ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2002.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 2002/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci společnosti REPLICAN, s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 3, Kostnické nám. 2, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 26199602, za účasti P. K. , zastoupeného Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem, se sídlem v Mělníku, Fibichova 218, PSČ 276 01, o zrušení společnosti s likvidací a o jmenování likvidátora, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 130/2012, o dovolání P. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2014, č. j. 14 Cmo 12/2013-17, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. října 2012, č. j. 81 Cm 130/2012-6, zahájil bez návrhu řízení o zrušení společnosti REPLICAN, s. r. o. (dále jen „společnost“) s likvidací (výrok I.), zrušil jmenovanou společnost s likvidací (výrok II.), likvidátorem společnosti jmenoval jejího společníka P. K. (výrok III.) a rozhodl o poplatkové povinnosti společnosti (výrok IV.) a o nákladech řízení (výrok V.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil odvoláním napadený výrok III. usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
P. K. podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel označil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezil rozsah, v němž je napadá, popsal důvody dovolání a formuloval dovolací návrh, k předpokladům přípustnosti dovolání však uvedl toliko následující: „dovolání je přípustné podle ust. §237 o. s. ř., resp. není nepřípustné podle ust. §238 o. s. ř.“
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“ (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (v podrobnostech viz např. v R 4/2014 citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013.).
Jiný výklad by vedl k zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tak dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostál.
Nad rámec výše uvedeného a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že závěr, podle něhož soud může jmenovat společníka společnosti jejím likvidátorem i bez jeho souhlasu, se zjevně podává z dikce §71 odst. 2 věty druhé zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Vyskytnou-li se v průběhu likvidace konkrétní okolnosti, jež zapříčiní, že po likvidátorovi nebude možné spravedlivě požadovat, aby funkci nadále vykonával, může likvidátor u soudu podat návrh na své odvolání z funkce (srov. §71 odst. 2 věta čtvrtá obch. zák.). Posouzení toho, zda lze či nelze na likvidátorovi spravedlivě požadovat, aby ve funkci setrval, je vždy odvislé od konkrétních okolností případu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2595/2011).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu