto bytu. Okolnost, že pro posouzení oprávněnosti požadovaného nároku (splnění podmínek §23 zákona č. 72/1994 Sb.) je rozhodný stav v době vydání soudního rozhodnutí, se pak podává z §154 odst. 1 ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelky bylo odmítnuto, družstvu však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7, části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve v znění pozdějších předpisů, některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. července 2014
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu