ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.263.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 263/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a) Ing. Pavla Bednaříka , jako správce konkursní podstaty úpadce Moravia Banky, a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45 19 28 55 a b) JUDr. Wieslawa Firly , jako zvláštního správce téhož úpadce, obou zastoupených Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 710 00, proti žalovanému Mgr. Lukáši Raidovi , jako správci konkursní podstaty úpadce Union banky, a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 41 03 42 61, zastoupenému Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Přívoze, Teslova 1125, PSČ 702 00, o zaplacení částky 25,881.058,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 195/2009, o dovolání účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. července 2011, č. j. 6 Cmo 89/2010-73, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. července 2011, č. j. 6 Cmo 89/2010-73, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 19. července 2011, č. j. 6 Cmo 89/2010-73, změnil rozsudek ze dne 20. května 2010, č. j. 32 Cm 195/2009-29, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobcům částku 25,881.058,- Kč s 16% úrokem od 9. května 2006 do zaplacení, tak, že:
„Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 25,881.058,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně za dobu od 9. května 2006 do 31. prosince 2006, s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % ročně za dobu od 1. ledna 2007 do 30. června 2007, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně za dobu od 1. července 2007 do 31. prosince 2007, s úrokem z prodlení ve výši 10,5 % ročně za dobu od 1. ledna 2008 do 30. června 2008, s úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně za dobu od 1. července 2008 do 31. prosince 2008, s úrokem z prodlení ve výši 9,25 % ročně za dobu od 1. ledna 2009 do 30. června 2009, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně za dobu od 1. července 2009 do 31. prosince 2009, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně za dobu od 1. ledna 2010 do 30. června 2010, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 1. července 2010 do 19. července 2011 a s úrokem z prodlení za dobu od 20. července 2011 do zaplacení „s ročním úrokem“ ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V části, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit další úroky z prodlení z žalované částky až do výše 16 % ročně, se žaloba zamítá“ (výrok I.).
Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Odvolací soud [na rozdíl od soudu prvního stupně, který po provedeném dokazování uzavřel, že žalobci (rozuměj správce konkursní podstaty a zvláštní správce konkursní podstaty Moravia Banky, a. s. v likvidaci – dále jen „banka M“) se domáhají zaplacení pohledávky ze smlouvy o sdružení ze dne 19. prosince 1995, reg. č. 11-254/95/TU, uzavřené za účelem sdružení úvěrových zdrojů k poskytnutí dlouhodobého konsorcionálního úvěru Moravskoslezské vagónce, a. s. (dále jen „smlouva o sdružení“), tj. pohledávky, kterou byli povinni řádně přihlásit a uplatnit v konkursním řízení vedeném na majetek banky U, což neučinili, a nemohli tak s požadavkem na zaplacení takové pohledávky uspět] dospěl k závěrům odlišným.
Přitom – cituje ustanovení §513, §515 odst. 1, §829 odst. 1 a 2, §834 a §835 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) – zdůraznil, že:
1) Banka U byla oprávněna (a jako administrátor sdružení i povinna) uplatnit svým jménem pohledávku (ve výši 185,134.000,- Kč) vůči Fondu národního majetku České republiky (dále jen „fond“); při vymáhání pohledávky pak vystupovala v pozici jediného věřitele.
2) Po vymožení části uplatněné pohledávky (rozuměj poté, co bance U bylo Českou republikou – Ministerstvem financí, jako právním nástupcem fondu, vyplaceno celkem 174,872.016,- Kč) tak bylo na žalovaném, aby v souladu se smlouvou o sdružení „vydal“ zbylým členům sdružení, (tj. mimo jiné i bance M) podíly na ně dle smlouvy o sdružení připadající (v případě banky M podíl v rozsahu 14,8 %, což odpovídá částce 25,881.058 Kč).
3) Jelikož bance U „nenáležela celá pohledávka“ je nutno – pokračoval odvolací soud – na výtěžek jejího vymáhání pohlížet jako na zpeněžení společné věci (pohledávky); požadavek na zaplacení výtěžku zpeněžení je proto svou povahou vylučovacím nárokem, tj. nárokem na vydání náhradního plnění za zpeněženou majetkovou hodnotu (část pohledávky), který nelze vydat jinak než vyplacením na žalobce připadajícího podílu (zaplacením žalované částky).
Proto rozhodnutí odvolacího soudu změnil, a s výjimkou „části úroku z prodlení“ žalobě vyhověl.
Proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Zdůrazňuje, že pohledávka, jež je předmětem řízení, není pohledávkou dle ustanovení §31 odst. 1 ZKV a současně polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož zaplacení takové pohledávky se žalobci mohli domoci prostřednictvím vylučovací žaloby podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV.
Proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně „části“ úroku z prodlení podali dovolání žalobci, zdůrazňujíce, že smlouva o sdružení byla uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a závazkové vztahy z této smlouvy vzniklé tak jsou vztahy obchodními podle ustanovení §261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Strany smlouvy o sdružení se mohly dohodnout na výši úroků z prodlení ve smyslu ustanovení §369 odst. 1 obch. zák. Dovolatelé v této souvislosti vyjádřili přesvědčení, že ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. nemá kogentní povahu a stranám smlouvy tak nic nebránilo, aby se dohodly na (jiné) sazbě úroků z prodlení.
Dále žalobci snáší argumenty proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dotčených výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému odvolání podali účastníci řízení vyjádření, majíce vždy dovolání protistrany za neopodstatněné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že otázkou výkladu smlouvy o sdružení, včetně práv a povinností touto smlouvou založených, se opakovaně zabýval, a to v rozsudku ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1702/2010, uveřejněném pod číslem 111/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 663/2012, v rozsudku ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 786/2012, jakož i v usnesení ze dne 17. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3151/2013.
Přitom formuloval a odůvodnil závěr, od kterého nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci, podle něhož uskutečnil-li úpadce (banka U) právo předstihu (§513 obč. zák.) předtím, než soud prohlásil konkurs na jeho majetek podle zákona o konkursu a vyrovnání, zůstalo spoluvěřitelům zachováno pouze právo přihlásit pohledávku z následného regresu do konkursu vedeného na majetek úpadce jako vázanou na podmínku (§20 odst. 1 a 4 ZKV), spočívající v tom, že úpadce pohledávku vymůže do konkursní podstaty. Ani v případě, že úpadce vymohl pohledávku na základě dříve uplatněného práva předstihu do konkursní podstaty až v průběhu konkursu vedeného na majetek podstaty, nemají úpadcovi spoluvěřitelé vůči úpadci z tohoto titulu pohledávku za podstatou (§31 odst. 2 ZKV) nebo vylučovací nárok ve smyslu ustanovení §19 ZKV.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu (jde-li o vyhovující výrok ve věci samé) spočívá, tak není správné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl uplatněn právem.
Dovolání žalobců proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně „části“ příslušenství (úroků z prodlení) je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (o měnící výrok jde již proto, že soud prvního stupně žalobu zamítl ohledně „úroku“, zatím co odvolací soud ohledně „úroku z prodlení“ a že soud prvního stupně rozhodoval o žalobě na plnění, zatím co odvolací soud o žalobě na určení).
Přitom důvody, pro které neobstál měnící výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, dopadají i na potvrzující výrok ohledně „části“ úroků z prodlení.
Navíc pro závěr, zda příslušenství pohledávky bylo uplatněno po právu, má význam i to, zda a z jakého důvodu má věřitel nárok na žalovanou jistinu, přičemž v řízení o žalobě, kterou žalobce uplatňuje jistinu pohledávky s příslušenstvím, nelze zpravidla rozhodnout o příslušenství pohledávky dříve, než bude rozhodnuto o jistině pohledávky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. 29 Cdo 2171/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2003, pod číslem 72, k němuž se Nejvyšší soud následně přihlásil i v rozsudku ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 989/2009).
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu