ECLI:CZ:NS:2014:29.ICDO.51.2014.1
MSPH 78 INS 7496/2011
78 ICm 3487/2012
sp. zn. 29 ICdo 51/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce JUDr. Karla Miči , se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1579/24, PSČ 180 00, jako insolvenčního správce dlužníka ECF elektrocentrum fabrik s. r. o., v likvidaci, zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 4 – Podolí, Bohuslava Martinů 1051/2, PSČ 140 00, proti žalovanému UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. , se sídlem v Praze 4 - Michli, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 ICm 3487/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ECF elektrocentrum fabrik s. r. o., v likvidaci , se sídlem v Havlíčkově Brodě, Jahodova 2240, PSČ 580 01, identifikační číslo osoby 25289039, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 78 INS 7496/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2014, č. j. MSPH 78 ICm 3487/2012, 104 VSPH 17/2014-39 (MSPH 78 INS 7496/2011), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 3. září 2013, č. j. MSPH 78 ICm 3487/2012-23, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (insolvenční správce dlužníka ECF elektrocentrum fabrik s. r. o., v likvidaci) domáhal vůči žalovanému určení neúčinnosti právních úkonů – „tj. plateb poskytnutých dlužníkem žalovanému“, blíže specifikovaných v označeném rozhodnutí (bod I. výroku), zastavil řízení o určení neúčinnosti dalších dvou plateb v částce 225.341,29 Kč a částce 200,- Kč (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením odmítl odvolání žalobce proti bodu I. výroku rozhodnutí insolvenčního soudu (první výrok), potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu v bodě II. a III. výroku (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a nemá oporu ve spisu“ a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání považuje žalobce za „přípustné na základě ust. §237 o. s. ř., když jím vznášené otázky jsou ve věci zásadního právního významu“.
V části, ve které dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí (kterým bylo odmítnuto odvolání žalobce), je objektivně nepřípustné.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v ustanovení §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř. (dovolání totiž směřuje proti usnesení, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.). K tomu srov. obdobně i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2013, sen. zn. 29 NSČR 35/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2014, pod číslem 62, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 NSČR 36/2013, která jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
Na uvedeném závěru přitom nemůže nic změnit ani nesprávné poučení o přípustnosti dovolání, poskytnuté účastníkům odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí. K tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001 a ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněného pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (nález je dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu).
Ve zbývající části, v níž směřuje proti druhému a třetímu výroku napadeného usnesení, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Srov. k tomu především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“) a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citované), jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostál.
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je totiž právně bezvýznamné dovolací tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není od 1. ledna 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro účely posouzení přípustnosti dovolání rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2014
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu