ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1334.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1334/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný Ing. O. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 5 To 19/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 10/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 1 T 10/2013 , byl obviněný Ing. O. D. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„v období od 1. 11. 2010 do 3. 11. 2010 v sídle společnosti DANNPLAN, spol. s r. o., na adrese P., J., jako její jednatel, v přímém rozporu s podmínkami smlouvy o provádění faktoringu účetních a směnečných pohledávek uzavřené dne 7. 6. 2007 mezi spol. DANNPLAN, spol. s r. o., a spol. TRANSFINANCE, a. s., a dále přes výslovné upozornění z. spol. TRANSFINANCE, a. s., ohledně financování obchodních transakcí, které bylo zasláno k jeho rukám e-mailem dne 25. 10. 2010, zaslal dne 3. 11. 2010 e-mailem společnosti TRANSFINANCE, a. s., platební instrukci k realizaci platby ve výši 345.960,- EUR na účet společnosti KOVOŠROT GROUP CZ, a. s., s tím, že požadovaná platba je určena na úhradu zálohové faktury vystavené dne 1. 11. 2010 na základě prodejní smlouvy, uzavřené téhož dne mezi společnostmi DANNPLAN, spol. s r. o. a KOVOŠROT GROUP CZ, a. s., přestože mu dne 2. 11. 2010 byla e -mailem doručena zálohová faktura, nahrazující stornovanou zálohovou fakturu a muselo mu tak z textové části faktury a všeobecných obchodních podmínek společnosti KOVOŠROT GROUP CZ, a. s., které byly součástí předmětné prodejní smlouvy, být zřejmé, že takto vyžádaná platba bude použita na úhradu dřívějších závazků společnosti DANNPLAN, spol. s r. o. vůči společnosti KOVOŠROT GROUP CZ, a. s., a nikoliv jako plnění za kovový šrot ze smlouvy, který s ohledem na započtení platby nebyl dodán, čímž uvedl společnost TRANSFINANCE, a. s., se sídlem K., P., v omyl a ke škodě na jejím majetku ve výši 8.476.020,- Kč tak obohatil jednak společnost KOVOŠROT GROUP CZ, a. s., se sídlem P., D., jednak společnost DANNPLAN, spol. s r. o., se sídlem na adrese P., J.“ .
Za to byl podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu na dobu pěti let.
O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 5 To 19/2014 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a výroku o trestu odnětí svobody a jeho podmíněném odkladu podle §73 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na pět let.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. K tomu namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a soudy obou stupňů v rámci své rozhodovací činnosti nesprávně právně aplikovaly hmotněprávní normy zejména z odvětví obchodního a finančního práva, čímž následně došly k nesprávným právním závěrům při aplikaci ustanovení trestního zákoníku. Dále nebyla respektována zásada subsidiarity trestní represe a odvolací soud navíc porušil ústavně zaručené právo obhajoby na spravedlivý proces, když se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s žádnými konkrétně vymezenými námitkami obviněného v jeho odvolání do rozsudku soudu prvního stupně. Naplnění dovolacího důvodu spatřuje obviněný také v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy.
Obviněný poukázal na to, že neměl v úmyslu uvést společnost TRANSFINANCE, a. s. v omyl a už vůbec ne proto, aby obohatil společnost KOVOŠROT GROUP CZ, a. s. Společnosti DANNPLAN, spol. s r. o. svým jednáním nepomohl, ani jí nesnížil celkový objem závazků, naopak jí tím dokonce vznikla škoda v podobě povinnosti uhradit smluvní sankci jejímu odběrateli. Soudům obou stupňů vytkl, že se nezabývaly otázkou motivu jeho jednání, přestože absence motivu má nepochybný dopad na otázku naplnění subjektivní stránky trestného činu.
Podle obviněného vyhodnotily soudy skutková zjištění v rozporu s tehdy platným závazkovým právem, čímž opominuly právní podstatu věci. Primárně sice existovaly nesplněné závazky společnosti DANNPLAN, spol. s r. o. vůči společnosti KOVOŠROT GROUP CZ, a. s., a z toho titulu a bez dalšího ujednání by společnost KOVOŠROT GROUP CZ, a. s. mohla jakoukoliv platbu od společnosti DANNPLAN, spol. s r. o. (nebo za ni od jiného subjektu - TRANSFINANCE, a. s.) použít na úhradu nejstaršího dluhu v souladu s §330 odst. 1 obchodního zákoníku, ovšem z textu smlouvy je zřejmé, že následně bylo výslovně ujednáno, že bez ohledu na případné předchozí pohledávky společnosti KOVOŠROT GROUP CZ, a. s. za společností DANNPLAN, spol. s r. o. bude aktuální platba sloužit k úhradě závazku z uvedené smlouvy. Závazek byl uhrazen na základě faktury, která však není právním důvodem platby, ale pouze účetním dokladem. Povinnost společnosti DANNPLAN, spol. s r. o. zaplatit kupní cenu sjednanou v prodejní smlouvě měla společnost DANNPLAN, spol. s r. o. bez ohledu na to, zda k tomu byl vystaven nějaký daňový doklad či nikoliv. Všem třem zúčastněným subjektům bylo jednoznačně známo, že platba poukázaná společnosti TRANSFINANCE, a. s. je dlužníkem určena výslovně na platbu kupní ceny sjednané v prodejní smlouvě. Za této situace nebyla společnost KOVOŠROT GROUP CZ, a. s. oprávněna žádným způsobem toto účelové určení měnit svým jednostranným úkonem, a pokud tak činila, jednala v rozporu jednak se sjednanou prodejní smlouvou, ale i s citovaným ustanovením obchodního zákoníku.
Ačkoliv tyto námitky obviněný uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi vůbec nezabýval. V jeho rozsudku není jakákoliv zmínka k tomu, jak se s těmito námitkami vypořádal, což neodpovídá požadavkům na odůvodnění rozsudku podle §125 odst. 1 trestního řádu, a bylo tím obviněnému odepřeno právo na spravedlivé posouzení věci.
K extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěnými soudů a provedenými důkazy obviněný uvedl, že pokud soudy obou stupňů vyšly ze skutkového zjištění, že mu před zasláním platební instrukce společnosti TRANSFINANCE, a. s. bylo známo vystavení storno faktury a následně vystavení nové zálohové faktury, pak jsou jejich úvahy vnitřně rozporné, neboť vystavení zálohové faktury, kterou měla společnost KOVOŠROT GROUP CZ, a. s. vyúčtovat cenu za dodávky materiálu již v minulosti vyúčtované společnosti DANNPLAN, spol. s r. o., bylo minimálně nesprávné, jelikož zálohovou fakturou nemůže být vyúčtována platba za závazek již vzniklý, splatný a dokonce i konečnými daňovými doklady v minulosti vyúčtovaný. Takový postup ostatně vyloučila i zaměstnankyně společnosti KOVOŠROT GROUP CZ, a. s.
Z listinných důkazů vyplývá, že před uzavřením prodejní smlouvy dne 1. 11. 2010 všechny tři zúčastněné subjekty o uzavření a realizaci daného kontraktu jednaly, a je evidentní, že v rámci těchto jednání obviněný transparentně informoval společnost KOVOŠROT GROUP CZ, a. s. o stanovisku společnosti TRANSFINANCE, a. s., že nebude a nemůže platit závazky již v minulosti splatné, tedy platba poskytnutá společností TRANSFINANCE, a. s. je určená pouze a jen na v budoucnu vzniklé závazky, o čemž svědčí e-mailová zpráva společnosti TRANSFINANCE, a. s. ze dne 25. 10. 2010, zaslaná paní Š. O tom, že údajně měla existovat jakási dohoda mezi společností KOVOŠROT GROUP CZ, a. s. a DANNPLAN, spol. s r. o., že nejprve přijatou platbou budou hrazeny staré závazky a teprve poté přichází v úvahu možnost uzavření předmětného projednávaného nového kontraktu, se hovoří jen ve svědecké výpovědi obchodního ředitele R. a pana K. ze společnosti KOVOŠROT GROUP CZ, a. s. Podle obviněného je však jejich výpověď v rozporu s provedenými důkazy, a to jak s listinnými důkazy, tak s výpověďmi svědků, a navíc je logicky vysvětlitelná zřejmým motivem vyvarovat se takto uváděnou výpovědí trestního stíhání. Pokud by společnost KOVOŠROT GROUP CZ, a. s. neakceptovala fakt, že společnost TRANSFINANCE, a. s. poukázáním předmětné platby na její účet plní závazek společnosti DANNPLAN, spol. s r. o. z prodejní smlouvy, pak by neměla žádný právní titul, na základě kterého by mohla přijmout předmětnou platbu, a tudíž by byla předmětnou částku povinna vrátit jako plnění poskytnuté bez právního důvodu. K tomu obviněný poukázal na to, že sám prostřednictvím e-mailové zprávy ze dne 5. 11. 2010 oslovil společnost KOVOŠROT GROUP CZ, a. s. s žádostí o vrácení celé platby společnosti TRANSFINANCE, a. s.
Výše uvedené podle obviněného svědčí bezpochyby o tom, že daná věc měla být v prvé řadě řešena jako obchodněprávní spor prostředky civilního práva, nikoliv prostředky trestního práva, a pokud se tak nestalo, došlo k nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 5 To 19/2014, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 1 T 10/2013, zrušil dle §265k odst. 1 trestního řádu a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal věc Městskému soudu v Praze, aby ji znovu projednal a rozhodl, popř. aby podle §265m odst. 1 trestního řádu sám ve věci rozhodl tak, že obviněného předmětné obžaloby zprostí z důvodu uvedeného v §226 písm. a) trestního řádu.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že skutková část výroku o vině obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky předmětného zločinu. Pouze ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, nelze vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Podle státní zástupkyně vyplývá zavinění přímo ze skutkových zjištění, přičemž není vyvráceno ani údajnou nesprávnou aplikací hmotněprávních norem obchodního závazkového práva. Pokud obviněný odkazoval na §330 obchodního zákoníku, pak je třeba uvést, že uvedené ustanovení je s ohledem na §263 obchodního zákoníku dispozitivní povahy. Proto o způsobu zápočtu plnění si mohou účastníci vždy ujednat konkrétní pravidla, která mohou být zcela odlišná od pravidel zde uvedených. Lze tak sjednat jak pro celý smluvní vztah, tak i ohledně jednoho konkrétního plnění. Dohoda o zápočtu plnění pak zcela vylučuje, aby dlužník sám jednostranně určoval, na který jeho dluh má být jím uskutečněné plnění počítáno, neboť je takovou dohodou vázán. Jestliže obviněný vzal na vědomí Všeobecné obchodní podmínky společnosti KOVOŠROT GROUP CZ, a. s., které byly součástí předmětné prodejní smlouvy, pak mu muselo být zřejmé, že platba bude použita na úhradu dřívějších závazků společnosti DANNPLAN, spol. s r. o. a nikoli jako plnění za kovový šrot ze smlouvy. Jako zásadní označila státní zástupkyně zejména důkaz e-mailem ze dne 25. 10. 2010, ve kterém obviněný píše svědku D. R. a v kopii svědkyni G. ze společnosti KOVOŠROT GROUP CZ, a. s., že mají připravit zálohové faktury, které proplatí společnost TRANSFINANCE, a. s., a že platby mají účtovat proti závazkům společnosti DANNPLAN, spol. s r. o. O tom, že obviněný jednal vědomě, svědčí rovněž jeho žádost vůči společnosti KOVOŠROT GROUP CZ, a. s., kdy vyžadoval doplnění účelu platby na zálohovou fakturu. Státní zástupkyně dále poukázala na vyjádření společnosti TSR CZECH REPUBLIC, s. r. o., z nějž vyplynulo, že uhrazení smluvní sankce se netýkalo nových obchodních smluv, ale kupních smluv uzavřených ve dnech 19. 7. 2010 a 10. 8. 2010. Výrok o vině obviněného proto není podle státní zástupkyně v kolizi s §12 odst. 2 trestního zákoníku, neboť obviněný se posuzovaného činu dopustil jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení překročilo rámec běžných obchodních vztahů a nabylo rysů kriminální povahy.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Obviněný Ing. O. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Výše popsané námitky obviněného proto byly v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatněny relevantně.
Takto vymezenému dovolacímu důvodu ovšem ne zcela odpovídala ta část argumentace obviněného, tvořící těžiště jeho dovolání, kterou poukazoval na nesprávnou aplikaci hmotněprávních norem obchodního a finančního práva a na absenci subjektivní stránky daného zločinu. Obviněný nerespektoval rozhodné skutkové závěry, k nimž dospěl nalézací soud. Pokud totiž v otázce zápočtu provedené platby proti starším pohledávkám založil své námitky na údajně nesprávné aplikaci §330 odst. 1 obchodního zákoníku, zcela pominul, že součástí smlouvy, kterou sám podepsal, byly Všeobecné obchodní podmínky společnosti KOVOŠROT GROUP CZ, a. s. Mělo-li být prodávajícímu splněno kupujícím několik závazků a poskytnuté plnění nestačilo na splnění všech závazků, pak podle článku V. uvedených podmínek byl splněn závazek určený prodávajícím. Takto sjednaný konkrétní způsob zápočtu plnění, který obviněný znal, přitom dispozitivní úpravu §330 odst. 1 obchodního zákoníku vylučoval.
Na podstatě podvodného jednání obviněného by přitom nemohl nic změnit ani jím tvrzený předpoklad, že předmětná platba by měla být prodávajícím vztažena výlučně k závazku ze smlouvy. Jak totiž vyplývá z dalších skutkových zjištění, k uvedené prodejní smlouvě byla vystavena nejprve zálohová faktura bez uvedení účelu plnění, přičemž tato faktura byla obviněnému zaslána e-mailem dne 1. 11. 2010 v 15,20 hod. K žádosti obviněného byla vystavena druhá verze faktury s uvedením, že platba je určena na plnění předmětné smlouvy. Tuto verzi obdržel obviněný e-mailem dne 2. 11. 2010 v 9,59 hod. a vzápětí ji v 10,06 hod. zaslal společnosti TRANSFINANCE, a. s. Ještě téhož dne si ovšem obviněný v 13,42 hod. přečetl e-mail obsahující storno fakturu, a následně v 15,41 hod. také e-mail s novou zálohovou fakturou, která byla ve znění první verze faktury. Již v tomto okamžiku obviněný věděl, že předmětná platba nebude společností KOVOŠROT GROUP CZ, a. s. započtena ke smlouvě, nýbrž proti starším závazkům společnosti DANNPLAN, spol. s r. o. Ať už by byl jeho názor na právní opodstatněnost takového zápočtu jakýkoliv, ze sledu obdržených a jím přečtených e-mailů a rovněž ze sdělení zástupců společnosti KOVOŠROT GROUP CZ, a. s. ohledně nutnosti uhradit před dodáním dalšího kovového šrotu nejprve staré závazky věděl, jaký bude skutečný postup společnosti KOVOŠROT GROUP CZ, a. s. Přesto dne 3. 11. 2010 zaslal společnosti TRANSFINANCE, a. s. platební instrukci na částku 345.960,- EUR. Poukázal je třeba rovněž na e-mail ze dne 22. 10. 2010, ve kterém mu paní G. ze společnosti KOVOŠROT GROUP CZ, a. s. píše, že jeho nabídku mohou akceptovat, pokud jim uhradí veškeré závazky, a dále e-mail ze dne 25. 10. 2010, ve kterém obviněný píše společnosti KOVOŠROT GROUP CZ, a. s., aby připravili zálohové faktury, které proplatí společnosti TRANSFINANCE, a. s. s tím, že platbu mají účtovat proti závazkům jeho společnosti. Na tomto základě soudy v předchozím řízení zcela správně dospěly i k závěru o naplnění subjektivní stránky stíhaného zločinu.
Nejvyšší soud dále neshledal ani obviněným tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku, přičemž v jejím rámci se vypořádal i s obviněným namítanou nemožností z účetního hlediska vystavit fakturu za účelem plnění starých závazků (str. 14 a 15 rozsudku soudu prvního stupně) i s otázkou věrohodnosti svědků R. a K. (str. 13 citovaného rozsudku). Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Sám pak zdůraznil významné aspekty důkazního stavu věci. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Konečně nelze s obviněným souhlasit ani v tom, že v daném případě došlo k nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Princip subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze jinak též zajistit odstranění či nápravu nežádoucího právního či faktického stavu. Výše uvedeným teoretickým východiskům napadená rozhodnutí soudů obou stupňů neodporují, když i podle názoru Nejvyššího soudu se jednání obviněného vymklo z běžných obchodních vztahů a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo proto zcela namístě.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký