ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1445.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1445/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný T. Ch. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 55 To 122/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 67/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 2 T 67/2013 , byl obviněný T. Ch. uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„ dne 2. 8. 2012 kolem 14:00 hodiny jako řidič osobního motorového vozidla zn. Porsche, na rychlostní komunikaci ve směru od T. na D. za l. t. 2x po sobě bezdůvodně tzv. vybrzdil za sebou jedoucí vozidlo Škoda Octavia, řízení poškozeným P. Š., v důsledku čehož tento do vozidla Porsche zezadu narazil, následně z vozidla Porsche vystoupil, rozběhl se k vozidlu poškozeného, kterému bránil vystoupit z vozidla, do vozidla mu kopal, a otevřeným oknem vozidla jej opakovaně udeřil nejméně třemi údery zaťatou pěstí zezadu do hlavy a při tom mu vulgárně nadával, poté jej udeřil pěstí pod levé oko a následně z místa ujel, a v důsledku napadení P. Š. utrpěl pohmoždění hlavy, blok krční páteře a výrazné zhoršení psychického stavu se stavy úzkosti, depresemi a panickými atakami s pracovní neschopností od 3. 8. 2012 do 31. 10. 2012 “.
Za to byl podle §146 odst. 3 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel v trvání pěti let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému P. Š. škodu ve výši 9.600 Kč a Zaměstnanecké pojišťovně Škoda − 209, Husova 302, Mladá Boleslav, škodu ve výši 4.517 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený P. Š. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci, usnesením ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 55 To 122/2014 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 6. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný prostřednictvím obhájkyně uvedl, že v odůvodnění rozsudku, který navazuje na provedené znalecké posudky, nemá soudem konstatovaná těžká újma na zdraví žádnou oporu. Ze znaleckého posudku MUDr. Lumíra Tauše, CSc., znalce z oboru zdravotnictví, specializace psychiatrie, vyplývá, že poškozený trpí a již před skutkem trpěl anxiosně depresivní neurózou, s níž se ambulantně léčil, a kterou skutek nevyvolal, ale prokazatelně ji zhoršil. Znalec stanovil dobu léčení jako dlouhodobou, jež bude trvat měsíce, možná i roky. S ohledem na to znalec zhodnotil způsobenou újmu na zdraví poškozeného jako středně těžkou. Pokud soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že obviněný způsobil poškozenému dlouhodobé výrazné zhoršení jeho psychického stavu, s dobou léčení přesahující šest týdnů, pak podle obviněného nemohl takový následek posoudit jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku, jelikož tou se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Z provedeného dokazování navíc podle obviněného nevyplývá, že by uvedený následek způsobil zaviněně, byť ve formě nevědomé nedbalosti. Obviněný namítl, že soudy se vůbec nevyrovnaly s tím, že poškozený trpěl zhoršeným psychickým stavem dávno před událostí, která je předmětem trestního řízení. Z provedeného dokazování nevyplývá ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zhoršením psychického zdraví poškozeného, jehož psychický stav se podle jeho výpovědi zhoršuje a zlepšuje v závislosti na nejrůznějších podnětech jeho života. Podle již zmíněného znalce by poškozený neuroticky reagoval i na jiné neurotické situace a asi by byl u psychiatra pořád, ať by k této situaci došlo či nedošlo. Podle obviněného tak nemohlo jeho zavinění zahrnovat příčinný vztah mezi jeho jednáním a nastalým následkem, což soud navíc neprokazoval, ale presumoval. Obviněný proto poukázal na to, že nepředvídal a s ohledem na sled událostí ani nemohl předvídat, že by svým jednáním mohl psychický stav poškozeného jakkoli zhoršit.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu obviněný uvedl, že podle jeho názoru bylo trestní stíhání proti němu vedeno, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Sám soud totiž připustil, že popis skutku v rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 10. 4. 2013, č. j. MML 125836/12/1575/OD/Br ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru dopravy ze dne 3. 7. 2013. č. j. OD 498/13-3/67.1/13113/St se zčásti shoduje s popisem skutku, který je mu kladen za vinu. S ohledem na skutečnost, že předmětný skutek byl správními orgány šetřen jako celek a ve správním řízení byli vyslechnuti všichni zúčastnění, jedná se podle obviněného o totožný skutek, který již byl v rámci správního řízení šetřen a byl mu za něj uložen trest. V souladu se zásadou ne bis in idem ve smyslu čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu proto bylo jeho trestní stíhání nepřípustné.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci ze dne 17. 6. 2014, č. j. 55 To 122/2014-205, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 2. 2014, č. j. 2 T 67/2013-176, zrušil podle §265k trestního řádu a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §265o odst. 1 trestního řádu o odkladu výkonu rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 2. 2014, č. j. 2 T 67/2013-176, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci ze dne 17. 6. 2014, č. j. 55 To 122/2014-205, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a podle §146 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice s dozorem.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že jeho námitky nepovažuje za důvodné. Porucha zdraví u poškozeného podle něj vykazuje znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 trestního zákoníku, neboť je evidentní, že stavy úzkosti, deprese a panické ataky jsou citelnou újmou v obvyklém způsobu života, přičemž negativní důsledky na zdraví poškozeného trvaly nejméně tři měsíce, kdy byl v pracovní neschopnosti. Ze znaleckého posudku MUDr. Lumíra Tauše a výpovědi poškozeného dále bezpečně vyplývá, že obviněný svým jednáním sice psychickou chorobu nevyvolal, nicméně ji výrazně zhoršil. Je nesporné, že pokud by obviněný poškozeného nenapadl, porucha jeho zdraví by neměla tu podobu, kterou po útoku měla. K námitce absence zavinění k poruše zdraví státní zástupce uvedl, že není podstatné, zda mohl obviněný předpokládat, že poškozený trpí psychickou poruchou, ale to, že s ohledem na způsob a okolnosti útoku mohl a měl obviněný předvídat, že jeho útok může na straně poškozeného poruchu zdraví vyvolat. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu státní zástupce uvedl, že obviněný klade přehnaný a nesprávný důraz na pojem „popis skutku“, ačkoli klíčovým je zde pojem „skutku“. Jelikož popisy skutků se mohou částečně shodovat i v případech, které spolu vůbec nesouvisí, je nesprávné dovozovat překážku věci rozhodnuté z částečného překrytí popisu skutku. Podle státního zástupce dospěl krajský soud ke správnému závěru, že ve správním řízení byl obviněný postihnut pro jiný skutek, než pro který byl postižen v řízení trestním.
Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný T. Ch. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), e) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Výše popsané námitky obviněného proto byly v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatněny relevantně.
Pokud obviněný argumentoval tím, že dlouhodobé výrazné zhoršení psychického stavu poškozeného, s dobou léčení přesahující šest týdnů, nemělo být posouzeno jako těžká újma na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku, a že jeho zavinění nemohlo zahrnovat příčinný vztah mezi jeho jednáním a nastalým následkem, pak takové námitky odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu. Jak ovšem Nejvyšší soud zjistil, nebylo možné s těmito výhradami souhlasit.
Těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 trestního zákoníku se rozumí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které odpovídá alespoň jednomu z taxativně uvedených typů uvedených v §122 odst. 2 písm. a) až i) trestního zákoníku. Vážná porucha zdraví či jiné vážné onemocnění přitom znamená takovou podstatnou změnu zdravotního stavu poškozeného, která nastala v důsledku jednání pachatele a která pro poškozeného představuje velmi citelnou újmu v jeho obvyklém způsobu života. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu písmena i) citovaného ustanovení je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění. Jestliže v nyní projednávané věci dospěly soudy především na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, specializace psychiatrie, výslechu znalce a poškozeného ke zjištění, že obviněný způsobil poškozenému dlouhodobé výrazné zhoršení jeho psychického stavu s dobou léčení přesahující šest týdnů, pak s ohledem na výše uvedené zcela jistě nepochybily, pokud nastalý následek posoudily jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku. Není totiž podstatné, jaký byl zdravotní stav poškozeného před jednáním obviněného, zejména zda byl poškozený zcela zdráv, nýbrž rozhodující je, jakou změnu zdravotního stavu k horšímu obviněný poškozenému svým jednáním způsobil.
Přisvědčit lze soudům rozhodujícím v předchozím řízení rovněž v otázce, zda zavinění obviněného zahrnovalo i nastalý následek a odpovídající příčinnou souvislost. Napadení opakovanými údery zaťatou pěstí zezadu do hlavy vedené až střední intenzitou, ke kterému došlo na frekventované rychlostní komunikaci při výjezdu z tunelu, kde mohlo dojít k řetězení srážek vozidel, provedené zákeřným způsobem za situace, kdy se poškozený nemohl bránit, a které proběhlo za přítomnosti manželky a dcery poškozeného, bylo jistě způsobilé vyvolat vážnou psychickou újmu i jinak zcela psychicky zdravým osobám. Vzhledem k okolnostem útoku lze proto ve vztahu k těžšímu následku podle §146 odst. 3 trestního zákoníku dovozovat jeho zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti ke všem skutečnostem tvořícím objektivní stránku předmětného zločinu, resp. všechny znaky jeho skutkové podstaty obecně.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu , pak sice námitky obviněného věcně uplatněnému důvodu dovolání odpovídaly, nicméně zjevně nemohly být považovány za opodstatněné. Nutno předeslat, že obviněný shodnou argumentaci použil již v rámci řádného opravného prostředku, přičemž odvolací soud se s ní podrobně a přesvědčivě vypořádal. Na příslušné pasáže odůvodnění jeho rozhodnutí lze plně odkázat. Nejvyšší soud proto pouze stručně poznamenává, že v dané věci se skutkové okolnosti představující jednání a následek jakožto formální znaky skutkové podstaty stíhaných trestných činů ani částečně neshodují se skutkovými okolnostmi, které podle závěru správních orgánů naplnily znaky předmětných přestupků. Obviněný se tak vedle jednání, která byla významná z hlediska trestního práva, dopustil dalších jednání, která jsou relevantní jen z hlediska zákona o silničním provozu. Tato jednotlivá jednání obviněného se v podstatných rysech neshodují a každé z nich směřovalo proti jinému chráněnému zájmu, a mělo tudíž i jiný následek (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký