ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.33.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 33/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. března 2014 o dovolání, které podal obviněný P. F. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 10 To 323/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 17 T 206/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání, které podal obviněný P. F., odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 17 T 206/2012 , byl obviněný P. F. uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
„dne 21. 8. 2012, v 16:50 hodin, po silnici, v katastru obce J., okr. P. - z., ve směru jízdy P. - P., řídil, maje po předchozím požití alkoholických nápojů nejméně 2,71 g/kg alkoholu v krvi, ve stavu, kdy nebyl schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, osobní automobil tov. zn. Mercedes Benz, a v km 7,5 nevěnoval pozornost řízení a nedodržel bezpečnostní vzdálenost a narazil do před ním jedoucího automobilu tov. zn. Mitsubishi Pajero, řízeného Ing. T. V., čímž poškozenému R. J. způsobil škodu ve výši 265.201,- Kč a poškozenému Ing. V. způsobil škodu ve výši 50.873,- Kč“.
Za to byl podle §274 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyřicetidvou měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 10 To 323/2013 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 9. 2013 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. F. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného se skutek popsaný v obžalobě nestal a soudem zjištěné jednání není trestným činem. Nebylo prokázáno, že by byl v době nehody ve stavu vylučujícím způsobilost. Nebylo provedeno žádné měření alkoholu v jeho krvi ani žádné dopočítání takové hladiny k momentu nehody lékařem, a to přesto, že se případnému zjišťování alkoholu v krvi nijak nebránil a výsledky měření dechové zkoušky rozporoval. Soudy zcela ignorovaly skutečnost, že v důsledku srdečních obtíží bral prášky, a jejich kombinace s takovou hladinou alkoholu v krvi by pro něj byla fatální. Údajně vrávoravou chůzi v hlavním líčení tvrdil pouze nedůvěryhodný svědek N. Poškozený si naopak žádného příznaku opilosti nevšiml, a až po půl hodině, kdy přijel svědek N., a až po jeho upozornění náhle poškozený údajně zpozoroval závan alkoholu v jeho dechu. Pocit alkoholu v dechu nepotvrdil ani svědek S., kterého lze podle obviněného označit za důvěryhodného. Jiné vnější příznaky opilosti nebyly nikým tvrzeny ani prokázány. Postup soudů označil obviněný za odporující závěrům Nejvyššího soudu prezentovaným v usnesení ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 6 Tdo 351/2010, když soudy rozhodovaly pouze na základě vybraných výsledků dechových zkoušek a zcela nepokrytě ignorovaly veškeré další projevy odsouzeného, který byl například na rozdíl od poškozeného schopen řádně vyplnit nehodový formulář. Obviněný dále zdůraznil, že první měření alkoholu bylo prováděno více než hodinu po nehodě, z čehož nelze nijak zjišťovat hladinu alkoholu v krvi v době nehody. Soudy se nijak nevypořádaly ani se zcela nepravděpodobnými trendy v měření alkoholu v dechu, kdy mezi prvním a druhým měřením byl pokles hladiny a mezi druhým a třetím měřením byl nárůst hladiny alkoholu v krvi. Úvahy odvolacího soudu, že měl během své předchozí hodinové jízdy bezprostředně ohrozit značný počet ostatních účastníků silničního provozu, označil obviněný za smyšlenky a doklad toho, že trestní řízení proti němu bylo vedeno v rozporu s ústavním právem na spravedlivý proces. Soudy tak podle obviněného učinily nesprávné skutkové závěry postavené pouze na svých domněnkách a předsudcích, a dopustily se následně i nesprávného právního posouzení, jelikož není žádným trestným činem mít více jak hodinu po řízení motorového vozidla jakoukoli hladinu alkoholu v krvi.
S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a 2 tr. ř. napadené i jemu předcházející rozhodnutí ve věci zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a řádně rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) sdělil, že nevyužije svého práva a k dovolání se nebude vyjadřovat.
Obviněný P. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V případě dovolání obviněného P. F. byla dovolací argumentace zaměřena jen proti tomu, jakým způsobem soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková zjištění z těchto důkazů učinily. Dovolací námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž obviněný se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Nebyla tak založena ani přezkumná povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Odvolací soud rozhodně nevybočil při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neshledal ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Z nich jednoznačně vyplynulo, že obviněný řídil ve zjištěné době motorové vozidlo tak významně ovlivněn alkoholem, že podle poznatků lékařské vědy byla jeho schopnost k takové činnosti zcela vyloučena. Po ukončení řízení do policejní kontroly alkohol požít nemohl, naměřená množství pak spolehlivě vyvracejí teoretickou možnost nepřesnosti měřícího zařízení. Vědomosti obviněného o závažnosti svého deliktu svědčí jeho následné chování.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného P. F. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký