ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2060.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 2060/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobců a) P. Ž. a b) P. Ž., zastoupených Mgr. Jaroslavem Erhardem, advokátem, se sídlem v Plzni – Východním Předměstí, Pražská 38/43, PSČ 301 00, proti žalovanému J. V. , zastoupenému JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou, se sídlem v Plzni – Vnitřním Městě, náměstí Republiky 2/2, PSČ 301 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 34/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2013, č. j. 12 Cmo 146/2012-156, ve znění usnesení ze dne 17. prosince 2013, č. j. 12 Cmo 146/2012-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. února 2012, č. j. 46 Cm 34/2011-91, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 21. února 2011, č. j. 46 Cm 34/2011-12, kterým původně uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 450.000,- Kč s 6% úrokem od 31. prosince 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.500,- Kč a náklady řízení ve výši 74.280,- Kč, (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání obou žalobců v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v rozsahu částky 450.000,- Kč s 6% úrokem od 31. prosince 2008 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 1.500,- Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 57.988,08 Kč směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti; ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a nákladech řízení státu (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13 a ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14.
V posuzované věci dovolatel k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedl, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na posouzení otázky změny závazkového právního vztahu při převzetí dluhu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“
Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. by však prostřednictvím uvedené argumentace mohlo dojít jen tehdy, bylo-li by současně z obsahu dovolání patrné, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení (v dovolání vymezené) právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se ovšem z dovolání nepodává.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že řešení dovolatelem předestřené právní otázky by nemohlo v poměrech dané věci založit přípustnost dovolání ani při řádném vymezení předpokladů jeho přípustnosti; výhrada, podle níž třetí osoba převzala dluh ze směnky, o jejíž zaplacení v dané věci šlo, totiž nebyla obsažena ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a soudy nižších stupňů proto k ní – se zřetelem ke koncentraci řízení o námitkách (srov. ustanovení §175 odst. 1, 4 o. s. ř.) – nemohly při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, přihlížet.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2014
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu