ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1003.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1003/2014-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2014 o dovoláních, která podali obvinění A. P. , M. M. a V. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 67 To 251/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 48/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 51 T 48/2013 , byli obvinění A. P., M. M. a V. K., na skutkovém základě, že
„1) všichni obžalovaní společně
dne 15. 8. 2011 v P., Z., po vzájemné dohodě v úmyslu vylákat finanční hotovost, nejprve oslovil obž. P. poškozeného S. S. s tím, že mu vymění vložku zámku vstupních dveří, po jeho souhlasu výměnu provedl a poté, co se takto dostal do bytu poškozeného a zjistil jeho finanční situaci, mu nabídl provedení rekonstrukce koupelny, na to poškozený reagoval tak, že se poradí se synem, přičemž dne 8. 9. 2011 se do bydliště poškozeného dostavili všichni obžalovaní, poškozený projevil s realizací koupelny souhlas a za tímto účelem od něho obžalovaní s vědomím, že žádnou rekonstrukci neprovedou a finanční prostředky nepoužijí v jeho prospěch ani zčásti a užijí je pro vlastní potřebu, kdy využili vysokého věku poškozeného a jeho onemocnění a to plně rozvinuté demence Alzheimerova typu, po jejich naléhání poškozený odjel s obž. M. a K. neupřesněným vozidlem nejprve do budovy České spořitelny a. s., P.-C. Ch., kde v čase po 17:30 hod. vstoupili s poškozeným do budovy a za jejich bezprostředního ovlivňování poškozený provedl ze své vkladní knížky výběr hotovosti ve výši 99.000,- Kč, návazně na to převezli a doprovodili poškozeného do budovy České spořitelny a. s. v P., B., kde v jejich přítomnosti a bezprostředního ovlivňování poškozený provedl ze své vkladní knížky výběr hotovosti ve výši 130.000,- Kč, poté se vrátili s poškozeným do místa jeho bydliště a zde s tímto sepsali objednávku na likvidaci bytového jádra a výstavbu nové koupelny v údajné hodnotě 300.000,- Kč a vystavili poškozenému příjmový doklad na částku 200.000,- Kč, přičemž jim poškozený předal vybranou finanční hotovost, tímto jednáním způsobili poškozenému S. S., zemř. škodu ve výši 229.000,- Kč,
2) obžalovaný A. P. sám
dne 10. 5. 2012 v P., ul. N. V., v bytě, v úmyslu vylákat finanční hotovost oslovil poškozeného J. s tím, že mu vymění vložku zámku vstupních dveří, po jeho souhlasu výměnu provedl a poté mu nabídl provedení přestavby koupelny, o čemž s ním uzavřel ústní dohodu, následně spolu sepsali a podepsali objednávku a fakturu na blíže neupřesněnou rekonstrukci koupelny pro seniory spolu s odvozem odpadu a na základě toho převzal částku 110.000,- Kč s vědomím, že proinvestuje pouze menší část z takto vylákané částky a zbytek použije pro vlastní potřebu, v následujícím týdnu poté obžalovaný s dalšími dosud neztotožněnými osobami v době od 10:00 do 19:00 hod. provedl v koupelně bytu stavební práce včetně dodání materiálu pro rekonstrukci v hodnotě max. 36.000,- Kč s tím, že další den práce dodělá a opustil byt a pro poškozeného se pak stal zcela nekontaktní“ ,
uznáni vinnými ad 1) všichni obvinění ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, ad 2) obviněný A. P. sám ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku.
Za to byl obviněný A. P. podle §209 odst. 3 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků s dohledem. Podle §85 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Obviněný M. M. byl podle §209 odst. 3 trestního zákoníku za užití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let. Současně byl podle §43 odst. 2 trestního zákoníku zrušen výrok o uloženém trestu zákazu činnosti z rozsudku Okresního soudu Teplice, sp. zn. 6 T 28/2012 ze dne 18. 4. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný V. K. byl podle §209 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla všem obviněným uložena povinnost zaplatit na náhradě škody J. S., bytem P., Z. a S. S., bytem P., E., dědicům po poškozeném S. S., zemřelém, částku 154.000 Kč, a to rukou společnou a nerozdílnou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému A. P. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Ing. J. J., bytem P., N. V., částku 70.000 Kč.
O odvolání všech obviněných a státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 67 To 251/2013 , jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody týkající se poškozených J. a S. S. a podle §259 odst. 2, 3 písm. a), b) trestního řádu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a výrocích o uložených trestech odsoudil všechny obviněné podle §75 odst. 1 trestního zákoníku k trestu zákazu pobytu na území hl. m. P. na dobu pěti let, a podle §228 odst. 1 trestního řádu uložil všem obviněným povinnost zaplatit na náhradě škody J. S., bytem P., Z. a S. S., bytem P., E., dědicům po poškozeném S. S., zemřelém, částku 94.000 Kč, a to rukou společnou a nerozdílnou, přičemž podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázal tyto poškozené se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 trestního řádu odvolání všech obviněných zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli všichni obvinění dovoláním .
Obviněný A. P. v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g ) trestního řádu. Ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 2) výroku odsuzujícího rozsudku namítl, že skutková zjištění soudů nelze podřadit pod zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Jestliže totiž měla trestná činnost spočívat v tom, že provedl stavební práce za smluvenou cenu 110.000 Kč, ačkoliv tyto práce mají podle znaleckého posudku hodnotu jen třetinovou, pak soudy zcela pominuly podstatu podnikatelské činnosti, jenž spočívá především v dosažení zisku. I pokud by jeho jednání mělo být posouzeno jako nedovolené, nabízí právní řád v rámci jiných právních odvětví dostatek instrumentů k ochraně klamavých či obelhaných spotřebitelů. V daném případě se podle obviněného jednalo o prosté civilní spory, které soudy zcela nepřípustně, v rozporu se zásadou ultima ratio, překlopily do roviny trestní. Ve vztahu k jednání uvedenému pod výrokem 1) rozsudku nalézacího soudu pak obviněný namítl, že rozhodnutí je založeno na tzv. extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Soudy jeho obhajobě neuvěřily a namísto toho si samy vykonstruovaly jiné závěry, které z provedeného dokazování rozhodně nevyplývají. Za zásadní označil otázku duševního stavu poškozeného, který nebyl v řízení spolehlivě zjištěn. Podle vyjádření soudního znalce jsou obecné závěry v každém jednotlivém případě závislé jednak na obsahu interakce a také na intelektu a zkušenostech toho, kdo s takto zdravotně indisponovanou osobou jedná. Závěry soudů, že poškozený v podstatě nebyl schopen samostatných právních úkonů, jsou v rozporu s úředními záznamy o podaném vysvětlení ze dne 9. 9. 2011 a 1. 2. 2012, z nichž je zjevné, že poškozený plynule a srozumitelně vypověděl co, jak a kdy se stalo. Tyto skutečnosti namítl obhájce obviněného při veřejném zasedání o odvolání, odvolací soud námitky uznal za oprávněné a veřejné zasedání odročil za účelem opětovného předvolání znalce MUDr. Navrátila, jehož úkolem mělo být posouzení zdravotního stavu poškozeného v době skutku ve spojení s obsahem úředního záznamu o podaném vysvětlení. K následnému veřejnému zasedání se však namísto toho dostavil znalec z oboru ekonomika, stavebnictví, odvětví stavby, obytné ceny a odhady, který byl předvolán zřejmě nedopatřením, avšak odvolací soud konstatoval, že takto je to v pořádku. Odvolací soud se tedy dopustil závažného pochybení, když předvolal znalce z jiného oboru, než navrhovala obhajoba, a tuto svou chybu nikterak nenapravil a opětovný návrh obhajoby na výslech znalce z oboru zdravotnictví zamítl. Obviněný dále uvedl, že pokud by i přesto přistoupil na závěry soudů, že poškozený skutečně nebyl způsobilý k právním úkonům, pak by právní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu nemohla obstát, jelikož jeho jednání by mělo být posouzeno jako pokus trestného činu podvodu na nezpůsobilém předmětu útoku. To proto, že podváděn nemůže být ten, kdo není schopen pochopit, že je podveden. Obviněné k tomu analogicky odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1251/2011, podle kterého cíl pachatele musí být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Uvedené pochybení soudů má přitom pro obviněného zásadní důsledky, neboť pokus trestného činu je vždy typově méně závažnou formou trestné činnosti než dokonaný trestný čin, jak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III ÚS 1250/12-1. Závěrem obviněný namítl, že považuje za nezákonný a nepřiměřený trest uložený mu odvolacím soudem, spočívající v zákazu pobytu na území hlavního města P., když k podmínkám jeho uložení nebylo vedeno žádné dokazování, a vzhledem ke zdravotnímu stavu jeho syna, který musí několikrát měsíčně dojíždět za zdravotní péčí do P., má uložený zákaz závažný dopad spíše pro jeho syna než pro obviněného.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k trestního řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 67 To 251/2013, zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 51 T 48/2013, s tím, že v opakovaném hlavním líčení je nutno především posoudit skutečnou způsobilost poškozeného S., když toliko obecné znalecké závěry jsou v příkrém rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi - plnohodnotné účasti na složitém úředním jednání krátce po skutku a znalecký posudek MUDr. Navrátila je potřeba v tomto směru doplnit, v návaznosti na to jednání dovolatele v případě, že bude i nadále považováno za trestné, správně právně kvalifikovat v souladu s hmotným právem.
Obviněný M. M. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu, neboť napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný k tomu namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Do kontaktu s poškozeným se totiž dostal pouze jako zaměstnanec obviněného A. P., když na jeho žádost s poškozeným pouze zajel do banky. Veškeré další jednání prováděl sám obviněný P., který navíc uzavřel se syny poškozeného splátkový kalendář, na jehož základě postupně splácí částku, kterou obdržel jako zálohu na rekonstrukci koupelny. Jedinou osobou, která od poškozeného dostala peníze, byl obviněný P. On sám ani obviněný V. K. neměli z jednání obviněného P. žádný prospěch, a nebyla tedy naplněna skutková podstata přečinu podvodu. Podle obviněného je dále nepřípustné, aby jeho zavinění bylo dovozováno na základě toho, že byl již za podobné jednání odsouzen, tedy, že je zde stejný modus operandi. Jeho jednání nemůže být považováno za úmyslné ani s ohledem na závěry znaleckého posudku MUDr. Navrátila, podle nichž ne každá osoba mohla rozpoznat, že poškozený je postižen Alzheimerovou chorobou.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a aby podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 67 To 251/2013 v celém rozsahu a aby podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek.
Obviněný V. K. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle jeho názoru jsou skutková zjištění v příkrém rozporu s provedenými důkazy a vedou ke zcela opačným závěrům. Odsuzující rozsudek stojí podle obviněného na dvou důkazech, jimiž jsou kamerové záběry a modus operandi z jiného případu. V žádném případě nebyl proveden byť jediný důkaz, že by právě on cokoliv přebíral, předával, domlouval, ovlivňoval atp., jak je tvrzeno v rozsudku. Žádné soudem uvedené důkazy rovněž nesvědčí o tom, že by mezi ním a poškozeným proběhla nějaká interakce. Ostatně znalcem tvrzenou neschopnost poškozeného samostatně jednat nerozpoznala ani úřednice na přepážce. Návrh na její výslech soudy bez dalšího označily za zbytečný. Hodnocení uvedených okolností soudy porušuje zásadu in dubio pro reo, jejíž výsledek svědčí v jeho prospěch, že coby zaměstnanec jen plnil svěřený úkol a s poškozeným se nijak blíže nebavil ani obecně o jeho stavu, ani o předmětné zakázce. Soudy nadto přihlédly ke skutečnosti, že předmětná trestná činnost je totožná s trestnou činností, pro kterou byl v minulosti odsouzen, což je v rozporu s trestním řádem, když předchozí odsouzení bylo amnestováno na základě rozhodnutí prezidenta republiky z 1. 1. 2013 s účinkem, že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. Obviněný dále poukázal na to, že závěry znaleckého posudku MUDr. Navrátila ohledně neschopnosti poškozeného samostatně jednat, jsou v rozporu s obsahem úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozeného ze dne 9. 9. 2011. Obviněný ve veřejném zasedání o odvolání navrhoval provedení výslechu MUDr. Navrátila, místo toho však byl vyslechnut jiný znalec k jednání obviněného A. P. Soudy tak podle obviněného flagrantně porušily trestně právní zásadu in dubio pro reo a doslova si vyfabulovaly skutkový děj. Závěrem obviněný namítl, že zcela neadekvátní a nepřiměřený je uložený trest zákazu pobytu na 5 let v hlavním městě P., jelikož jeho dcera musí pravidelně dojíždět na prohlídky a vyšetření do nemocnice v P. a obviněný má v P. svého stomatologa.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k trestního řádu napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 67 To 251/2013, zrušil a současně aby zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 51 T 48/2013.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného A. P. uvedla, že jeho výhrady ke skutku popsanému pod bodem 2) výroku rozsudku je třeba důrazně odmítnout s odkazem na podvodnou povahu jeho jednání vůči Ing. J.. Poškozenému svědčí právní titul pro uplatnění jeho nároku na náhradu způsobené škody v trestním řízení. Uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů by přicházelo v úvahu jen tehdy, pokud by výchozí soukromoprávní povaha jejich vztahu nebyla poznamenána takovými rozhodnými skutkovými okolnostmi, se kterými spojují trestněprávní předpisy vyvození odpovědnosti za trestný čin. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1) výroku státní zástupkyně uvedla, že obviněným P. namítaný zásah do skutkového stavu věci nelze shledávat tam, kde předmětem takové námitky ve skutečnosti nejsou rozpory mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými zjištěními na jejich základě dovozenými, ale toliko výhrada ve způsobu jejich vyjádření ve výroku o vině. Nelze totiž přehlédnout, že obviněný byl uznán vinným podvodným jednáním ve spolupachatelské formě trestné součinnosti, když se zbývajícími dvěma spolupachateli jednal po vzájemné dohodě v úmyslu vylákat finanční hotovost, přičemž společný úmysl je naplněn i tehdy, když každý ze spolupachatelů naplní jen některý ze znaků trestného činu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k vykonání trestného činu. K tomu státní zástupkyně odkázala na rozhodnutí R 36/1973 a R 66/1955. Ze stejných důvodů odmítla obdobnou námitku obviněného M. M. směřujícím k podmínkám §23 trestního zákoníku o spolupachatelství. K otázce způsobilosti poškozeného k samostatnému právně relevantnímu jednání je podle státní zástupkyně podstatný rozpor mezi deklarovaným a ve skutečnosti podvodným účelem vyplacení hotovostních finančních prostředků od poškozeného, přičemž jeho vysoký věk ve spojení s rozvinutou demencí Alzheimerova typu byl v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině uveden pouze ve spojení s použitým modem operandi a tedy při zneužití jeho pokročilého věku, duševní choroby a tím i zvýšené míry jeho ovlivnitelnosti a současně sníženého prahu obezřetnosti. Poukazuje-li obviněný P. v souvislosti se závěry znalce, že poškozený byl ve stavu, kdy nebyl již schopen uzavřít zmíněný kontrakt na rekonstrukci koupelny a že tedy nešlo o jednání v právním smyslu, pak se podle státní zástupkyně o neplatný právní úkon jednalo především z důvodu nedostatku vážnosti uskutečněné nabídky na straně obviněných. Ani v případě absolutní neplatnosti předmětného ujednání o rekonstrukci koupelny poškozeného nelze dovodit, že by obvinění nejednali za podmínek skutkové podstaty přečinu podvodu, jelikož typickým průvodním jevem podvodné trestné činnosti je, že se jí pachatelé dopouštějí různými právními úkony, které jsou absolutně neplatné, jak dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 10. 2009 pod sp. zn. II. ÚS 1320/08, či obdobně Nejvyšší soud v rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tdo 1397/2007. O nezpůsobilém předmětu útoku obviněných nelze uvažovat za stavu, že dospěl do stadia dokonaného trestného činu. Námitky obviněných proti uložení trestu zákazu pobytu na území hlavního města P. se podle státní zástupkyně neopírají o tomu odpovídající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. V případě obviněného P. je taková námitka navíc nepřípadná již s ohledem na datum rozhodnutí odvolacího soudu (26. 1. 2013) a datum vydání k dovolání přiložené propouštěcí zprávy po ukončené třídenní hospitalizaci jeho syna (6. 2. 2014), jakož i na obsah takové zprávy, podle nějž byl pacient předán do péče spádové dětské neurologie. Ve vztahu k dovolání obviněného V. K. potom státní zástupkyně uvedla, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněných A. P. a M. M. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítají.
Obvinění A. P., M. M. i V. K. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozsudku, jímž byl obviněným uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Pokud jde o námitky obviněného A. P. ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1) výroku odsuzujícího rozsudku, pak Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci neexistuje obviněným uváděný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný převážnou částí svých výhrad toliko polemizoval s hodnotícími úvahami soudů a domáhal se revize skutkových zjištění (smluvní vztah s poškozeným měl být uzavřen vážně a určitě, což mají dokládat listiny předložené obviněným P., rekonstrukci obvinění neprovedli pouze z důvodu, že se jim poškozeného následně nepodařilo kontaktovat, a závěr o zdravotním stavu poškozeného měl být jiný). Podle Nejvyššího soudu však hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nutno zdůraznit, že trestní řád nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů (tedy míru jejich věrohodnosti). Své závěry ohledně skutkového stavu vystavěly soudy zejména na kamerových záznamech z banky, historii obratů na vkladních knížkách poškozeného, listinách předložených obviněným A. P. a výpovědích svědků – synů poškozeného. Zcela správně vyzdvihly význam modu operandi, který se až do detailu shodoval s modem operandi užitým obviněnými M. M. a V. K. při jejich jednání ze dne 16. 4. 2008, popsaném pod bodem 1. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. 37 T 51/2010. Jestliže soudy neuvěřily obhajobě obviněných, nelze to v žádném případě považovat za projev libovůle, naopak lze poukázat na zásadní rozpory v jejich výpovědích. Například k tak zásadní otázce, proč rekonstrukci koupelny neprovedli, uvedl obviněný P., že na místě i s materiálem byli všichni tři, ale poškozený jim neotevřel, a to ani přesto, že ho sousedka pustila do domu, kde zvonili a bouchali na dveře poškozeného (č. l . 619 a 620), zatímco obviněný M. popsal, že u poškozeného byli s obviněným K. sami bez obviněného P., byli pouze dole u vchodu, u bytu nebyli, jelikož se do domu nedostali (č. l . 644). Pokud tedy soudy v předchozím řízení, zejména pak soud nalézací, dospěly ke skutkovým zjištěním postupem, který nevybočil ze zákonného rámce, není úkolem Nejvyššího soudu z podnětu dovolání přezkoumávat a přehodnocovat jejich skutkové závěry jen z toho důvodu, že je obviněný považuje za málo přesvědčivé.
Uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídá ani výhrada obviněného A. P., že v případě skutku pod bodem 1) nemohl být poškozený vzhledem k jeho zdravotnímu stavu způsobilým předmětem útoku. Obviněný totiž ve své argumentaci plně nerespektoval odpovídající skutkové závěry soudů, ze kterých nevyplývá, že by vůbec nebyl schopen pochopit ve skutečnosti pouze předstíranou nabídku obviněných ohledně rekonstrukce koupelny. Vysoký věk poškozeného spolu s rozvinutou demencí ve skutečnosti dokládal pouze jeho zvýšenou míru ovlivnitelnosti a současně snížený práh obezřetnosti, na jejichž podkladě nabídku obviněných bez výhrad přijal. Pro hmotně právní posouzení skutku potom nemá význam ani to, že jednání poškozeného by patrně nešlo přisuzovat právní význam z hlediska smluvního práva, neboť absolutní neplatnost předmětného ujednání mezi poškozeným a obviněnými byla založena právě již podvodným charakterem jednání obviněných, jejichž základní pohnutkou bylo dosažení obohacení na majetku poškozeného, jak uvedla ve svém vyjádření již stání zástupkyně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1397/2007.
Pokud jde o další námitku obviněného A. P., podle níž nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu zákazu pobytu na území hlavního města P., pak lze konstatovat, že obviněný nejen neodkázal na odpovídající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, ale především své konkrétní námitky nesměřoval proti splnění podmínek pro uložení tohoto trestu podle §75 trestního zákoníku (tedy že trest je ukládán za úmyslný trestný čin, se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání trestného činu to vyžaduje ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku a pachatel nemá trvalý pobyt v místě nebo obvodu, na který se má trest vztahovat), nýbrž uváděl zdravotní důvody na straně jeho postiženého syna, které vyplývají z lékařské zprávy vydané více jak dva měsíce po uložení předmětného trestu. Námitka obviněného proto nemůže zpochybnit zákonnost uloženého trestu, když navíc na jím uváděnou situaci dopadá úprava §75 odst. 6 trestního řádu se spojení s §350a odst. 3 trestního řádu.
Za relevantní tak mohla být v rámci uplatněného dovolacího důvodu považována pouze ta výhrada obviněného A. P., že u skutku pod bodem 2) nebyl respektován princip ultima ratio. Taková námitka je však zcela zjevně neopodstatněná, neboť v daném případě obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, a v žádném případě se nejednalo o prostý civilní spor, když jediným záměrem obviněného bylo na poškozeném vylákat finanční prostředky a provedení prací v určitém rozsahu bylo pouze zastíracím manévrem, který měl dosažení takového cíle sloužit.
K dovolání obviněného M. M. Nejvyšší soud uvádí, že i v tomto případě se naprostá většina výhrad vztahovala k problematice obsahu a rozsahu dokazování a jeho následného hodnocení soudy, když obviněný opakoval svoji verzi obhajoby, která neodpovídala soudy provedeným skutkovým zjištěním. Proto lze plně argumentačně odkázat na výše uvedené pasáže k obdobným námitkám obviněného A. P.. Za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu by však mohlo být považováno jeho vyjádření, že nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu podvodu, jelikož z jednání neměl žádný prospěch. K tomu ovšem Nejvyšší soud konstatuje, že vlastní majetkové obohacení tohoto obviněného není pro naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku nezbytné (srov. znění skutkové podstaty „…sebe nebo jiného obohatí…“), tím spíše, že se činu dopustili tři obvinění jako spolupachatelé ve smyslu §23 trestního zákoníku. Závěr o spolupachatelství přitom plně koresponduje se skutkovými zjištěními, podle kterých role obviněných M. M. a V. K. nebyla pouze okrajová, ale oba velice dobře věděli, co činí, maje zkušenosti ze své předchozí trestné činnosti, přičemž každý z nich se významnou měrou podílel na naplnění znaků předmětného přečinu.
Pokud jde o dovolání obviněného V. K. , rovněž jeho výhrady směřovaly ve své podstatné části proti skutkovým zjištěním, na nichž jsou napadená rozhodnutí založena, když výslovně namítl porušení zásady in dubio pro reo. Ani v tomto případě takové námitky uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají. Přisvědčit nebylo možné jeho výhradě, že soudy nerespektovaly trestní řád a amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky tím, že přihlédly k jeho předchozím zkušenostem s předmětnou trestnou činností. Pokud totiž soudy poukázaly na stejný modus operandi, zohledňovaly tím pouze faktickou okolnost, že obvinění M. M. a V. K. již dříve prakticky totožně jednali, aniž by však přihlížely k trestněprávním důsledkům takového předchozího jednání obviněných v podobě uznání viny a uložení trestu. Pokud závěrem svého dovolání obviněný označil odvolacím soudem mu uložený trest zákazu pobytu na území hlavního města P. za neadekvátní a nepřiměřený, lze s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu usnesení uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvést, že takové výhrady nejsou žádným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 22. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký