ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.250.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 250/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. března 2014 o dovolání, které podal obviněný M. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 12 To 334/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 166/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 2 T 166/2012 , byl obviněný M. P. uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
„v blíže nezjištěné době od 1. 1. 2011 do 30. 9. 2011 neoprávněně naložil jako s vlastními s lednicemi zn. Frigorex FV 650, v hodnotě nejméně 9.720,- Kč a značky Frigorex FV 650, v hodnotě nejméně 10.440,- Kč, které mu byly zapůjčeny společností Coca-Cola HBC Česká republika, s. r. o., se sídlem P., Č., na základě smluv o výpůjčce chladícího zařízení ze dne 20. 10. 2005 a ze dne 8. 3. 2007 do jeho tehdejší provozovny „K. P.“ v S., okres P., kdy tyto lednice společnosti Coca-Cola HBC Česká republika, s. r. o. do současné doby nevrátil, přestože svoji podnikatelskou činnost v „K. P.“ ukončil a neoprávněně s nimi naložil jako se svými vlastními bez souhlasu a vědomí majitele, čímž společnosti Coca-Cola HBC Česká republika, s. r. o., se sídlem P., Č., způsobil škodu v celkové výši nejméně 20.160,- Kč“.
Za to byl podle §206 odst. 1 tr. zákoníku za použití §§67 odst. 2 písm. a), 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 5.000,- Kč, uloženém v 50 denních sazbách po 100 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Coca-Cola HBC Česká republika, s. r. o., se sídlem Praha 9 - Kyje, Českobrodská 1329, IČ 41189698, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 12 To 334/2013 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 10. 2013 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. P. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť podle jeho názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání popřel, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Zdůraznil, že více jak půl roku před zahájením jeho trestního stíhání, podal trestní oznámení s tím, že v jím užívaném objektu, kde se v té době nacházely předmětné lednice, byly neoprávněně vyměněny zámky a že se do objektu nemůže žádným způsobem dostat. V trestním oznámení uvedl i soupis věcí, které se tam nacházely, včetně předmětných lednic. Když posléze zjistil, že se uvedené lednice v objektu nenachází, obrátil se na společnost Coca-Cola HBC Česká republika, s. r. o. a po vzájemné dohodě a v souladu se smlouvou o výpůjčce uhradil této společnosti částku 16.800,- Kč odpovídající způsobené škodě. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že nebyl spáchán žádný trestný čin, neboť v souladu se smlouvou o výpůjčce uhradil škodu za ztrátu lednic. V průběhu trestního řízení nebylo podle něj prokázáno, že by lednice zpronevěřil či odcizil, neexistuje o tom žádný přímý ani nepřímý důkaz. Popřel, že by si nejprve přisvojil uvedené lednice, které byly v té době přibližně 6 až 7 let staré a byly téměř bezcenné, a následně by za ně zcela dobrovolně uhradil škodu ve výši 16.800,- Kč. Výpovědi jednotlivých svědků označil za účelové a rozporuplné. Jednání, které je mu kladeno za vinu, tak nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry. Jeho jednání není společensky škodlivé a k vyřešení celé záležitosti postačilo uplatnění soukromoprávní odpovědnosti podle práva obchodního. V daném případě proto byla podle obviněného porušena zásada trestní subsidiarity, k čemuž odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 12 To 334/2013, a současně zrušil rovněž rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 2 T 166/2012, a přikázal Krajskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, že stíhaný skutek není trestným činem, anebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření uvedla, že z hlediska obviněným uplatněných námitek je dovolacím důvodem pouze námitka, ve které obviněný namítl, že odsuzujícím výrokem o vině byl porušen §12 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedené námitce však podle státní zástupkyně nelze přisvědčit, neboť obviněný se posuzovaného činu dopustil jednáním, které z hlediska své povahy a závažnosti očividně překročilo rámec narušení obchodních vztahů a nabylo jasných rysů kriminálního činu. Bylo prokázáno, že obviněný převzal na základě smlouvy o výpůjčce předmětné lednice, tyto následně v době od 1. 1. 2011 do 30. 9. 2011 ze své provozovny odstranil a poškozené společnosti je nevrátil. Státní zástupkyně dále poukázala na to, že obviněný sice poškozené uhradil způsobenou škodu, ale k uznání závazku i k uhrazení škody došlo až po zahájení trestního stíhání. Na jednání obviněného tak bylo na místě reagovat prostředky práva trestního. Ke skutečnosti, že obviněný uhradil způsobenou škodu, bylo proto možné přihlédnout až v rámci okolností důležitých pro stanovení druhu a výměry trestu, což soudy náležitě učinily.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby své rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný M. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Tato situace však v posuzované věci nenastala. Soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy zcela v souladu s jejich obsahem, který nepřipouštěl důvodné pochybnosti o přisouzeném skutkovém stavu. Těžiště dovolací argumentace spočívalo v prezentaci vlastního pohledu obviněného na obsah provedených důkazů a nikoliv v poukazu na případnou nesprávnost podřazení správných a úplných skutkových zjištění pod příslušnou právní kvalifikaci. Proto v této části dovolací námitky nebylo možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod a nemohly být tedy předmětem přezkumu.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. V obecné rovině může dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívat ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek (odvolání) byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (odvolání bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět). Odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Odvolání bylo zamítnuto z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z uvedeného je patrné, že v projednávané věci nebylo odvolacím soudem rozhodnuto ani podle §253 odst. 1 tr. ř., ani podle §253 odst. 3 tr. ř. Pokud jde o poslední alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívající v daném případě v tom, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e), f), g) a k) tr. ř., dospěl Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci uvedené výše k závěru, že v tomto bodě je dovolání zjevně neopodstatněné.
Za jedinou právně relevantně uplatněnou dovolací námitku bylo tak možno považovat toliko tvrzení o porušení zásady subsidiarity trestní represe, vtělené do ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
K jejímu porušení však nedošlo. Lze skutečně odkázat, jak to činí obviněný v podaném dovolání, na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu však v daném případě není. Obviněný se dopustil souzeného jednání, které svým charakterem i následkem, výší způsobené škody, typicky odpovídalo příslušnému ustanovení tr. zákoníku, chránícímu veškeré právní druhy majetku, včetně soukromého. Je sice skutečností, že způsobený následek sám odstranil zaplacením způsobené škody, to ale vynuceně po zahájení trestního stíhání ve snaze zmírnit hrozící trestní represi. Ani po subjektivní stránce nelze proto hodnotit jeho jednání jako společensky neškodlivé, ke shora uvedenému bylo však správně přihlédnuto při ukládání druhu trestu a jeho výměry.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněná dovolací námitka obviněného nebyla shledána opodstatněnou, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký