ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.909.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 909/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Pivovar ZUBR a. s. , se sídlem v Přerově, Komenského 35, identifikační číslo osoby 47 67 69 06, proti žalovaným 1) JUDr. Miroslavu Müllerovi , advokátu, se sídlem v Olomouci, Fibichova 1141/2, PSČ 779 00, jako správci konkursní podstaty úpadkyně ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s., identifikační číslo osoby 60 72 12 94 a 2) City Invest, INC., se sídlem Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, B. V. I., zastoupenému Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Farní 71/4, PSČ 586 01, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 1/2008, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2010, č. j. 9 Cmo 109/2009-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 55 Cm 1/2008-39, Krajský soud v Brně (k žalobě Pivovaru ZUBR a. s. směřující proti 1/ JUDr. Miroslavu Müllerovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s. a 2/ R. L., jako popírajícímu konkursnímu věřiteli) určil, že žalobkyně má vůči úpadkyni pohledávku ve výši 25.495.201,88 Kč s právem na oddělené uspokojení této pohledávky ze zpeněžení ve výroku označených nemovitostí (bod I. výroku), žalobu o určení pravosti další pohledávky ve výši 1.827.742,42 Kč s právem na oddělené uspokojení této pohledávky ze zpeněžení ve výroku označených nemovitostí zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku).
K odvolání druhého žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé o určení pravosti pohledávky ve výši 25.495.201,88 Kč (první výrok), ve zbývajícím rozsahu (ohledně práva na oddělené uspokojení této pohledávky ze zpeněžení označených nemovitostí) daný výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí, čtvrtý a pátý výrok).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal procesní nástupce původního druhého žalovaného (City Invest, INC.) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ( který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání druhého žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při respektování shora vymezených kritérií je pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. především bezvýznamná námitka dovolatele, jejímž prostřednictvím vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelem vytýkané vady řízení (porušení zásady dvojinstančnosti řízení a provedení dokazování odvolacím soudem v rozporu s §213 odst. 4 o. s. ř.) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují.
Řízení jimi ostatně ani netrpí.
K otázce dvojinstančnosti řízení se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 23. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, ve kterém vysvětlil, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a s tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi „pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010 a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 10/2014“).
Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. pak – oproti mínění dovolatele – odvolacímu soudu nezakazuje doplnit dokazování o dosud neprovedené důkazy ani v situaci, kdy má jít o rozsáhlé doplnění dokazování a k prokazované skutečnosti dosud nebylo vedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odvolacímu soudu se pouze v takových případech neukládá povinnost tyto důkazy provést). K tomu srov. v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 a usnesení ze dne 17. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2142/2012, v literatuře pak např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1717). V již zmiňovaném R 10/2014 Nejvyšší soud také ozřejmil, že meze dokazování v odvolacím řízení doznaly po novele občanského soudního řádu provedené s účinností od 1. dubna 2005 zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podstatných změn, přičemž tyto změny činí mimo jiné nadále nepoužitelnými závěry obsažené k výkladu ustanovení občanského soudního řádu o dokazování v odvolacím řízení (ve znění účinném před 1. lednem 2001) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který dovolatel v souvislosti s vytýkanou vadou řízení v podaném dovolání poukazoval.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z pohledu výhrad, jimiž dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o aktivní legitimaci žalobkyně v dané věci. Závěr, podle kterého překročení zákonného zmocnění jednající osoby se může dovolávat jen ten, k jehož ochraně je možnost zprostit se povinnosti vyplývající ze smlouvy stanovena, tj. právnická osoba, za kterou zástupce jednal, Nejvyšší soud učinil již v rozsudku ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, uveřejněném pod číslem 49/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (navazuje potud na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2006, pod číslem 1, jimiž přiléhavě argumentuje v odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž odvolací soud). Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí přitom současně není pochyb o tom, že při popření pravosti pohledávky jiného konkursního věřitele (přihlašovatele pohledávky) má popírající konkursní věřitel k dispozici všechny hmotněprávní námitky, jež by ke zpochybnění existence popírané pohledávky mohl vůči svému věřiteli uplatnit dlužník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005, uveřejněný pod číslem 95/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže pozdější úpadkyně výše označenou námitku k dispozici neměla, nemohl ji úspěšně uplatnit ani dovolatel (jako popírající konkursní věřitel).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu