ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2535.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 2535/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Evou Veltrubskou, advokátkou, se sídlem v Kladně, Pekařská 658, PSČ 272 01, proti žalované A. A. M. , zastoupené Mgr. Lukášem Trefilem, advokátem, se sídlem ve Svitavách, Soudní 154/1, PSČ 568 02, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 41/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2013, č. j. 6 Cmo 258/2013-107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2013, č. j. 6 Cmo 258/2013-107, k odvolání žalované potvrdil rozsudek ze dne 12. září 2012, č. j. 50 Cm 41/2012-39, jímž Městský soud v Praze ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 21. března 2012, č. j. 50 Cm 41/2012-14, jímž žalované uložil, aby zaplatila žalobci částku 1.700.000 Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 5.667 Kč a náklady řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14).
K tomu, že dovolatelkou tvrzený rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10, není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, rovněž není pochyb (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2173/2013).
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že výše označený nález Ústavního soudu byl vydán v situaci, kdy jednou ze stran směnečného vztahu byl spotřebitel, a kdy směnka byla uplatněna mezi subjekty, které zásadně nejsou v rovném postavení; zmíněný předpoklad pak jednoznačně v poměrech dané věci splněn není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly. Jakkoli se žalobce, podáním datovaným 19. května 2014, k dovolání žalované vyjádřil, je zcela zjevné, že argumentace ve vyjádření obsažená se zcela míjí s důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. července 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu