ECLI:CZ:NS:2013:29.NSCR.2.2011.1
KSPH 38 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 2/2011-A-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka GEOSAN GROUP a. s. , se sídlem v Kolíně III, U Nemocnice 430, PSČ 280 02, identifikační číslo osoby 25671464, zastoupeného Mgr. Danielem Thelenem, advokátem, se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, U průhonu 1516/32, PSČ 170 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ DIMENSION Company s. r. o. , se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Nový Zlíchov 3172/6, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27852687, zastoupeného JUDr. Hynkem Applem, advokátem, se sídlem v Přerově, Jiráskova 994/9, PSČ 750 02, 2/ RVHP - rychle včas hotová práce s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Tatarkova 729/10, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 26089076, zastoupeného JUDr. Romanem Chytilem, advokátem, se sídlem v Přerově, Jiráskova 994/9, PSČ 750 02 a 3/ Z. F. , narozeného XY, bytem XY, o dovolání prvního a druhého insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2010, č. j. KSPH 38 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. První insolvenční navrhovatel DIMENSION Company s. r. o. a druhý insolvenční navrhovatel RVHP - rychle včas hotová práce s. r. o. jsou povinni zaplatit dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 786,50 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce dlužníka.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 25. února 2009, č. j. KSPH 38 INS XY, zamítl Krajský soud v Praze (dále též jen „ insolvenční soud “) insolvenční návrh, jímž se věřitelé 1/ „LAVAP s. r. o.“, a 2/ RVHP - rychle včas hotová práce s. r. o., domáhali zjištění úpadku dlužníka GEOSAN GROUP a. s. (bod I. výroku) a rozhodl o vrácení zálohy na náklady insolvenční ho řízení prvnímu navrhovateli (bod II. výroku).
Insolvenční soud dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 15. září 2008, kterou první insolvenční navrhovatel nabyl pohledávku vůči dlužníku od společnosti TRANSFINANCE a. s., je pro rozpor s ustanovením §525 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neplatná podle ustanovení §39 obč. zák.; první insolvenční navrhovatel tedy není k podání insolvenčního návrhu aktivně věcně legitimován.
U druhého insolvenčního navrhovatele insolvenční soud uvedl, že ten neprokázal svou splatnou pohledávku za dlužníkem. Pohledávka druhého insolvenčního navrhovatele v celkové výši 3.505.431,- Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení) má být neuhrazenou cenou díla ze smlouvy o dílo ze dne 27. března 2008, jehož řádné dokončení dlužník popírá. Zjištění skutečného stavu věci pak vyžaduje rozsáhlé důkazní řízení, spočívající nejen v listinných důkazech, ale především i ve svědeckých výpovědích, což přesahuje rozsah důkazního řízení v rámci řízení insolvenční ho, jež nemůže nahrazovat nalézací řízení. Potud insolvenční soud odkázal též na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 5044/2007 (jde o usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2008, pod číslem 54).
Zamítnutí insolvenčního návrhu zdůvodnil insolvenční soud - odkazuje na ustanovení §143 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - také tím, že dlužník prokázal, že je solventní a je schopen dostát svým splatným závazkům.
Usnesením ze dne 15. června 2010, č. j. KSPH 38 INS XY, pak insolvenční soud doplnil své usnesení z 25. února 2009 o výroky o nákladech řízení mezi prvními dvěma insolvenční mi navrhovateli a dlužníkem. Jako s prvním insolvenční m navrhovatelem přitom již jednal se společností DIMENSION Company s. r. o., o jejímž vstupu do řízení namísto společnosti „LAVAP s. r. o.“ rozhodl v průběhu odvolacího řízení (podle §18 insolvenčního zákona) insolvenční soud usnesením ze dne 20. března 2009, č. j. KSPH 38 INS XY.
K odvolání obou insolvenčních navrhovatelů Vrchní soud v Praze (jsa přitom vázán právním názorem obsaženým v usnesení ze dne 29. dubna 2010, č. j. KSPH 38 INS XY, 29 NSČR 30/2009-A-64, ve znění opravného usnesení ze dne 20. července 2010, č. j. KSPH 38 INS XY, 29 NSČR 30/2009-A-68, jímž Nejvyšší soud zrušil jeho předchozí potvrzující usnesení ze dne 2. července 2009, č. j. KSPH 38 INS XY, 2 VSPH XY v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenční ho soudu, ve spojení s doplňujícím usnesením, ve znění, podle kterého se zamítá insolvenční návrh navrhovatelů a/ (DIMENSION Company s. r. o.), b/ (RVHP - rychle včas hotová práce s. r. o.) a c/ (Z. F.) [první výrok]. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud především poukázal na to, že třetí insolvenční navrhovatel podal další insolvenční návrh v průběhu odvolacího řízení (podáním datovaným 29. července 2010 a došlým insolvenčnímu soudu 30. července 2010, a to pro tvrzené pohledávky za poskytování reklamy ve výši 23.800.000,- Kč a 9.520.000,- Kč, splatné 18. ledna 2010.
Dále odvolací soud vyšel z právního názoru dovolacího soudu k výkladu §525 obč. zák. a na tomto základě neměl za důvodnou dlužníkovu námitku, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 15. září 2008 je neplatná. Přesto však uzavřel, že o existenci pohledávek všech tří insolvenčních navrhovatelů by bylo třeba provádět rozsáhlé dokazování přesahující meze první fáze insolvenčního řízení a že žádný z insolvenčních navrhovatel ů neosvědčil, že vůči dlužníku má splatnou pohledávku, jak to vyžaduje ustanovení §143 odst. 2 věty první insolvenčního zákona.
U tvrzených pohledávek prvního a druhého insolvenčního navrhovatele vyšel odvolací soud z toho, že oba požadovali, aby soud za účelem zjištění jejich pohledávek provedl důkaz řadou předložených listin (smlouvami o dílo, řadou faktur, předávacími protokoly a dalšími podklady pro fakturaci).
Pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele zpochybňoval dlužník tvrzením, že dílo vykazuje značné množství vad a nedodělků, a k prokázání svých tvrzení předložil znalecký posudek, soupis vad a nedodělků, oznámení vad, fotodokumentaci aj.
Obdobné námitky vznesl dlužník k tvrzením druhého insolvenčního navrhovatele ohledně splatné pohledávky ve výši 3.505.431,- Kč, s tím, že dílo nebylo provedeno v rozsahu vykázaném v dosavadní fakturaci, že druhý insolvenční navrhovatel zastavil provádění dalších prací a odváží i materiál, jehož cenu mu dlužník již zaplatil, takže dlužník z těchto důvodů od smlouvy o dílo odstoupil dne 19. srpna 2008 a že na úrok z prodlení ve výši 29.786,70 Kč uhradil dlužník v průběhu insolvenčního řízení částku 15.255,- Kč odpovídající podle něj smluvním ujednáním.
Druhý insolvenční navrhovatel pak navrhl, aby k vyvrácení námitky dlužníka ohledně neprovedení všech fakturovaných prací bylo provedeno dokazování stavebními deníky.
Odvolací soud je proto shodně s insolvenční m soudem přesvědčen o tom, že za účelem zjišťování pohledávek tvrzených prvním a druhým insolvenční m navrhovatelem by bylo třeba provést dokazování nejen jimi navrženými (a již tak početnými a obsáhlými) důkazy, ale zřejmě by bylo třeba provádět dokazování znaleckými posudky a výslechy svědků.
Rovněž za účelem zjišťování pohledávek třetího insolvenční ho navrhovatele by bylo třeba provést všechny (poměrně početné) důkazy jím navržené, tj. netoliko smlouvu o pronájmu reklamní plochy, reklamní a propagační činnosti a smlouvu o postoupení pohledávek, ale i všechny důkazy osvědčující, že společnost ASECA, s. r. o. (jež mu postoupila pohledávku vůči dlužníku dne 25. května 2010) skutečně plnění podle smlouvy v roce 2009 poskytla (umístění loga na reklamní ploše soutěžního automobilu) a správně vyúčtovala (cena za reklamní služby byla závislá na umístění soutěžního automobilu v soutěžích).
Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání prvního a druhého insolvenční ho navrhovatele ani insolvenční návrh třetího insolvenční ho navrhovatele důvodnými.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání první insolvenční navrhovatel (dále jen „první dovolatel“) i druhý insolvenční navrhovatel (dále jen „druhý dovolatel“).
První dovolatel uvádí, že dovolání podává „z důvodů“ uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), domnívaje se současně, že „v dané věci je možno podat i dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.“, když má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v řešení právních otázek, které nebyly dosud řešeny a měly by být posouzeny jinak, a to zejména:
1/ V okruhu otázek procesních (zejména meze a rozsah dokazování).
2/ V okruhu otázek spojených s hmotným právem i pro jiné vady řízení.
První dovolatel uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenční mu soudu k dalšímu řízení.
K procesním otázkám pak první dovolatel reprodukuje argumentaci odvolacího soudu, jemuž následně vytýká, že svým postupem své rozhodnutí opětovně zatížil závažnými vadami, které nejen odporují občanskému soudnímu řádu, ale též porušují Ústavou garantovaná práva a svobody prvního a druhého dovolatele, především právo na spravedlivý proces a zcela bezdůvodně nerespektoval závazné stanovisko obsažené ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu.
S přihlédnutím k tomu, co bylo důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu vůči prvnímu dovolateli insolvenčním soudem (tvrzený nedostatek aktivní věcné legitimace založený na názoru, jejž Nejvyšší soud shledal nesprávným), bylo povinností odvolacího soudu rozhodnutí insolvenčního soudu (jenž neprovedl prvním dovolatelem navržené důkazy ani nečinil jiná skutková zjištění) bez dalšího zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Potud první dovolatel odkazuje na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. (správně sp. zn.) 26 Cdo 4066/2007 (jde o rozsudek ze dne 18. září 2008, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu) a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 290/06 (jde o nález ze dne 28. června 2007, uveřejněný pod číslem 108/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Odvolací soud tak o věci rozhodl, aniž prvnímu dovolateli umožnil realizovat před soudem prvního stupně jeho právo na spravedlivý proces „v podobě umožnění (…) podat řádný návrh k věcně i místně příslušnému soudu a k prokázání svých tvrzení v návrhu obsažených označit důkazy, jejichž provedení pro zjištění a prokázání svých tvrzení“ pokládá za potřebné.
Tomuto, Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) [jejím článkem 36 odst. 1] zaručenému, právu odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech nejen rozhodnout, ale v případě, že jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí také vyložit z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl a proč je pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. „Neumožnění navrhovateli provést k důkazu jím předložené listiny, nerozhodnout o nich, zda se jako důkaz připouští či nikoliv, ani nepřevzetí těchto důkazů pro zjištění skutkového stavu či nesdělení, proč nebyly tyto důkazy převzaty pro skutkový základ“, zakládají nejen nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí, ale rovněž zcela jednoznačně jeho protiústavnost. Postupem obou soudů došlo k pochybení v procesu dokazování, nedodržením základních pravidel dokazování a následné zásady případného volného hodnocení důkazů takovým způsobem, že dané porušení dosahuje přímo ústavněprávní roviny. Potud první dovolatel opírá svůj názor o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1954/09 (jde o nález ze dne 2. prosince 2009, uveřejněný pod číslem 251/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Při hodnocení závěru odvolacího soudu je situace o to paradoxnější (pokračuje první dovolatel), že odvolací soud uzavřel, že první dovolatel neosvědčil svou splatnou pohledávku za situace, kdy mu insolvenční soud ( veden nesprávným právním názorem) ani odvolací soud neumožnil pohledávky před soudem osvědčit listinnými důkazy, které sice předložil, ale soudy je k důkazu neprovedly, ani o nich nerozhodly. Porušení práva na spravedlivý proces oběma soudy je o to markantnější, že touto vadou jsou postihnuty veškeré důkazy, které první dovolatel označil a předložil k prokázání a osvědčení svých splatných pohledávek za dlužníkem při podání insolvenčního návrhu.
Za extrémní označuje první dovolatel názor odvolacího soudu (jenž odmítá), podle kterého je důvodem neprokázání existence splatných pohledávek za dlužníkem skutečnost, že první dovolatel předložil řadu obsáhlých listin (smlouvy o dílo, řadu faktur, předávacích protokolů a dalších podkladů), které by představovaly rozsáhlé dokazování údajně přesahující mez první fáze insolvenčního řízení. První dovolatel k tomu upozorňuje, že v rámci insolvenčního řízení uplatnil sedm samostatných pohledávek v celkové hodnotě přesahujících 21 milionů Kč. Je tedy „minimálně logické“, že dané pohledávky lze osvědčit minimálně jednou smlouvou o dílo, sedmi fakturami a příslušným počtem předávacích protokolů a doplňujících dokladů, sloužících jako podklad prokazující oprávněnost pohledávek, jejich řádné doručení dlužníku apod. Navíc žádný právní předpis, včetně insolvenčního zákona, nepředepisuje insolvenčnímu navrhovateli jaké konkrétní množství listinných důkazů je možno předložit k důkazu o existenci splatné pohledávky za dlužníkem, a to ve vztahu k jedné samostatné pohledávce, případně k mnoha samostatným pohledávkám (v daném případě sedmi samostatným pohledávkám). Precizní snahu insolvenční ho navrhovatele řádně osvědčit existenci splatných pohledávek za dlužníkem nelze klást k jeho tíži s odůvodněním, že těchto dokladů je mnoho. Daný postoj odvolacího soudu je naopak jasným signálem směřující k závěru, že především odvolací soud nehodlá vůbec připustit řádné projednání insolvenčního návrhu prvního dovolatele.
První dovolatel dále uvádí, že obdobná je situace u pohledávky druhého dovolatele a rozebírá pochybení soudu ve vztahu k závěru, že ani druhý dovolatel neosvědčil svou pohledávku.
První dovolatel posléze uvádí, že napadené rozhodnutí je zcela nepřezkoumatelné pro absenci argumentace, jíž by se odvolací soud vyrovnal s odvolacími námitkami obou dovolatelů. Chybí v něm (totiž) základní náležitosti rozhodnutí stanovené občanským soudním řádem, tedy učiněný závěr o skutkovém stavu věci, vycházející z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění, označení konkrétních jednotlivých prokázaných skutečností promítnutých do závěru o skutkovém stavu věci, pro který je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti, důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, tak, aby byla zaručena transparentnost a kontrolovatelnost rozhodnutí soudu a vyloučena libovůle ze soudních rozhodnutí. Z rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozhodnutí absentující tyto základní náležitostí je nutno považovat za rozhodnutí stojící opět v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, jakož i s článkem 1 Ústavy. Potud se odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 541/2008 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2010) a opět i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 290/06. Při podrobném prostudování napadeného usnesení je naopak zřejmé, že to žádnou výše popsanou náležitost nesplňuje, uzavírá první dovolatel.
Druhý dovolatel (jehož dovolání je obsahově shodné s dovoláním prvního dovolatele) argumentuje proti závěru, že neosvědčil své splatné pohledávky za dlužníkem, následovně.
Po zrušení původního rozhodnutí se odvolací soud v novém rozhodnutí již nevyjádřil k původním odvolacím a dovolacím námitkám druhého dovolatele ohledně opomenutí části jeho insolvenčního návrhu insolvenčním soud em, ač to odvolacímu soudu uložil přímo Nejvyšší soud. Tím oba soudy hrubě porušily práva jednotlivce na spravedlivý proces a přístup ke spravedlnosti, kdy jejich jednání mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a to, že druhému dovolateli byl odepřen přístup k právu.
Opomenutou částí insolvenčního návrhu osvědčoval druhý dovolatel pohledávku ve výši 29.786,70 Kč, která vznikla jako zákonný úrok z prodlení z částky 1.229.508,- Kč, vyúčtované dlužníku fakturou č. 8010, vystavenou 30. dubna 2008 a splatnou 30. května 2008 na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi dlužníkem a druhým dovolatelem dne 27. března 2008. Tuto fakturu hradil dlužník po splatnosti (splátkami ze dne 9. června 2008 a 4. srpna 2008 vždy ve výši 300.000,- Kč a splátkou ze dne 6. října 2008 ve výši 629.508,- Kč). Výpočet úroků z prodlení tvořil přílohu přihlášky pohledávky č. 1.
Tato pohledávka tak byla způsobilá k projednání v rámci insolvenčního řízení, aniž by vyžadovala jakékoliv rozsáhlé provádění důkazů ohledně její existence a oprávněnosti. Kdyby byla projednána zákonným způsobem, vedla by k zjištění, že alespoň v této části má druhý dovolatel za dlužníkem dlouhodobě splatnou pohledávku. Přitom odvolací soud v napadeném rozhodnutí konstatuje, že v průběhu odvolacího řízení dlužník část této pohledávky ve výši 15.255,- Kč druhému dovolateli uhradil (22 měsíců po splatnosti). Minimálně v rozsahu částky 15.255,- Kč tak dlužník existenci pohledávky druhého dovolatele osvědčil. Druhý dovolatel odhlíží od toho, že v rámci odvolacího řízení v insolvenčních věcech není možné přihlédnout ke skutečnostem, které nastaly po vyhlášení prvoinstančního rozhodnutí. Přesto však tento stav nachází místo v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, aniž by odvolací soud vyjádřil jakýkoliv závěr, který z této skutečnosti učinil.
Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustná (s tím, že i kdyby byla přípustná, pak nejsou důvodná). Přitom především namítá, že dovolání nevymezují žádnou otázku zásadního právního významu.
K první z dovolateli označených otázek (okruh otázek procesních /zejména meze a rozsah dokazování/) dlužník uvádí, že tu vyřešil Nejvyšší soud již ve svém zrušujícím usnesení v této věci. K druhé z dovolateli označených otázek (okruh otázek spojených s hmotným právem i pro jiné vady řízení) dlužník poznamenává, že „okruh otázek spojených s hmotným právem“ dovolatelé v dovoláních nijak blíže nespecifikují (jejich výtky se váží k údajným vadám odvolacího řízení). V mezích věcné argumentace pak dlužník poukazuje na to, že není v úpadku a snáší též argumenty pro závěr o neopodstatněnosti existence tvrzené pohledávky druhého dovolatele ve výši 29.786,70 Kč.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. prosince 2010, tj. naposledy ve znění nálezu Ústavního soudu č. 260/2010 Sb.
Podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí v této věci jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání obou dovolatelů proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustná.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že dovolatelé se mýlí, dovozují-li, že dovolání může být přípustné jak „z důvodů“ uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tak „ve smyslu §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.“.
Již ve zrušujícím usnesení v této věci Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., „ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.“ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Je tomu tak vzhledem k odkazu na §237 odst. 1 a 3 o. s. ř., obsaženém v §238a odst. 2 o. s. ř. (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V jednotlivostech pak Nejvyšší soud uvádí k dovolací argumentaci následující.
1/ K argumentu, že odvolací soud měl rozhodnutí insolvenčního soudu bez dalšího zrušit, podloženému též odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4066/2007.
Dovolateli zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází v závěrech, jimiž dovolání argumentují, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněného pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 30/2000“). V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 (jenž překonává možnou jinou praxi tříčlenných senátů Nejvyššího soudu v dotčeném směru), ovšem Nejvyšší soud ozřejmil, že meze dokazování v odvolacím řízení doznaly po novele občanského soudního řádu provedené s účinností od 1. dubna 2005 zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podstatných změn. Tyto změny činí mimo jiné nadále nepoužitelnými závěry obsažené k výkladu ustanovení občanského soudního řádu o dokazování v odvolacím řízení (ve znění účinném před 1. lednem 2001) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V literatuře srov. k tomu Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), str. 1717 a str. 1765.
Tamtéž Nejvyšší soud s poukazem na závěry obsažené již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009 a v Komentáři uvedl, že zásada dvouinstančnosti, jež ostatně není v českém právním řádu zásadou obecně platnou (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný pod číslem 128/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07 /obě rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Ústavního soudu/), se v občanském soudním řízení v apelačním systému upraveném občanským soudním řádem prosazuje jen omezeně, potud, že odvolací soud je oprávněn zrušit odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jen z důvodů taxativně vypočtených v §219a o. s. ř. To pak připouští zrušení rozsudku nebo usnesení ve věci samé ze „skutkových důvodů“ jen tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§213 odst. 3 a 4 o. s. ř.); ustanovení §213 odst. 5 o. s. ř. tím nesmí být dotčeno.
S těmito závěry je napadené rozhodnutí v souladu.
II. K mezím dokazování v insolvenční m řízení.
Již ve zrušujícím usnesení v této věci Nejvyšší soud podrobně ozřejmil, že soudy nižších stupňů v obecné rovině při posouzení mezí dokazování v insolvenční m řízení nepochybily.
Tyto závěry (z nichž rozhodovací praxe soudů v insolvenční ch věcech ustáleně vychází) lze znovu stručně shrnout tak, že ve „sporu o úpadek dlužníka“, vedeném na základě věřitelského insolvenčního návrhu, je věcí insolvenčního navrhovatele (jemu k tíži jde) zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před k tomu povolaným orgánem, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení.
Insolvenční řízení (ve fázi nalézání úpadku dlužníka) není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými.
Dovolací výtky, podle nichž odvolací soud pochybil, jestliže neprováděl další dokazování, podstatu tohoto závěru Nejvyššího soudu přehlížejí.
Lze dodat, že i v konkrétní rovině dané věci je napadené rozhodnutí s těmito závěry v souladu.
III. K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2013 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. v literatuře Komentář, str. 1769). Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.
Poměřováno těmito závěry (stejně jako závěry podanými k nepřezkoumatelným rozhodnutím v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněném pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2001, pod číslem 14) důvod připustit dovolání napadené rozhodnutí neposkytuje. Námitky, jež dovolatelé snášejí k této otázce, jsou opět (svou podstatou) založeny na přenášení obecných závěrů ze sporného řízení do řízení insolvenční ho, při přehlížení závěrů vytyčených mezím dokazování v insolvenční m řízení zrušujícím usnesením Nejvyššího soudu.
IV. K pohledávce druhého dovolatele ve výši 29.786,70 Kč.
Také potud je napadené rozhodnutí v souladu se závěry obsaženými ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu. O „zbytek“ pohledávky (po její částečné úhradě v průběhu odvolacího řízení) se vede spor na stejném základě jako o nároky ze smlouvy o dílo. Srov. k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. 29 Cdo 2171/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2003, pod číslem 72 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 989/2009.
Jen pro úplnost lze doplnit, že přihlédnout ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po zamítnutí insolvenčního návrhu v průběhu odvolacího řízení, v rozhodné době možné bylo. Omezení dle §141 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona (v rozhodném znění) se pojilo jen s rozhodnutím o úpadku a text §146 odst. 2 insolvenčního zákona (v aktuálním zněním), podle kterého se v řízení o odvolání proti rozhodnutí podle §142 (mezi něž patří i rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu) nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v insolvenčním zákoně nachází až s účinností od 1. listopadu 2012 (po novele provedené zákonem č. 334/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Úsudek, že kdo si platně sjedná úrok z prodlení dle §369 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, nemůže žádat zákonný úrok z prodlení (na němž též stojí /v předchozích fázích řízení stála/ obrana dlužníka proti této pohledávce), je nadto triviální (plyne přímo z dikce označeného ustanovení) a dalšího výkladu nevyžaduje.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání insolvenčních navrhovatel ů bylo odmítnuto, čímž dlužníku vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení dlužníka advokátem, sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 1. března 2011) určené (s přihlédnutím k době započetí úkonu právní služby) z částky 5.000,- Kč podle §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012; srov. §8 odst. 1 advokátního tarifu a přechodné ustanovení obsažené v článku II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Tato odměna tak činí 1.000,- Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) jde o částku 1.300,- Kč. S připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 273,- Kč tak jde celkem o částku 1.573,- Kč, k jejíž úhradě dovolací soud dovolatele zavázal rovným dílem.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a dovolatelům se však doručuje i zvláštním způsobem.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2013
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu