ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.4298.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 4298/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci navrhovatele J. K. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 593/10, PSČ 301 00, za účasti společnosti EMMKA spol. s r. o. , se sídlem v Klatovech, Vídeňská 190/1, PSČ 339 01, identifikační číslo osoby 16735439, zastoupené JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Kamenická 1, PSČ 301 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 499/2009, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2013, č. j. 14 Cmo 424/2011-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti EMMKA spol. s r. o. na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. května 2013, č. j. 14 Cmo 424/2011-156, ve znění usnesení ze dne 29. srpna 2013, č. j. 14 Cmo 424/2011-168, potvrdil k odvolání navrhovatele usnesení ze dne 28. června 2011, č. j. 49 Cm 499/2009-106, jímž Krajský soud v Plzni zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti EMMKA spol. s r. o. (dále jen „společnost“), konané dne 7. září 2009, a navrhovateli uložil nahradit společnosti náklady řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti tomuto usnesení podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a nepředkládá Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. V dovolacím řízení proto nelze pokračovat [srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 12/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (jež obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013), ze dne 11. září 2013, sp. zn. 21 Cdo 2492/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 92/2013 či ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2812/2013, jež jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu].
Obecné konstatování, podle něhož „za základní otázku, kterou bylo nutné si v daném případě zodpovědět, je to, že napadené usnesení valné hromady žalované bylo přijato z toho důvodu, aby byla zmařena účinnost předběžného opatření, když je zde podezření, že tím došlo k porušení ust. §171 odst. 1 písm. a) tr. zákona“, požadavky §237 o. s. ř. nenaplňuje. Citovaná námitka nespecifikuje, o jaké (konkrétní) předběžné opatření se jedná a jak mělo napadené usnesení valné hromady zmařit „jeho účinnost“, a žádnou otázku hmotného či procesního práva (na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí) neotevírá.
Ostatními námitkami (podle nichž soudy nepostupovaly tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků a nezhodnotily řádně dovolatelem předestřené důkazy) pak dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Zbývá dodat, že k podání dovolatele ze dne 17. září 2013 Nejvyšší soud nemohl při posuzování přípustnosti dovolání proti výroku ve věci samé přihlédnout, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k podání dovolání (§240 odst. 1 a 2, §241b odst. 3 o. s. ř.). Usnesením ze dne 29. srpna 2013, č. j. 14 Cmo 424/2011-168, odvolací soud rozhodl o opravě výroku o nákladech odvolacího řízení; jeho doručení tudíž nemělo vliv na běh lhůty k podání dovolání proti výroku napadeného usnesení ve věci samé.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného usnesení, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku usnesení o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. dubna 2014
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu