ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1420.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1420/2014-75
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný F. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 9 To 517/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 222/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 2 T 222/2008 , byl obviněný F. K. v bodě B) uznán vinným ze spáchání pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb.) k §250 odst. 1 trestního zákona na skutkovém základě, že
„ dne 6. 6. 2005 v přesně nezjištěnou dobu provedl jako kontrolní technik typu K s osvědčením, zaměstnán u s. t. k. D. spol. s r. o., se sídlem J. v P. technickou kontrolou na vozidle Volkswagen Multivan typ 7HM, m. b., po kontrole vystavil technický protokol na listu včetně přílohy, vystavil protokol o technické prohlídce měření emisí a v protokolu uvedl identifikační údaje a popis provedení vozidla, uvedený v předložených dokladech souhlasí s identifikačními znaky a provedením vozidla, tyto dokumenty vystavili přesto, že vozidlo bylo označeno na různých místech dvěma různými označeními VIN a to za čelním sklem, tedy původní a VIN motorové části mimo jiné do technického protokolu uvedl, že vozidlo má najeto dnem 6. 6. 2005 12 tis. km, v den zajištění vozidla, tedy následující den 7. 6. 2005 byl stav tachometru 5.947 km, toto vozidlo bylo odcizeno v době od 23:30 hod., dne 26. 4. 2005 do 8:00 hod., dne 27. 4. 2005 z parkoviště před hotelem Z. k. na S. n. v M. B., přičemž se jedná o osobní motorové vozidlo Volkswagen Multivan TDI, m. b., čímž bylo odcizením vozidla způsobena majiteli společnosti Volkswagen Wolfsburg, s. r. n., škoda 1.500.000,- Kč a vozidlo bylo následně zajištěno v P. – P., kdy jeho obžalovaný O. a obžalovaný V. dne 7. 6. 2005 prodávali třetí osobě “.
Za to byl podle §250 odst. 1 trestního zákona za použití §53 odst. 1, 3 trestního zákona odsouzen k peněžitému trestu ve výměře deset tisíc korun českých, podle §54 odst. 3 trestního zákona byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných F. O., P. V. a L. S.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 9 To 517/2012 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 2. 2013 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citovaná rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily jednání, které je mu kladeno za vinu jakožto úmyslné trestně právní jednání. Usvědčován má být především odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, protokoly o provedení STK, znaleckým posudkem a mechanoskopickou expertizou k identifikaci vozidla. Z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ovšem nevyplývá, že by sám vedl jakýkoliv zaznamenaný hovor či byl odposlouchávanými osobami jakkoliv identifikován. Není z nich tak možné vyvodit, že se dopustil předmětného jednání. Uvedené záznamy jsou navíc podle jeho názoru procesně nepoužitelné, neboť soud neměl k dispozici originální záznamy a přehrané záznamy nebyly autorizovány mobilními operátory. Soud se i přes námitky obhajoby spokojil s písemným přepisem odposlouchávaných hovorů, který však nesouhlasil s obsahem záznamů telekomunikačního provozu. Jednalo se pouze o výtažek zájmových hovorů vyčleněný policejním orgánem, aniž by bylo zřejmé, z jakého účastnického čísla na jaké byl ten který hovor veden. Tím došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, neboť nebylo možné bez důvodných pochybností posoudit, k jaké události se jednotlivý hovor vztahuje a zda se vůbec týká trestné činnosti. Za zásadní nedostatek označil obviněný likvidaci záznamů hovorů mezi agentem policie a zúčastněnou osobou, z nichž by bylo možné posoudit, zda se nejednalo o policejní provokaci. Takové podezření ze záznamů odposlechů uskutečněných schůzek s policejním agentem totiž vyplývá. Podle obviněného dále nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že v době samotné technické kontroly vozidla byly údaje jím zaznamenané v příslušném protokole STK v rozporu se skutečným stavem, když předmětný vůz byl následně zajištěn až druhý den po kontrole, a nelze tedy posoudit, kdy byly údaje pozměněny. Obviněný neměl ani možnost sám manipulaci s VIN kódem věrohodně zjistit a ověřit, když k tomu nemá ani povinnost a potřebné technické vybavení. Obviněný rovněž namítl, že před STK se provádí měření emisí, které provádí jiná firma než STK, a emisní technik má taktéž povinnost identifikovat vozidlo. K tomu však soud vůbec nepřihlédl a výpověď emisního technika si nevyžádal. Podle obviněného byl ve skutečnosti spáchán podvod na něm, když VIN kód byl skryt za čelním sklem předmětného vozidla a VIN na výrobním štítku vozidla i vyražené na karoserii souhlasilo s předloženými doklady. Obviněný také považuje za nelogické odůvodnění uloženého peněžitého trestu, který představuje trojnásobek údajné úplaty ve výši 3.000 Kč. Tato částka ovšem podle obviněného není úplatkem, nýbrž poplatkem za provedení měření emisí a STK. Závěrem obviněný uvedl, že mu mělo být při výslechu na policii sděleno, že pokud se nepřizná, má to spočítané a dostanou ho do kriminálu.
S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně dovolacímu soudu navrhl, aby rozhodl o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Obviněný F. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadené usnesení Městského soudu v Praze ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpěly. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný F. K. byl usvědčen z přisouzeného skutku především důkazy objektivní povahy. Ty existovaly kumulativně, nahodilost je proto vyloučena. Jinak, než takto, totiž nelze hodnotit fakt dvou rozdílných tzv. Vin-kódů na zájmovém vozidle, z nichž jeden byl dříve vybroušen, ignoranci této okolnosti v protokolu o STK, vyhotoveném obviněným, neodpovídající údaj o počtu ujetých kilometrů, a to v souvislosti s obsahem telefonního odposlechu obviněného S. Na tomto místě nutno zmínit ještě další, v podstatě do hodnotících úvah soudů nezahrnutý důkaz, totiž nález fotokopie občanského průkazu obviněného K. při domovní prohlídce v objektu, patřícímu jednomu ze dvou hlavních pachatelů trestné činnosti, obviněnému P. V. Nelze si představit jinou příčinu takového nálezu v souvislosti s dalšími důkazy, než alespoň dílčí zapojení jmenovaného obviněného do rozsáhlé prokázané trestné činnosti ostatních.
Námitky dovolatele ohledně použitelnosti záznamů telefonních odposlechů byly řešeny již nalézacím soudem, lze pouze poznamenat, že se zcela míjejí s uplatněným dovolacím důvodem.
Dovolatel se ve skutečnosti domáhal pouze revize zjištěného skutkového stavu věci, což mělo vést k odlišnému rozsudečnému výroku. Nenaplnil proto deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nezaložil tak ani přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného F. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 19. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký