ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2398.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 2398/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně FIN WEST CORPORATION, s. r. o. , se sídlem v Praze - Malé Straně, Jánský Vršek 310/4, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 64 79 07 11, zastoupené JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem, se sídlem v Brně, Drobného 306/34, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing. Vilému Barákovi , jako správci konkursní podstaty úpadkyně Belis s. r. o., identifikační číslo osoby 60 69 68 51, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, PSČ 639 00, za účasti Ing. Vladimíra Neznala , jako správce konkursní podstaty úpadkyně PORTA, a. s., identifikační číslo osoby 25 53 58 62, zastoupeného JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem, se sídlem v Brně, Drobného 306/34, PSČ 602 00, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 379/2002, o dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. září 2011, č. j. 10 Cmo 4/2011-908, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. září 2011, č. j. 10 Cmo 4/2011-908, k odvolání žalobkyně potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 18. listopadu 2010, č. j. 55 Cm 379/2002-862, jímž Krajský soud v Brně (dále jen „konkursní soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (FIN WEST CORPORATION, s. r. o.) domáhala vyloučení ve výroku rozhodnutí specifikovaných nemovitých věcí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty dlužnice (Belis s. r. o.).
Přitom šlo o v pořadí třetí rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první rozsudek ze dne 19. července 2007, č. j. 55 Cm 379/2002-325, jímž konkursní soud zamítl (pro opožděnost) žalobu, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. října 2008, č. j. 3 Cmo 32/2007-396, a v pořadí druhý rozsudek ze dne 29. ledna 2009, č. j. 55 Cm 379/2002-459, jímž konkursní soud opět žalobu zamítl, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. ledna 2010, č. j. 6 Cmo 38/2009-617.
Odvolací soud – odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně – dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, podle něhož je kupní smlouva ze dne 25. února 1998 (a na ni navazující dodatky) [rozuměj kupní smlouva, na základě které měla žalobkyně nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem] neplatná „pro rozpor s dobrými mravy“ (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“), když osoby jednající jménem smluvních stran (rozuměj J. M., tehdejší jednatel Belis s. r. o. a R. N., tehdejší jednatel žalobkyně) využily svého postavení k vyvedení sporných nemovitostí z majetku dlužnice, čímž zmařily „plnění dalším věřitelům, zejména plnění na jeden z nejstarších dluhů vůči Bankovnímu domu SKALA a. s., neboť tato pohledávka nebyla nikdy uhrazena a úpadkyni nezůstal jiný majetek“. K tomu odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že závěr odvolacího soudu o (absolutní) neplatnosti kupní smlouvy je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž bylo-li úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází (srov. v těchto souvislostech též ustanovení §256 a §256a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona), je taková smlouva absolutně neplatným právním úkonem podle ustanovení §39 obč. zák. (srov. rozsudek ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. rozsudek ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 134, rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1002/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2009, pod číslem 54, rozsudek ze dne 30. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008 a ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3796/2009).
Nepřesnost v právním posouzení věci spočívající v tom, že odvolací soud vyhodnotil kupní smlouvu za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy a nikoli pro rozpor se zákonem (popř. obcházení zákona), nemá vliv ani na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, ani na (ne)splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Za zásadně právně významné nepovažuje Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani z hlediska dovolateli formulovaných otázek: 1) Zda převod vlastnického práva ke sporným nemovitostem ovlivňuje následná změna poměrů a zájmů nabyvatele a tato změna způsobuje bez dalšího neplatnost původního převodu pro rozpor s dobrými mravy? 2) Zda formulace (…) „jakož i příslušenství, které v budoucnu přiroste“ (…) u kupní ceny v dodatku ke kupní smlouvě „způsobuje neplatnost pro neurčitost“ dle §37 obč. zák.? a 3) Zda (ne)bylo dodrženo ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“)?
Na řešení těchto dovolateli předestřených otázek jednak právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá (k tomu srov. výslovné znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.), jednak – jde-li o první z formulovaných otázek – dovolatelé konstruují „vlastní skutkový stav“, na jehož základě zpochybňují správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, tj. ve skutečnosti uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemají a jehož prostřednictvím na přípustnost dovolání v tomto směru usuzovat nelze.
Konečně není pochyb ani o tom, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a vznikla jim povinnost hradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 15. března 2012), která podle ustanovení §7 bodu 5, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí 2.100,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a celkem s připočtením 21% daně z přidané hodnoty činí 2.904,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu