ECLI:CZ:NS:2014:29.NSCR.65.2012.1
KSPL 20 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 65/2012-A-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka MAXimum REality s. r. o. , se sídlem v Plzni, Mikulášská 296/2, PSČ 326 00, identifikační číslo osoby 26403617, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni - Vnitřním Městě, Malá 43/6, PSČ 301 00, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 9654/2010, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Ekonomicko - právní centrum, s. r. o. , se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Holečkova 619/59, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 26920999, a 2/ M. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, se sídlem Prostějově, Sádky 1605/2, PSČ 796 01, o dovolání druhého insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2012, č. j. KSPL 20 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Druhý insolvenční navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce dlužníka.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 5. září 2011, č. j. KSPL 20 INS XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) zamítl insolvenční návrh prvního a druhého insolvenčního navrhovatele (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že insolvenční navrhovatelé nejsou legitimováni k podání insolvenčního návrhu. Pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele ve výši 32.578,- Kč a 19.674,- Kč, jež mu byly postoupeny druhým insolvenčním navrhovatelem, měl insolvenční soud za promlčené. Kromě toho dovodil, že se na prvního insolvenčního navrhovatele „vztahuje i zákonná sankce“ ve smyslu §143 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Ve vztahu k pohledávce druhého insolvenčního navrhovatele ve výši 295.132,- Kč, představující nevyplacenou odměnu dle smlouvy o poradenské činnosti ze dne 1. března 2006, insolvenční soud uzavřel, že (nezanikla-li započtením) je sporná a odstranění sporných bodů by si vyžádalo relativně rozsáhlé dokazování. Konkrétně uvedl, že by bylo nutno ověřit správnost všech podkladů, na jejichž základě druhý insolvenční navrhovatel vyčíslil dlužnou částku odměny, neboť „předložené výstupy z počítače“ nemají potřebnou důkazní hodnotu. Tu by měly pouze jednotlivé kupní či nájemní smlouvy, uzavřené makléři, kteří patřili do „týmu“ druhého insolvenčního navrhovatele. Dále by bylo nutno zkoumat příjem plateb od klientů a úhrady smluvních provizí dlužníku s ohledem na podmínky, stanovené ve smlouvě o poradenské činnosti pro uvolnění odměn k výplatě. Ještě komplikovanější důkazní řízení by podle insolvenčního soudu bylo spojeno s doložením dlužníkovy pohledávky z titulu nároku na náhradu škody vůči druhému insolvenčnímu navrhovateli a platnosti zápočtu této pohledávky.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání obou insolvenčních navrhovatelů potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku, změnil je v bodě II. výroku, kterým insolvenční soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Rovněž odvolací soud měl pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele za promlčené. Závěry insolvenčního soudu korigoval pouze tak, že aplikace ustanovení §143 odst. 2 insolvenčního zákona nevede k závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace prvního insolvenčního navrhovatele, ale může být důvodem pro neprokázání podmínky úpadku spočívající v mnohosti věřitelů dle §3 odst. 1 insolvenčního zákona.
K pohledávce druhého insolvenčního navrhovatele odvolací soud „konstatoval“, že účetní doklady vystavené druhým insolvenčním navrhovatelem nejsou, za situace, kdy tuto pohledávku dlužník zpochybňuje, schopny prokázat jeho tvrzení o důvodu a výši této pohledávky, neboť důvod a výše pohledávky vyplývající ze smlouvy o poradenské činnosti druhého insolvenčního navrhovatele pro dlužníka musí být prokazována listinami dokládajícími výkon smluvené činnosti a její rozsah. K tomu odvolací soud doplnil, že účelu insolvenčního řízení odporuje prokazování existence nároku druhého insolvenčního navrhovatele ve vztahu k dlužníku za situace, kdy je dlužníkem namítán eventuální zánik této pohledávky započtením nároku dlužníka z náhrady škody (jenž je rovněž sporný).
Odvolací soud neměl za případnou námitku druhého insolvenčního navrhovatele, který insolvenčnímu soudu vytýkal, že neprováděl další navrhované důkazy k prokázání jeho pohledávky za dlužníkem a ke zpochybnění pohledávky dlužníka na náhrady škody, neboť insolvenční soud provedl ve třech nařízených jednáních více listinných důkazů, důkaz výslechy účastníků, svědků i čtením znaleckého posudku, aniž by bylo lze spolehlivě uzavřít stále spornou otázku aktivní legitimace insolvenčních navrhovatelů.
Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý insolvenční navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení následujících otázek:
1/ Zda vznesením námitky promlčení dochází ke ztrátě aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele v insolvenčním řízení?
2/ Zda vznesení protinároku dlužníka, který není jednoznačně prokázán a jehož prokazování přesahuje rámec insolvenčního řízení, má vliv na povinnost insolvenčního navrhovatele jednoznačně prokázat svou pohledávku za dlužníkem, potažmo na jeho aktivní legitimaci?
3/ Zda skutečnost, že dlužník v průběhu insolvenčního řízení před vydáním rozhodnutí o úpadku odvrátí u něj existující úpadek, načež dojde k zamítnutí insolvenčního návrhu dle §143 insolvenčního zákona, je důvodem pro přiznání náhrady nákladů insolvenčního řízení dlužníkovi?
K první z uvedených otázek dovolatel především zdůrazňuje, že námitka promlčení nemůže mít dopad do aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele, jelikož „se jedná o otázku ryze hmotněprávní“. Míní, že povinností soudu bylo zabývat se úpadkem dlužníka, když „zde existoval“ aktivně legitimovaný první insolvenční navrhovatel. „Teprve nebyl-li by zjištěn úpadek, potažmo naplnění zákonných předpokladů pro vydání rozhodnutí o úpadku, mohl soud insolvenční návrh zamítnout postupem dle ustanovení §143 odst. 1 insolvenčního zákona. Tomuto zamítnutí by však muselo předcházet řádné dokazování (v rámci kterého by po námitce promlčení již nebylo možno zohlednit naturální obligaci prvního insolvenčního navrhovatele)“. S ohledem na to spatřuje dovolatel v postupu odvolacího soudu naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., „jakož i nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.)“.
K druhé z předestřených otázek dovolatel uvádí, že odvolací soud dovodil „neprokázání“ pohledávky dovolatele na základě toho, že dlužník v řízení vznesl protinárok z titulu náhrady škody, který nebyl jednoznačně prokázán. Dovolatel nesouhlasí s tím, že by pouhé vznesení protinároku dlužníka, jehož prokázání přesahuje rámec insolvenčního řízení, mohlo ohrozit samotnou aktivní věcnou legitimaci jakéhokoliv insolvenčního navrhovatele. Má za to, že přesahovalo-li prokázání nároku dlužníka rámec insolvenčního řízení, nelze to klást k tíži insolvenčního navrhovatele, jak to učinil odvolací soud.
V doplnění dovolání (podáním ze dne 9. srpna 2012) se dovolatel vyjádřil ke včasnosti dovolání. Uvedl, že při podání dovolání vycházel z toho, že napadené rozhodnutí mu bylo doručeno dne 22. února 2012 osobně do vlastních rukou doručovatelkou České pošty, s. p. V této souvislosti poukazuje i na zápis v insolvenčním rejstříku, z nějž je patrno, že napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. února 2012, přičemž dovolateli bylo doručováno jako poslednímu ze všech účastníků řízení. Z uvedeného s poukazem na ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř. dovozuje, že údaje vedené insolvenčním soudem ohledně právní moci napadeného rozhodnutí, potažmo datu doručení tohoto rozhodnutí dovolateli, jsou „nesprávné“, a proto má za nesprávné i „samotné poučení soudu o možnosti podat dovolání“, když „okamžik doručení rozhodnutí je imanentní součástí řádného poučení“.
Kromě toho dovolatel namítá, že doručení napadeného usnesení dne 22. února 2012 bylo doručením prvotním, když předtím nebyl uskutečněn ani pokus o doručení, ani nebyla zanechána výzva podle §49 odst. 2 o. s. ř. Doručující orgán porušil své vnitřní předpisy, neboť písemnost místo vhození do schránky fakticky doručil.
Dlužník ve vyjádření navrhuje podané dovolání odmítnout, považuje je za nepřípustné a zjevně bezdůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud předně posuzoval včasnost podaného dovolání.
V této souvislosti Nejvyšší soud předesílá, že již od 1. ledna 2001 (od účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) se počátek lhůty pro dovolání neřídí právní mocí rozhodnutí, jak nesprávně argumentuje dovolatel, ale odvíjí se od doručení napadeného rozhodnutí každému z účastníků řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.). Proto nelze v situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje správné poučení o počátku a délce lhůty k podání dovolání, z (případného) pochybení soudu při vyznačení data právní moci napadeného usnesení dovozovat, že účastník byl nesprávně poučen o počátku běhu lhůty k podání dovolání s důsledky předvídanými ustanovením §240 odst. 3 věty první o. s. ř.
V dané věci, kdy napadené usnesení je rozhodnutím vydaným v insolvenčním řízení, navíc podle ustanovení §74 odst. 1 insolvenčního zákona platí, že zveřejnění napadeného usnesení v insolvenčním rejstříku je dokladem o doručení usnesení (a rozhodnutí tímto dnem nabývá právní moci), bez ohledu na to, že se usnesení doručuje i zvláštním způsobem (srov. §74 odst. 2 insolvenčního zákona).
Podle §50f odst. 3 věty druhé a třetí o. s. ř. je doručenka veřejnou listinou, která potvrzuje pravdivost toho, co je v ní uvedeno, není-li prokázán opak.
Z doručenky plyne, že dovolateli (jeho právnímu zástupci) bylo napadené rozhodnutí doručováno 10. února 2012 do vlastních rukou. Adresát nebyl zastižen, proto byla písemnost téhož dne uložena a připravena k vyzvednutí u provozovatele poštovních služeb a adresátu byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Adresát si písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k doručení, nevyzvedl. Následně, dne 22. února 2012, doručující orgán vhodil písemnost do schránky adresáta.
Uvedená zjištění by mohla nasvědčovat závěru, že napadené usnesení se podle §49 odst. 4 o. s. ř. považuje za doručené dovolateli zvláštním způsobem uplynutím 10 dnů ode dne, kdy bylo připraveno k vyzvednutí v provozovně provozovatele poštovních služeb. Lhůta pro podání dovolání by tak uplynula 20. dubna 2012 a dovolání, které bylo podáno dne 23. dubna 2012, by bylo opožděné.
Nejvyšší soud však nepřehlédl, že přestože byl druhý insolvenční navrhovatel v řízení zastoupen advokátem JUDr. Ing. Vladimírem Lichnovským, insolvenční soud při doručení napadeného usnesení na zásilku dodatek určující, že písemnost je doručována advokátu, neuvedl (k tomu viz §12 odst. 8 Instrukce č. 505/2001-Org., Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy). Tím ovšem znemožnil doručujícímu orgánu, aby při doručování napadeného usnesení, když JUDr. Ing. Lichnovský nebyl při doručování zastižen, mohl doručovanou písemnost eventuálně předat jiné osobě uvedené v §50a odst. 4 o. s. ř.
Za této situace, kdy insolvenční soud při zvláštním doručování napadeného usnesení nerespektoval skutečnost, že dovolatel je zastoupen advokátem, nelze mít za splněné všechny předpoklady pro to, aby napadené usnesení bylo považováno za doručené dle §49 odst. 4 o. s. ř., tedy dne 20. února 2012.
Uvedený závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako včasného.
Dovolání však není přípustné.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (k níž se vztahuje dovolací argumentace k otázce ad 3/), je dovolání objektivně nepřípustné, jelikož ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. napadené rozhodnutí potud není usnesením, jímž odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně „ve věci samé“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud zásadně právně významným neshledal.
V posouzení otázek dovoláním otevřených je totiž napadené usnesení v souladu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
K otázce ad 1/
Již v usnesení ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 132/2004, uveřejněném pod číslem 27/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož proti návrhu na prohlášení konkursu se dlužník může ubránit i prostřednictvím v konkursním řízení důvodně uplatněné námitky, že pohledávka, kterou navrhující věřitel dokládá svou věcnou legitimaci, je promlčena. K označenému rozhodnutí se Nejvyšší soud přihlásil i pro insolvenční řízení v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněném pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K otázce ad 2/
V usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Z těchto závěrů Nejvyšší soud ustáleně vychází a přihlásil se k nim např. v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 NSČR 22/2010, a v usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 2/2011.
S těmito závěry je napadené usnesení v souladu.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud vyšel z toho, že pohledávka dovolatele je sporná, neboť dlužník vznesl v řízení protinárok, který nebyl jednoznačně prokázán, pak pomíjí, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí předeslal, že se ztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu o nedostatku aktivní legitimace obou insolvenčních navrhovatelů, přičemž insolvenční soud svůj závěr o neosvědčení pohledávky dovolatele založil především na tom, že jeho pohledávka je sporná, neboť dosud provedené důkazy nepostačují k závěru o jejím doložení, nikoliv (jen) proto, že dlužník se brání námitkou jejího započtení. Dovolatel konečně přehlíží i to, že odvolací soud v napadeném usnesení (k odvolací argumentaci dovolatele) výslovně uvedl, že dovolatelem vystavené účetní doklady nejsou, za situace, kdy tuto pohledávku zpochybňuje dlužník, schopny prokázat jeho tvrzení o důvodu a výši jeho pohledávky.
Konečně, k námitkám dovolatele, podle nichž měl odvolací soud provést i další důkazy, Nejvyšší soud dodává, že insolvenční řízení (ve fázi nalézání úpadku dlužníka) není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými (k tomu srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 2/2011). Lze jen přisvědčit odvolacímu soudu, že výhrady dovolatele o nedostatečném rozsahu dokazování jsou v situaci, kdy insolvenční soud přijal svůj závěr o spornosti pohledávky dovolatele až po podrobně provedeném dokazování, nepřípadné a podstatu shora uvedeného závěru Nejvyššího soudu přehlížejí.
Nejvyšší soud proto dovolání druhého insolvenčního navrhovatele podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání bylo odmítnuto, dlužníku tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. června 2012), která podle ustanovení §9 odst. 1, §7 bod 3., §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí částku 1.000,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 273,- Kč. Celkem tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a dovolateli se však doručuje i zvláštním způsobem.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2014
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu