ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.4385.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 4385/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci navrhovatele J. S. , zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1934/12, PSČ 586 01, za účasti 1) J. N. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, PSČ 586 01, a 2) ROZKVĚTU, stavebního bytového družstva , se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 44, PSČ 586 01, identifikační číslo osoby 00049239, zastoupeného JUDr. Alenou Ostrejšovou, advokátkou, se sídlem v Jihlavě, Kosmákova 1038/43, PSČ 586 01, o určení členství v družstvu spojeného s právem nájmu bytu a o určení neplatnosti dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 258/2012, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. března 2014, č. j. 8 Cmo 148/2013-338 (422), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. února 2013, č. j. 35 Cm 258/2012-360, zamítl návrh na určení, že navrhovatel je členem ROZKVĚTU, stavebního bytového družstva (dále jen „družstvo“), „a že je majitelem členských práv a povinností v tomto bytovém družstvu a s nimi spojeného práva nájmu družstevního bytu“ ve výroku blíže specifikovaného (výrok I.), určil, že smlouva o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu uzavřená mezi navrhovatelem J. N. dne 25. února 2009 (23. února 2009) [dále jen „smlouva“] je neplatná (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání J. N. změnil výrok II. usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na určení neplatnosti smlouvy zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (druhý a třetí výrok) a o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok).
Dovolání navrhovatele proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; druhým, třetím, čtvrtým a pátým výrokem usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení se dovolací soud proto nezabýval.
Dovolání proti výroku ve věci samé pak Nejvyšší soud neshledal přípustným, neboť dovolatel - oproti svému mínění - Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí a jež by splňovala předpoklady vymezené §237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu dovolatele na určení neplatnosti předmětné smlouvy je plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (k tomu srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 1997, pod číslem 21, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2004, sp. zn. 29 Odo 592/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 703/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2007, sp. zn. 29 Odo 208/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2007, pod číslem 103, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 29 Odo 1399/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4675/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 2673/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3614/2012, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách).
Z uvedeného přehledu judikatury Nejvyššího soudu se podává, že námitka dovolatele, podle níž má pro něj nepříznivé dopady změna rozhodovací praxe dovolacího soudu, která nastala po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně až v rámci odvolacího řízení, je zcela nepřiléhavá.
Vytýkaná vada řízení (nesplnění poučovací povinnosti odvolacím soudem), jež žádnou otázku procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. nezahrnuje, není s účinností od 1. ledna 2013 způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu
.