ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.689.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 689/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Mgr. Michala Janíka , advokáta, se sídlem v Příbrami, Pražská 140, PSČ 261 01, jako insolvenčního správce dlužníka Ing. V. L., zastoupeného Mgr. Mariannou Grinčovou, advokátkou, se sídlem v Příbrami, Pražská 140, PSČ 261 01, proti žalovanému PaedDr. R. P. , zastoupenému JUDr. Robertem Kučerou, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 471/29, PSČ 170 00, za účasti J. M. , jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, a ČSOB Factoring, a. s. , se sídlem v Praze 10 - Vinohradech, Benešovská 2538/40, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 45794278, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, zastoupené Mgr. Nadeždou Priečinskou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Zborovská 619/49, PSČ 150 00, o zaplacení 6.971.877,01 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 2/2011, o dovolání žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2013, č. j. 27 Co 107/2013-326, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 36.520,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupkyně.
III. Ve vztahu mezi vedlejším účastníkem na straně žalobce a ostatními účastníky nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 24. května 2012, č. j. 6 C 2/2011-197, Okresní soud Praha - východ zavázal žalovaného, aby žalobci zaplatil 6.971.877,01 Kč s úrokem z prodlení blíže specifikovaným ve výroku rozsudku (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalovaného výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (první výrok), a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve výroku I. s tím, že žalovaný je povinen plnit žalobci do majetkové podstaty dlužníka - Ing. V. L.“ (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že ačkoli žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného ohlašují napadení rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňují pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů proto dovolací soud nepřezkoumával.
Dovolání vedlejšího účastníka na straně žalovaného Nejvyšší soud odmítl, jakožto podané neoprávněnou osobou, podle ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Dovolání žalovaného, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Stěžejní dovolací námitkou je zpochybnění závěru odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), podle něhož je smlouva o převzetí dluhu uzavřená dne 31. října 2006 mezi Ing. V. L. a společností LBO Group s. r. o. (dále jen „společnost“), na jejímž základě jmenovaný (který byl současně jediným společníkem a jednatelem společnosti) převzal specifikovaný dluh společnosti vůči O.B.HELLER, a. s. (nyní ČSOB Factoring, a. s.), absolutně neplatná pro nedodržení kvalifikované formy smlouvy vyplývající z §132 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož účel §132 odst. 3 obch. zák., kterým je ochrana společnosti a dále osob stojících mimo společnost (zejména věřitelů, ale i jiných třetích osob) nemohl být v projednávané věci naplněn, neboť nebyla dodržena zákonem předepsaná forma smlouvy (pro všechny smlouvy podléhající §132 odst. 3 obch. zák. je vyžadována forma notářského zápisu nebo písemná forma s podpisem před orgánem pověřeným legalizací), je zjevný, neboť vyplývá z výslovného znění uvedeného ustanovení.
Uvedený závěr odvolacího soudu je zároveň v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. K závěru, podle něhož je povinnost dodržet kvalifikovanou formu požadovanou §132 odst. 3 obch. zák. stanovena (pod sankcí absolutní neplatnosti) pro veškeré smlouvy, totiž Nejvyšší soud dospěl již v rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1464/2009, uveřejněném v časopise Soudní Judikatura číslo 5, ročníku 2012, pod číslem 66 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. ledna 201, sp. zn. III. ÚS 2285/2011, dostupným na jeho webových stránkách).
Důvod, aby rozhodná právní otázka byla v projednávané věci posouzena jinak, přitom dovolací soud neshledal.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. července 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu