ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2142.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 2142/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně ICE Corporation a. s., se sídlem v Praze 9, Litoměřická 405, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 60 79 32 61, proti žalovanému V. S., zastoupenému JUDr. Petrem Orctem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 1030/53, PSČ 360 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 33/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2012, č. j. 6 Cmo 405/2011-536, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. srpna 2011, č. j. 49 Cm 33/2006-497, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 7. března 2006, č. j. 63 Sm 38/2006-10, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 10.000.000,-Kč s 6% úrokem od 29. dubna 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 33.333,- Kč a náklady řízení, (bod I. výroku), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (bod II. výroku) a o povinnosti žalovaného zaplatit státu náklady řízení (bod III. výroku).
Šlo přitom v pořadí již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně o podaných námitkách, když jeho první rozsudek ze dne 6. února 2008, č. j. 49 Cm 33/2006-162 (kterým ponechal vydaný směnečný platební rozkaz v platnosti), odvolací soud usnesením ze dne 10. března 2009, č. j. 6 Cmo 331/2008-274, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a jeho usnesení ze dne 24. května 2010, č. j. 49 Cm 33/2006-389 (kterým směnečný platební rozkaz zrušil a řízení zastavil), odvolací soud usnesením ze dne 27. ledna 2011, č. j. 6 Cmo 299/2010-438, změnil tak, že směnečný platební rozkaz se nezrušuje a řízení se nezastavuje.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval a doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že směnka byla na žalobkyni indosována až „po splatnosti“, popř. že žalobkyně jednala při nabývání směnky vědomě ke škodě dlužníka (a nenáleží mu tak kauzální námitky, kterými se bránil povinnosti směnku zaplatit ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu).
Opodstatněnými neshledal ani výhrady žalovaného, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné, maje naopak za to, že soud prvního stupně dospěl v přezkoumávaném rozhodnutí k logickým, vnitřně nerozporným závěrům.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a nákladech řízení státu, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož potud není dovolání objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být v dané věci přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. především bezvýznamné námitky dovolatele, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelem vytýkané vady řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů nižších stupňů, neprovedení dovolatelem navrhovaných důkazů, porušení zásady dvojinstančnosti, doplnění dokazování odvolacím soudem v rozporu s §213 odst. 4 o. s. ř. a nesprávné posouzení důvodnosti odepření výpovědi svědka F.) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují.
Pro úplnost lze uvést, že žádná z výše vypočtených námitek ostatně není ani důvodná.
1/ Jakkoli je odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně místy spíše strohé, je z něj přesto zřejmé, na jakých skutkových a právních závěrech své rozhodnutí založil. Odvolací soud tak zjevně důvod k postupu podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. neměl. Nedostatkem důvodů pak netrpí ani dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
2/ S důvody, pro které nebyly provedeny další dovolatelem navrhované důkazy, se soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly (k tomu srov. zejména str. 5 a 6 rozsudku odvolacího soudu). K právu soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, pak v obecné rovině srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. IV. str. 259.
3/ K otázce dvojinstančnosti řízení se Nejvyšší soud vyjádřil (v době před vydáním dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) např. v usnesení ze dne 23. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, ve kterém vysvětlil, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a s tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi „pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010 a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009).
4/ Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. – oproti mínění dovolatele – odvolacímu soudu nezakazuje doplnit dokazování o dosud neprovedené důkazy ani v situaci, kdy má jít o rozsáhlé doplnění dokazování a k prokazované skutečnosti dosud nebylo vedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odvolacímu soudu se pouze v takových případech neukládá povinnost tyto důkazy provést). K tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, v literatuře pak např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1717). V poměrech projednávané věci ostatně o rozsáhlé dokazování zjevně ani nešlo.
5/ Závěru o důvodnosti o odepření výpovědi svědka F. (§126 odst. 1 o. s. ř.) nelze v situaci, kdy již ze samotného obsahu spisu se podává (srov. č. l. 37, 240, 551 či 567 spisu), že orgány činné v trestním řízení se zabývají tím, zda v souvislosti s vymáháním (mimo jiné) sporné směnky nedošlo ke spáchání trestného činu, nic vytknout (obecně k právu odepřít svědectví srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 859/2012, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 4. prosince 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97).
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani námitky dovolatele, jejichž prostřednictvím brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů (ústící v závěr, podle kterého žalovaný neprokázal, že remitent byl i v době po splatnosti směnky jejím vlastníkem, popř. že žalobkyně ve smyslu čl. I. §17 směnečného zákona jednala při nabývání směnky vědomě na škodu dlužníka). Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů nelze – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. – úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Argumentace dovolatele, podle níž pochybení odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu mělo za následek také nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, není podřaditelná žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. V tomto ohledu Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 24. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 47/2010, že mezi jednotlivými dovolacími důvody uvedenými v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého), takže argumentace, jejímž prostřednictvím se z tvrzené existence skutkového dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. (který dovolatel pro tuto věc ostatně nemá ani k dispozici) usuzuje na nesprávné právní posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., je bez dalšího chybná (srov. též důvody usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněného pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výhradou, podle níž odvolací soud nesprávně posoudil námitku podjatosti soudců senátu rozhodujícího věc v řízení před odvolacím soudem, dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení dle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., která však není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení přípustnost dovolání založit nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně zásadně právně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani z hlediska dovolací námitky, podle níž odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř., když nerozhodl, že zastoupení žalobkyně Mgr. R. H. (jako tzv. obecným zmocněncem) nepřipouští. Řešení otázky (ne)přípustnosti zastoupení žalobkyně jejím obecným zmocněncem se totiž žádným způsobem nemůže v poměrech dovolatele projevit (rozuměj, nemůže zvrátit rozhodnutí soudů nižších stupňů o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. října 2013
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu