ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.680.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 680/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně INTERINVEST Praha s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Ocelářská 35, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 26170485, zastoupené Mgr. Janem Mackem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) L. H. , a 2) Z. H. , oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, PSČ 110 00, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 503/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2013, č. j. 25 Co 193/2013-402, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.182,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 6. září 2012, č. j. 4 C 503/2006-300, zamítl žalobu o určení vlastnictví žalobkyně k pozemkům specifikovaným ve výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení (první výrok), potvrdil ve výroku ve věci samé (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Jde přitom v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne 27. října 2010, č. j. 25 Co 380/2010-174 (jímž odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 4 C 503/2006-139), zrušil Nejvyšší soud (spolu s rozsudkem soudu prvního stupně) k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. srpna 2011, č. j. 29 Cdo 2018/2011-198 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na webových stránkách Nejvyššího soudu) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem výrokům, podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soudu odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož byla-li ve smlouvě o převodu nemovitostí, uzavřené dne 22. ledna 2004 mezi žalobkyní (jako prodávající) a společností INTERINVEST – DIS, a. s. (jako kupující) [dále jen “smlouva”], sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, není tato smlouva neplatná jen proto, že cena nebyla v rozporu s požadavkem §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněného pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li dovolatelka, že kupní cena byla podstatně nižší než cena obvyklá, brojí proti opačným skutkovým závěrům soudů nižších stupňů a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod, k jehož přezkoumání nelze dovolání připustit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené pak dovolání nečiní přípustným ani námitky snášené proti závěru odvolacího soudu, podle něhož by vlastnické právo na žalované přešlo i tehdy, jestliže by smlouva byla neplatná. Ani případný opačný úsudek Nejvyššího soudu by nemohl vést ke zrušení napadeného rozhodnutí a nemohl by se tak projevit v poměrech dovolatelky založených rozhodnutím odvolacího soudu (srov. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).
Ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí dovolatelka žádnou otázku hmotného či procesního práva neotevírá a dovolání tudíž není již z tohoto důvodu v uvedeném rozsahu přípustné (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu