ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1424.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1424/2013-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2014 o dovolání, které podal obviněný P. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 6 To 273/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 35/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. 34 T 35/2013 , byl obviněný P. K. na skutkovém základě, že
„ 1. v období od prosince 2007 do prosince 2010, zpravidla v rodinném domě v obci L., kde žil se svou družkou M. J., a svými dvěma syny opakovaně v mnoha případech především psychicky deptal svou družku, kterou pravidelně vulgárně oslovoval výrazy „ty pičo, ty kundo“, kontroloval její osobní pohyb zejména tím, že ji kontroloval prostřednictvím telefonu i osobně, aby věděl, kde se nachází, kontroloval její výpisy telefonu, kontroloval její internetovou komunikaci, zakazoval jí kontaktování s rodinnými příslušníky i známými, v nepřítomnosti jejích rodičů před ní tyto zesměšňoval, když o nich tvrdil například, že její matka smrdí a otec krade, ponižoval její osobní důstojnost tím, že buď jí osobně nebo o ní tvrdil před návštěvami, že ona v domě nebydlí, že je tu jen na návštěvě, že jí tam nic nepatří, že neumí vařit a podobně, přičemž v průběhu období od narození nejmladšího syna, tj. od 10. 04. 2008 ji ve třech případech bezdůvodně fyzicky napadl a to tak, že ji tahal za vlasy, zezadu ji škrtil do tzv. kravaty a bouchal rukou do ramene, a v důsledku tohoto chování obviněného se následně ze společně obývaného domu i s dětmi odstěhovala,
2. v obci L., okres Z., případně na jiných místech, v přesně nezjištěné době přibližně od počátku roku 2011, od doby, kdy se od něj matka dětí M. J. spolu s dětmi odstěhovala, až do poloviny října 2012, a to jak v době, kdy měl nezletilého v osobní péči a rovněž i prostřednictvím mobilního telefonu, opakovaně v mnoha případech téměř denně telefonicky a také osobně nezletilého ovlivňoval a naváděl jej, aby osobně navštěvoval, psal či telefonoval na nejrůznější instituce, jako jsou např. linky bezpečí, fond ohrožených dětí, psychologové, soudy a podobně, a aby zde sděloval nepravdivá tvrzení v tom smyslu, že je ze strany matky M. J. a prarodičů M. a J. J. týrán a že je mu ubližováno, ačkoli tato tvrzení byla nepravdivá a účelová, což bylo policejním orgánem prokázáno v rámci prověřování trestních věcí vedených na PČR Zlín pod Čj. KRPZ-7581/TČ-2011 a KRPZ-15196/ČJ-2012, kde se žádné údajné týrání ani nevhodné chování matky a prarodičů vůči nezl. nepotvrdilo, dále rovněž nezletilého dlouhodobě a opakovaně naváděl k nevhodnému chování vůči rodinným příslušníkům i dalším lidem v tom smyslu, aby nezletilý záměrně nerespektoval matku a prarodiče, kdy nezletilý pod vlivem otce odmítal respektovat matku, odmítal se připravovat do školy, matku či prarodiče častoval například výrazy „babice, dědek“, matce říkal slova „hnusná zlodějka, sklapni, nech mě na pokoji, neotravuj, buď potichu, nechoď za mnou, nemluv na mě, ticho“, přičemž v důsledku tohoto jednání obžalovaného se u nezletilého začalo projevovat zhoršení školního prospěchu, zhoršení písemného projevu i občasné zdravotní problémy spojené se zadrháváním řeči a tiky a došlo u něj ke vzniku syndromu zavržení rodiče, konkrétně zavržení matky a prarodičů, u nezletilého tak obžalovaný zapříčinil narušení jeho emocionálního a psychosociálního vývoje, protože používal nepřiměřené psychické výchovné prostředky,
3. v období přibližně od ledna 2011, od odstěhování ze společné domácnosti z rodinného domu z adresy L., zhruba do poloviny října 2012 v nepravidelných časových intervalech v L. i jinde telefonicky i osobně, například u domu či venku na ulici, kontaktoval M. J., dále telefonicky i osobně, například u domu či venku na ulici, kontaktoval M. J. a J. J., které takto v četnosti nejméně 1x až 2x do týdne a nejvíce několikrát za den kontaktoval, kdy M. J. častoval urážkami např. „debile, blbečku, zloději, pedofile“, veřejně na ulici v L. či jinde uváděl, že M. J. je alkoholik, obviňoval rodinu z týrání syna, obviňoval rodinu z krádeží, z příživnictví, z nelegálního pálení slivovice, vyhrožoval jim fyzickou likvidací, trestními oznámeními, soudy, v některých případech si dění v rodině J., u domu, návštěvu M. J. v restauraci případně jiné situace nahrával na záznamové zařízení a v jednom případě dne 25. 5. 2012 v L. před domem, M. J., nastříkal směrem do očí slzotvorný sprej, čímž mu způsobil pálení obličeje, očí, zhoršení vidění s bolestmi hlavy. V důsledku jednání obžalovaného tak poškození dostali strach o svůj život a zdraví“,
uznán vinným ze spáchání ad. 1 zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ad. 2 přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ad. 3 přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Za to byl podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání padesátičtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného a rodičů obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 6 To 273/2013 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. uložil obviněnému podle §199 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřicetidvou měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. K. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten spatřoval v tom, že skutky, jejichž spácháním byl uznán vinným, rozhodně nevykazují všechny zákonné znaky trestných činů, jak byly právně posouzeny soudy obou stupňů. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně namítl, že nezahrnuje žádný popis jeho konkrétního slovního či fyzického násilí vůči poškozené M. J., stejně jako vymezení četnosti nadávek a dalšího jednání kladeného mu za vinu. Obviněný se ohradil proti tomu, že soud vzal za prokázané závěry znalkyň PhDr. Milany Kristkové a MUDr. Pavla Konečného, kteří poškozenou posuzovali jen na základě její jednostranné výpovědi bez znalosti situace z dlouhodobého hlediska a bez jeho vyjádření. Soud vůbec nebral v úvahu důkaz předložený obhajobou, a to zprávy, stanoviska a vyjádření PhDr. Alexandry Švecové, soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie pro děti a dospělé, která s ním a s poškozenou dlouhodobě pracovala na základě doporučení orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Při opakovaných setkáních přitom poškozená nepopisovala situaci dramaticky, jako ji popsala při znaleckém šetření. Ze znaleckého posudku podle obviněného nevyplývají znaky, jež by bylo možno považovat za příznaky tzv. domácího násilí. Mezi ním a poškozenou byly napjaté vztahy, často docházelo k oboustrannému verbálnímu napadání, jež sice někdy trvalo delší dobu, ale nedosáhlo takové intenzity, aby jimi došlo k naplnění znaku týrání. Jeho soužití s poškozenou navíc bylo často provázeno poměrně dlouhými obdobími, kdy nedocházelo k podstatnějším problémům. Tyto skutečnosti přitom soud nevzal v úvahu, a proto je znak páchání předmětného činu po delší dobu podle obviněného naplněn pouze formálně.
Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2 obviněný uvedl, že nezahrnuje žádný popis jeho konkrétního ohrožování výchovy dítěte, jeho dlouhodobého a opakovaného navádění k nevhodnému chování k rodinným příslušníkům i dalším lidem. Tohoto skutku stejně jako skutku uvedeného pod bodem 3 se nedopustil. V případě přečinu nebezpečného pronásledování (skutek ad 3) nebyly hodnoceny okolnosti, za kterých bylo výhrůžek užito, když se zřetelem na konkrétní situaci a osobu pachatele nic neodůvodňovalo vznik obavy o život poškozené osoby. Obviněný uvedl, že v jeho případě rozumové schopnosti nevykazují známky narušenosti a sklony k trestnému jednání, což dokládají závěry znaleckého posudku.
Provedenému trestnímu stíhání obviněný závěrem vytkl, že orgány činné v trestním řízení neprovedly důkazy, které navrhl, zejména nebyli řádně slyšeni navržení svědkové a nebyly čteny navrhované listiny. Tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 6 To 273/2013, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci , jemuž byl doručen dne 12. 12. 2013. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel jeho vyjádření k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný P. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Z konkrétní dovolací argumentace obviněného zřetelně vyplývá, že takto vymezenému dovolacímu důvodu převážná část námitek vůbec neodpovídá. Pokud totiž obviněný ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1. namítl, že soud vzal za prokázané závěry znalců PhDr. Milany Kristkové a MUDr. Pavla Konečného, avšak nevzal v úvahu stanoviska a vyjádření PhDr. Alexandry Švecové, že nezohlednil období od prosince 2007 do prosince 2010, ve kterém se podle obviněného neobjevovaly podstatnější problémy mezi ním a poškozenou M. J., či ve vztahu ke skutku pod bodem 3. namítl, že mělo být blíže zjišťováno, v jaké konkrétní situaci pronesl výhrůžky vůči poškozenému M. J., a že nebyla provedena řádná analýza telefonických hovorů mezi ním, nezletilým synem a poškozenou M. J., pak se tím pouze vymezoval proti provedenému dokazování a zpochybňoval tím výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Ten nemůže být založen ani na námitce obviněného, že soudy neprovedly důkazy, které navrhoval k doplnění dokazování. Jak Nejvyšší soud zjistil, soudy se návrhům obhajoby na doplnění dokazování podrobně věnovaly, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí bylo přesvědčivě popsáno, proč takovým návrhům nevyhověly. K tomu lze pouze odkázat na příslušné pasáže jejich rozhodnutí (str. 15 až 17 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4 až 5 rozsudku odvolacího soudu).
Za relevantně uplatněnou tak bylo možno považovat pouze námitku obviněného spočívající v tom, že jeho jednání popsané ve skutkové větě pod bodem 1. neodpovídá znaku týrání ve smyslu §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Taková námitka je však zjevně neopodstatněná. Týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zlé nakládání může směřovat do oblasti fyzické i psychické, případně do jejich kombinace. Na jednání pachatele je přitom třeba nahlížet jako na celek, takže pokud takové jednání spočívá jak v ojedinělých fyzických útocích, tak v častějším psychickém působení pachatele na poškozené, je způsobilé ve svém souhrnu naplnit znak „týrání“ ve smyslu citovaného ustanovení.
V daném případě spočíval skutek v různorodých jednáních, která se vyznačovala různou intenzitou působení vůči poškozené. Není přitom pochyb o tom, že jejich kombinace ve svém souhrnu vyvolávala u poškozené nepřetržitý stres a obavy, které vnímala jako těžké příkoří. Jak sama poškozená uvedla, jednání obviněného po celou dobu těžce snášela, zlé chování k ní postupně gradovalo, až jej nemohla vydržet a od obviněného se i s dětmi odstěhovala. Vlivem stresu a traumatizace způsobenými jednáním obviněného došlo u poškozené k rozvoji psychopatologie, vyvstaly u ní duševní potíže, tzv. porucha přizpůsobení s úzkostlivou reakcí protahovaného charakteru, a vyvolání tzv. syndromu týrané ženy. Protiprávní jednání obviněného přitom dle zjištění soudů trvalo přibližně tři roky. Za této situace proto soudy nepochybily, jestliže jednání obviněného kvalifikovaly jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký