ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2745.2012.3
sp. zn. 29 Cdo 2745/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Kapitálové společnosti Union s. r. o., se sídlem v Praze 2, Sokolská 17/1497, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 62 41 40 03, zastoupeného JUDr. P. R., proti žalovaným 1) J. T. a 2) Z. T., zastoupeným JUDr. Václavem Markem, advokátem, se sídlem v Kladně, Vančurova 1548, PSČ 272 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 36/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2011, č. j. 9 Cmo 335/2011-302, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2010, č. j. 55 Cm 36/2008-224, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 25. března 2008, č. j. 7 Sm 125/2008-42, kterým uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně částku 10.000.000,-Kč s 6 % úrokem od 1. března 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu 33.333,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 401.340,- Kč (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalovaným uložil zaplatit státu znalečné 41.585,50 Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a II. výroku, bod III. výroku změnil tak, že výše znalečného činí 41.595,50 Kč (výrok první) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok druhý).
Proti rozsudku odvolacího soudu, včetně výroku o nákladech řízení, podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a §241a odst. 3 o. s. ř. a navrhujíce, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Za otázku zásadního právního významu dovolatelé považují posouzení, jakým způsobem se promítne do poměrů avalisty, pokud majitel směnky při konkursu na majetek výstavce směnky přihlásí pouze kauzální pohledávku (nikoliv pohledávku z krycí směnky) a na kauzální pohledávku bylo na základě rozvrhového usnesení částečně plněno. Dovolatelé dovozují, že v důsledku těchto skutečností „došlo ke změně dohody o zajištění směnkou a zbývající část dluhu nemůže být vymáhána na krycí směnce, poněvadž ta se z původní funkce vyvázala a současně se vyvázali všichni účastníci uvedení na směnce i ve směnečném vyplňovacím prohlášení“.
Za nesprávný považují dovolatelé právní názor odvolacího soudu o splatnosti směnky ve vztahu k dovolatelům dne 29. února 2008 (jak je uvedeno na směnce). Tento závěr podle dovolatelů odporuje §13 odst. 1 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen “ZKV“) [míněn patrně §14) odst. 1 písm. g) ZKV], podle kterého se prohlášením konkursu stávají splatnými všechny závazky úpadce.
Další otázku zásadního právního významu dovolatelé spatřují v tom, zda v případě nedostatku prezentace směnky, kdy až do okamžiku doručení směnečného platebního rozkazu směnečný rukojmí nebyl vyzván k zaplacení směnečného dluhu a nevěděl, že směnečný dluh nadále trvá, může být směnečný rukojmí zavázán zaplatit nejen směnečný peníz, ale též úrok a směnečnou odměnu. Podle dovolatelů doručením směnečného platebního rozkazu spolu s žalobou nastávají účinky prezentace směnky vůči směnečnému dlužníkovi, nikoliv vůči avalistovi.
Dále dovolatelé vytýkají soudům obou stupňů, že odmítly pro nadbytečnost provést výslech zaměstnance Československé obchodní banky, a. s., který žalovaní navrhli k prokázání námitky nepravosti podpisu směnečného dlužníka, navíc soud prvního zmařil účel výslechu znalce z oboru písmoznalectví, když nepřipustil otázku dovolatelů ke zjištěné anomálii sporného podpisu. Dovolatelé mají za to, že směnečný dlužník směnku nepodepsal, a tedy nemohlo ani vzniknout rukojemství dovolatelů.
A konečně dovolatelé vytýkají soudům obou stupňů, že návrh na vydání směnečného platebního rozkazu podal v zastoupení žalobce J. S., ačkoliv plná moc ze dne 8. února 2008 byla ze strany žalobce udělena jednateli společnosti DISCRET s. r. o. J. S. Otázku zásadního právního významu spatřují odvolatelé v tom, zda je soud ve směnečném řízení povinen zkoumat legitimaci osoby, která jako zástupce žalobce podepsala a podala žalobu.
Proto navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z části první, článku II, bodu 7., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony.
Dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelé Nejvyššímu soudu nepředkládají žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Pokud dovolatelé vytýkají soudům obou stupňů neprovedení navrženého výslechu svědka a nepřipuštění otázky při výslechu znalce, uplatňují v tomto směru dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to způsobem, z nějž na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat nelze.
Polemikou se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož předmětná směnka byla výstavcem podepsána, dovolatelé ve skutečnosti uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Nad rámec uvedeného je možné poukázat na zcela správný odkaz odvolacího soudu na čl. I. §32 odst. 2 a §77 odst. 3 směnečného zákona doplněný odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2007, sp. zn. 29 Cdo 1047/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2008, pod číslem 28, dostupný veřejnosti - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – rovněž na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Ani dovolateli vytýkaný nedostatek v zastoupení žalobce zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá. Jedná se o podmínku řízení (jejíž nedostatek je odstranitelný) a nikoliv o hmotněprávní podmínku, na které by závisela aktivní věcná legitimace žalobce. I kdyby došlo k tomu, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily obsah sporné plné moci ze dne 8. února 2008, byl by nedostatek této podmínky řízení zhojen předložením pozdější procesní plné moci ze dne 3. července 2008.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani námitka, že směnka nebyla prezentována, žalovaní nebyli k placení dluhu vyzváni, a z toho důvodu nemají být povinni k úhradě úroku a směnečné odměny. Soudní praxe (jak správně poznamenal odvolací soud) je jednotná v závěrech, že úspěšnému uplatnění práva na zaplacení směnky vůči přímým směnečným dlužníkům [jimiž jsou v posuzované věci rovněž žalovaní v postavení směnečných rukojmí za výstavce směnky vlastní (čl. I. §32 odst. 1, §31 odst. 4, §77 odst. 3 směnečného zákona)] nebrání ani prokázané nepředložení směnky k placení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura č. 2, ročník 2002, pod číslem 37 nebo rozsudek ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, uveřejněný v témže časopisu č. 4, ročník 2003, pod číslem 62).
Závěry odvolacího soudu k argumentaci žalovaných ohledně uplatnění zajištěné pohledávky v konkursním řízení vedeném vůči výstavci směnky a částečného plnění na základě rozvrhového usnesení, a též k dopadu těchto skutečností na nadepsané směnečné řízení, jsou plně v souladu se závěry formulovanými a odůvodněnými Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 3716/2007, v rozsudcích ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněných pod čísly 59/2004 a 77/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 25. října 2012, sp. zn. 21 Cdo 2564/2011, či v rozsudku ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 2600/2011, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura č. 2, ročník 2014, pod číslem 20.
Konečně otázku zásadního právního významu Nejvyšší soud nespatřuje ani v dovolateli zpochybňované splatnosti směnky (ve vztahu k žalovaným). Právní názor odvolacího soudu zcela odpovídá obsahu §14 odst. 1 písm. g) ZKV. „Předběžná splatnost“ je zde stanovena toliko pro závazky úpadce. Navíc vzhledem k vyznačenému datu vystavení směnky 19. října 1998, prohlášení konkursu na majetek výstavce směnky A C S s. r. o. dne 23. června 2005 a pozdějšímu datu splatnosti vyznačenému na směnce 29. února 2008, by aplikace nesprávného právního názoru odvolatelů, aniž by včas vznesli námitku promlčení, nemohla přivodit pro ně příznivější rozhodnutí (srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5260/2007 a ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněných pod čísly 84/2010 a 101/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud odmítl dovolání i v rozsahu, jímž je napadena výroková část rozsudku odvolacího týkající se nákladů řízení, neboť dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu