ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.371.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 371/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný L. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 9 To 522/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 70/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 39 T 70/2011 , byl obviněný L. B. uznán vinným ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, dále jen „tr. zákon“), kterého se dopustil tím, že
„jako jediný jednatel i společník společnosti A. T., s. r. o., se sídlem L., P. – B.,
1) ve zdaňovacím období prosince 2008 a roku 2009 neodvedl místně příslušnému Finančnímu úřadu pro P., se sídlem nábřeží K.. J., P., v tomto období zaměstnancům z vyplacených mezd sraženou zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zaměstnance společnosti v celkové výši 1.004.325,25 Kč,
2) v období od září 2008 do prosince 2009 neodvedl Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem N. P., P., zaměstnancům společnosti z vyplacených mezd zaměstnancům z vyplacených mezd sražené částky pojistného na zdravotní pojištění za toto období v celkové výši 109.452,- Kč,
3) v období od října 2008 do prosince 2009 neodvedl P. správě sociálního zabezpečení, se sídlem T., P., zaměstnancům z vyplacených mezd sražené částky pojistného na sociální zabezpečení za toto období v celkové výši 121.588,- Kč,
přičemž celkem ze zaměstnancům vyplacených mezd srazil na povinné odvody částku v celkové výši 1.135.365,25 Kč, neuhradil ji oprávněným příjemcům, ale použil je na jiný účel včetně úhrad nově vzniknuvších závazků“.
Za to byl podle §147 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zákona za použití §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 9 To 522/2012 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 31. 1. 2013 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. B. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu spatřoval v tom, že na základě nepravdivé výpovědi znalkyně Ing. Voharčíkové podané dne 14. 5. 2012 u hlavního líčení byla téhož dne na základě příkazu samosoudkyně rozhodující ve věci provedena prohlídka v sídle předmětné společnosti, jejímž účelem bylo zajištění účetnictví společnosti. U této prohlídky nebyla obviněnému umožněna účast, o jejím průběhu byl informován dodatečně písemně. Během prohlídky došlo k manipulaci se zabavenými důkazy, konkrétně ke ztrátě nebo poškození dat ze zálohového serveru a ke ztrátě účetnictví, ze kterého zůstaly jenom fragmenty. Ztráta nejpodstatnější části účetnictví zbavila obviněného možnosti podat soudu důkaz o skutečném nakládání s finančními prostředky společnosti a jejím hospodaření, jímž by prokázal nemožnost odvádět příslušné platby. Obviněný dále namítal způsob, kterým bylo vedeno hlavní líčení a jeho protokolace. Podle obviněného rovněž nebylo dostatečně prokázáno, že se dopustil uvedeného skutku, neboť podle znaleckého posudku nelze odpovědět na otázku, zda společnost měla dostatečné příjmy, které mohla použít na úhradu povinných odvodů. K tomu obviněný poukázal na materiální stránku trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zákona, kdy je třeba zohlednit i okolnost, že společnost má vedle fiskálních zájmů rovněž zájem na tom, aby byly podnikatelskou činností vytvářeny pracovní příležitosti pro co největší množství osob. Obviněný se přitom vždy snažil rozhodovat na základě nastalých situací a řešit je ve prospěch zlepšení hospodářské situace společnosti. Nejednalo se o dlouhodobé podnikání prováděné rizikovým způsobem. Podle obviněného soud prvního stupně objektivně neposoudil důvody, pro které k neodvedení povinných plateb došlo, nevzal v potaz a nepochopil problematiku stavební profese, nástup ekonomické krize, jakož i velice složitou situaci na trhu v uvedeném podnikatelském segmentu. Tím došlo k poručení práva na osobní svobodu obviněného a k porušení principu in dubio pro reo.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozsudek (správně mělo být uvedeno usnesení) Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 9 To 522/2012, a v návaznosti na zrušení napadeného rozhodnutí, aby věc Městskému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) sdělil, že nevyužívá svého práva a k dovolání se nebude vyjadřovat. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný L. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V předmětné věci však tato situace nenastala. Soud prvního stupně zhodnotil logicky a přesvědčivě provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, proto dospěl k věcně správným a úplným skutkovým zjištěním. Dílčí dovolací námitky proti korektnosti procesních postupů úkonů trestního řízení nespadají pod žádný z dovolacích důvodů, vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., proto se nemohly stát předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Nejvyšší soud přesto zde poznamenává, že úkony trestního řízení byly činěny zcela v souladu s příslušnými ustanoveními tr. ř.
Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákona se dopustil ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplnil svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, a získal tímto činem prospěch velkého rozsahu. Jde o neodvedení těch povinných plateb, nebo jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků, zaměstnavatelem (plátce), jenž mu je srazil při výplatě mzdy nebo platu. Větší rozsah byl za účinnosti trestního zákona dovozován z pravidla uvedeného v ustanovení §89 odst. 11 tr. zákona a určen tak částkou nejméně 50 000 Kč, resp. prospěch velkého rozsahu částkou nejméně 5 000 000 Kč.
Dlouhodobá soudní praxe trestní odpovědnost za neodvádění zákonných plateb ve smyslu ustanovení §147 tr. zákona, resp. §241 tr. zákoníku, podmínila mj. zjištěním, že příslušné částky byly z hrubé mzdy zaměstnance sraženy a zaměstnavatel (jeho jménem jednající fyzická osoba) je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil k jiným účelům (srov. č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Nalézací soud si byl vědom uvedeného výkladu, přičemž v odůvodnění svého rozsudku odkázal na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se danou problematikou zabývají. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že uvedená teze o nutnosti prokázat dostatečný rozsah finančních prostředků k odvádění povinných plateb zaměstnavatelem je navíc doplňována tak, že v případě déletrvajícího období nedostatku finančních prostředků případně s přihlédnutím k jiným okolnostem podnikání, je možné po obviněném požadovat, aby přizpůsobil hospodaření podniku možnosti odvést povinné platby, nebo dokonce musí takové podnikání ukončit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, publikované pod č. T 297, ve svazku 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 456/2002, publikované pod č. T 458, ve svazku 19 téhož Souboru). Z hlediska posuzování zejména subjektivní stránky je významné, že nepříznivá finanční situace plátce nemá vždy za následek absenci tohoto znaku skutkové podstaty, ale právě především případy dlouhodobého udržování ekonomického stavu plátce tak, že není schopen plnit zákonné odvody, je třeba hodnotit jako úmyslné neplnění zákonných povinností sražené částky odvádět.
Přesně to obviněný dle skutkových zjištění činil. Soud prvního stupně podrobně rozvedl, jakým způsobem nakládal s finančními prostředky, zcela mimo rámec přijatelného podnikatelského rizika. Přitom svou zákonnou povinnost plnit mohl, aniž by to muselo znamenat ukončení činnosti podnikatelského subjektu. Nepřizpůsobil hospodaření společnosti jejím finančním povinnostem, peněžní prostředky vynakládal na opatřování v podstatě luxusních nadstandardů, nikoliv nezbytně nutných k zajištění podnikatelské činnosti, neprojevil ani snahu v přijatelné míře redukovat výši vyplácených odměn. Neplnění zákonných povinností vůči státu si byl přitom vědom. Nemůže být proto pochyb o správnosti závěru soudů obou stupňů co do naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu ve všech jejích znacích. Nebyly přitom zjištěny žádné takové okolnosti, které by z hlediska celospolečenských zájmů mohly vést k úvahám o byť částečné omluvitelnosti jednání dovolatele tak, aby bylo možno aplikovat ustanovení §3 odst. 2 tr. zákona a učinit závěr o jeho beztrestnosti pro nepatrnost stupně společenské nebezpečnosti přisouzeného jednání.
Vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký