ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.417.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 417/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2014 o dovoláních, která podali obvinění V. B. , a J. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 7 To 110/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 9/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 42 T 9/2013 , byli obvinění V. B. a J. H. uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, na tom skutkovém základě, že
„ dne 25. 10. 2012 v době kolem 15:50 hod. v prodejně potravin na adrese J., P., po předchozí společné domluvě v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti, vešla nejprve obžalovaná V. B. do prodejny, kde po prodavači - poškozeném N. H. P., požadovala pod pohrůžkou namířené expanzní - samonabíjecí pistole Perfekta mod. FBI 8000, ráže 8 mm P.A.Blanc, vydání finanční hotovosti, kdy mezitím obžalovaný J. H. hlídal před vstupem do prodejny, a poté, co se poškozený začal jednání obžalované aktivně bránit, vběhl do prodejny a fyzicky jej napadl, kdy ho při potyčce natlačil do rohu a chytil do tzv. kravaty, načež se k napadání poškozeného přidala i obž. B., která jej opakovaně udeřila pistolí do hlavy, když s obžalovaným H. zápasil na zemi, poté obž. H. vytáhl přinesený kuchyňský nůž s čepelí délky cca 130 mm a v okamžiku, kdy obžalovaná držela poškozeného a bránila mu v obraně a volání o pomoc zakrýváním úst, jím tohoto opakovaně bodal a řezal do hrudníku, břicha, levé tváře a rukou v úmyslu ho usmrtit, přičemž obžalovaná B. dál držela zraněného poškozeného a obžalovaný H. prohledával prostor obchodu, načež se poškozenému podařilo obžalované vysmeknout a utéci před prodejnu, kde však v důsledku zakrvácení levé hrudní dutiny, způsobeným bodnou ranou s vbodem vlevo na hrudníku pod prsní bradavkou pronikající 5. mezižebřím do dutiny hrudní s průbodem levé plíce a bodno-řeznou ranou oblého okraje levé srdeční komory, pronikající do levé srdeční komory, kolem 16:35 hod. zemřel, načež oba obžalovaní z místa utekli, aniž by cokoliv z obchodu odcizili“ .
Za to byli podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni obviněná V. B. k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou, a obviněný J. H. k trestu odnětí svobody v trvání devatenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému J. H. dále uložen trest propadnutí věci, a to expanzní – samonabíjecí pistole Perfekta mod. FBI 8000, ráže 8 mm, P.A.Blanc.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému C. D. D. částku 64.684,- Kč (40.719,- pohřeb, 365,- vydání urny, 23.600,- letenky). Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený C. D. D. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněných a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 7 To 110/2013 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu státního zástupce podaného v neprospěch obviněné V. B. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu uloženém této obviněné a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou V. B. odsoudil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jí podle §56 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §256 tr. ř. odvolání obou obviněných a odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného J. H. zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 4. 12. 2013 [§139 odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu a jeho prostřednictvím i rozsudek soudu nalézacího napadli oba obvinění dovoláním.
Obviněná V. B. v něm uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřovala v tom, že bylo porušeno ustanovení týkající se její přítomnosti ve veřejném zasedání. Odvolací soud totiž provedl část veřejného zasedání o jejím odvolání bez její přítomnosti, a to poté, kdy v průběhu veřejného zasedání zkolabovala a byla odvezena záchrannou službou do nemocnice. Předseda senátu sice nejprve veřejné zasedání přerušil a zavolal záchrannou službu, ale poté pokračoval v jednání bez její přítomnosti, a to přestože dala jasně najevo svůj zájem se veřejného zasedání účastnit, a naproti tomu výslovně neprohlásila, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Tím došlo k porušení §263 odst. 4 tr. ř., bylo porušeno její ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod i její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. obviněná uvedla, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, když se nedostatečně vypořádaly s podstatnou otázkou, odkud pocházel nůž, jímž byl útok na poškozeného proveden. Tato otázka však měla zásadní význam pro posouzení a následnou kvalifikaci skutku, včetně zohlednění výměry trestu. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s její námitkou týkající se jejího duševního stavu, přestože je obecně známo, že poporodní stav ženy je ovlivněn hormonálními a psychickými změnami, které mohou vést ke zkratkovitému jednání. Závěrem dovolání obviněná uvedla, že došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius, nebyl prokázán její úmysl poškozeného usmrtit a při stanovení druhu a výměry trestu byly nesprávně posouzeny polehčující a přitěžující okolnosti a nebylo přihlédnuto k tomu, jakou měrou jednání každého z obviněných přispělo ke spáchání trestného činu.
Proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 7 To 110/2013, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 42 T 9/2013, podle §265k tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. H. v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že soudem aplikovaná právní kvalifikace podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, když i soudy ve svých rozhodnutích uvedly, že mu není kladeno za vinu, že by do obchodu šli s rozmyslem poškozeného usmrtit, ale že situace, která se vyvinula, vedla k tomu, že při samotném jednání se loupež přetavila v loupežnou vraždu. Podle názoru obviněného tím, že z místa činu utekl, aniž cokoliv odcizil, vlastně upustil od dokonání svého primárního záměru zmocnit se cizí věci. Z provedeného dokazování vyplývá, že do obchodu vstoupila toliko zcela a záměrně neozbrojená obviněná B., což vylučuje jakýkoliv i nepřímý úmysl obviněných poškozenému fyzicky ublížit. Teprve v průběhu dalšího děje, kdy se poškozený začal aktivně bránit a obviněnou fyzicky napadl, vnímal obviněný tuto obranu poškozeného tak, že je ohrožena jeho partnerka a matka jeho dítěte, což teprve vedlo k dalšímu jednání obviněného, které vyústilo k potyčce s poškozeným. Motivem tohoto jednání však již nemůže být majetkový prospěch, jak soudy nesprávně posoudily. Jednání obviněného tak bylo rozděleno na dva samostatné skutky, které měly být posouzeny jako pokus loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, eventuálně jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. Obviněný dále namítl i extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a učiněnými skutkovými zjištěními, když nebylo dostatečně prokázáno, že by si obviněný s sebou přinesl předmětný nůž. Tato skutečnost podle obviněného nevyplývá ani z kamerových záznamů ani z výslechu svědků.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud alternativně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 7 To 110/2013, a Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 49 T 9/2013 (správně mělo být uvedeno 42 T 9/2013), zrušil a věc vrátil podle §265l tr. ř. k dalšímu projednání a rozhodnutí, nebo rozhodl ve věci sám tak, že obviněný bude uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku a zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, případně rozhodl tak, že obviněný bude uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se nejprve vyjádřil k dovolání obviněné V. B. K její námitce týkající se její nepřítomnosti ve veřejném zasedání uvedl, že není přiléhavá, neboť obviněná zkolabovala během čtení odůvodnění soudního rozhodnutí, a to pouze jeho části. Vyhlášení úplného znění výroku rozhodnutí byla přítomna, a rozhodnutí v písemné formě jí bylo později doručeno. Odvolací soud tedy podle státního zástupce postupoval správně. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě ve vztahu k §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že opravy skutkových zjištění se lze v rámci dovolacího řízení domáhat pouze v případech extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace v dané věci však nenastala. Z provedeného dokazování podle státního zástupce nepochybné, že předmětný nůž si s sebou přinesl sám obviněný J. H., což jasně vyplývá z pořízeného obrazového záznamu. Stejně tak není přiléhavá ani námitka obviněné, že byl nedostatečně zkoumán její poporodní stav, neboť z jejího jednání na místě činu lze jednoznačně učinit závěr, že takto konala cílevědomě, rozhodně a koordinovaně se spoluobviněným, když veškerému dění byla od počátku přítomna, poškozeného neustále fyzicky napadala a bránila mu v úniku z prodejny v době, kdy byl obviněným J. H. několikrát bodnut. Dovolání obviněné proto státní zástupce shledal zjevně neopodstatněným.
K dovolání obviněného J. H. státní zástupce uvedl, že prvotním cílem obviněného bylo zmocnit se peněz. Následně, poté když zpozoroval, co se uvnitř obchodu odehrává, vběhl dovnitř a poškozeného začal napadat. Pro překonání odporu poškozeného užil nůž, který si s sebou přinesl a kterým poškozenému zasadil několik ran, z nichž jednu přímo do srdce. Argumentace ve smyslu jakéhosi spoluzavinění následku na straně poškozeného tím, že se bránil, je morálně zvrácená a nepřijatelná, protože demonstruje představu obviněného, že když přišel poškozeného oloupit, byl ten povinen jeho jednání snášet. Touto úvahou obviněný pregnantně demonstruje zásadní deficit morální složky své osobnosti a sklony k asociálnímu chování. Posouzení spáchaného činu jako trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku považuje státní zástupce za vyloučené, neboť obviněný v žádném případě nejednal v silném rozrušení, ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Stejně tak není příhodná ani kvalifikace podle §173 odst. 1. odst. 4 tr. zákoníku, neboť z hlediska subjektivní stránky byl na straně obviněného dán úmysl poškozeného usmrtit a smrtelný následek nebyl v žádném případě způsoben nedbalostí, jak má na mysli uvedené ustanovení tr. zákoníku. Rovněž toto dovolání považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a dále vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Obvinění V. B. i J. H. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání obviněné V. B. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněné uložen trest, dovolání obviněného J. H. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Pokud jde o přítomnost obviněného ve veřejném zasedání, může k naplnění dovolacího důvodu dojít především porušením §263 odst. 4 tr. ř., podle kterého v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze v obecné rovině uvést, že může spočívat ve třech různých okolnostech. Podle první byl řádný opravný prostředek (odvolání) zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (odvolání bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět). U druhé bylo odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). A v případě poslední bylo odvolání zamítnuto z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Jak bylo uvedeno výše, obviněná V. B. uplatnila dovolací námitky podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l ) tr. ř. Pokud jde o její námitky směřující proti konání veřejného zasedání o jejím odvolání bez její přítomnosti, pak sice podle svého obsahu odpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jsou ovšem zcela zjevně neopodstatněné. Je třeba zdůraznit, že se nepřítomnost obviněné ve veřejném zasedání vztahovala pouze ke konečné fázi zasedání, kdy odvolacímu soudu zbývalo pouze dokončit přednes poslední části odůvodnění rozhodnutí a poučení o dovolání. Odvolací soud vědom si právní úpravy přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání zvažoval další postup poté, kdy obviněná zkolabovala a byla odvezena záchrannou službou. Své úvahy následně podrobně promítl do odůvodnění rozhodnutí (na str. 11). Nejvyšší soud nemá pochybnosti o správnosti postupu odvolacího soudu, pokud ve veřejném zasedání za dané situace pokračoval, neboť související právní normy je třeba interpretovat podle jejich smyslu, nikoli pouze podle jejich slovního vyjádření. Za dané situace totiž obviněná svou případnou osobní přítomností při dokončení veřejného zasedání již nemohla jakkoli, ani teoreticky ovlivnit ve svůj prospěch výsledek odvolacího řízení, a ani nemohla dosáhnout lepší pozice pro využití mimořádného opravného prostředku, jak poznamenal odvolací soud. Obhájkyně obviněné byla přítomna veřejnému zasedání po celou dobu až do konce. Nedošlo tak k porušení práva obviněné na spravedlivý proces, ani ke vzniku závažné vady řízení ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. písm. g) tr. ř. směřovala obviněná převážnou část svých námitek proti správnosti provedeného dokazování (údajně nevyřešené otázky, zda si obvinění s sebou přinesli předmětný vražedný nůž a zda se na jejím jednání podílel její poporodní stav). Obviněná tím ovšem zpochybňovala výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Její námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažila jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila. Nezaložila tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.
V této souvislosti lze odkázat na příslušné části odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, podle kterých zejména z kamerového záznamu z obchodu jednoznačně vyplývá, že předmětný nůž si s sebou obviněný již přinesl, neboť jeho útok na poškozeného byl rychlý a náhlý, poškozený zjevně žádný nůž neměl, a naopak jej měl obviněný při potyčce ihned k dispozici a neměl přitom prostor kam si pro něj v prodejně sahat (str. 10 - 11 rozsudku soudu prvního stupně, str. 7 až 8 rozsudku odvolacího soudu). Přisvědčit nelze ani námitce obviněné, že byla při svém jednání zásadně ovlivněna svým poporodním stavem, neboť se jedná o tvrzení, které je v rozporu se závěry znaleckého zkoumání jejího zdravotního stavu a zejména v rozporu s jejím chováním v průběhu činu, kdy byla plně orientována a aktivně se na útoku podílela.
Pokud obviněná dále namítala neprokázání jejího úmyslu poškozeného usmrtit, nesprávné posouzení polehčujících a přitěžujících okolností a nepřihlédnutí k tomu, jakou měrou jednání obviněných přispělo ke spáchání trestného činu, pak tyto své námitky nepodpořila jakoukoli související argumentací, a proto nemohly být Nejvyšším soudem shledány jako opodstatněné.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., obviněná neodkázala na jeho konkrétní alternativu, ve které jej uplatňuje. Z předchozího průběhu trestního řízení je nicméně patrné, že v projednávané věci nebylo odvolacím soudem rozhodnuto ani podle §253 odst. 1 tr. ř., ani podle §253 odst. 3 tr. ř. Poslední alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívající v tom, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., pak vzhledem k absenci jiné argumentace mohla být uvažována pouze ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zde Nejvyšší soud odkazuje na část odůvodnění vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu.
Obviněný J. H. odkázal pouze na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně lze uvést, že jeho námitky směřující proti závěru, že předmětný nůž s sebou do prodejny již přinesl, neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Obdobně jako obviněná V. B. jimi pouze zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Tyto námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se jejich prostřednictvím pouze snažil dosáhnout pro sebe příznivějšího hodnocení důkazů. Rozhodně se v daném případě nejedná o tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudů a učiněnými skutkovými zjištěními, k čemuž lze argumentačně odkázat na příslušnou část odůvodnění týkající se shodné námitky obviněné V. B.
Těžiště dovolací argumentace obviněného spočívalo ve výhradách proti posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, přičemž podle názoru obviněného měl být skutek správně kvalifikován jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku a zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, eventuálně jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. K tomu lze obecně uvést, že zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného úmyslně usmrtí a takový čin spáchá v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky. Trestný čin vraždy je ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je mimo jiné i spáchání činu uvedeného v §140 odst. 1 tr. zákoníku v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch. K získání majetkového prospěchu přitom nemusí dojít. Minimální výše majetkového prospěchu není stanovena, ani velmi malý prospěch sám o sobě neodůvodňuje nepoužití této okolnosti, neboť zásadně svědčí o tom, že pachatel si neváží lidského života a má k němu zcela bezohledný postoj. V úmyslu získat majetkový prospěch bude vražda spáchána především v případech, kdy jednání pachatele bude směřovat k zmocnění se věci, peněz nebo jiného majetku oběti.
V těchto souvislostech se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s verzí předloženou obviněným, že šel s obviněnou do obchodu pouze s úmyslem zmocnit se cizí věci pod pohrůžkou násilí, ovšem bez záměru poškozenému jakkoli fyzicky ublížit, přičemž k útoku na poškozeného došlo až v důsledku jeho obav o zdraví obviněné vyvolaných tím, že se poškozený začal přepadení bránit, a že posléze dobrovolně upustil od dokonání svého záměru zmocnit se cizích věcí. Taková verze totiž neodpovídá ani skutkovým závěrům učiněným soudy, a ani samotnému průběhu činu zachyceném na záznamu z kamerového systému. Je nezpochybnitelné, že obvinění šli do obchodu v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti, kdy nejprve sama obviněná požadovala pod pohrůžkou namířené pistole vydání hotovosti, přičemž při prvních známkách odporu poškozeného, který by mohl jejich původní záměr zmařit, jej obvinění společně brutálně napadli (obviněný bodáním a řezáním nožem, obviněná údery pistolí do hlavy a držením z důvodu znemožnění obrany). Jejich bezcitný útok trval až do okamžiku, kdy jim poškozený vzhledem ke způsobeným zraněním již nemohl nijak bránit ve zmocnění se peněz, teprve poté se obviněný přemístil do prostoru pokladny, kde se snažil nalézt požadovanou hotovost, a obviněná se mezitím smrtelně zraněnému poškozenému až do poslední chvíle snažila zabránit v odejití z prodejny na ulici, čímž by jim zmařil dosažení jejich původního cíle. Teprve v okamžiku, kdy se poškozenému podařilo kolem obviněné dostat na ulici, obvinění za ním z obavy o prozrazení vyběhli ven a z místa činu bez získané hotovosti utekli.
Nelze proto uvažovat o namítaném dobrovolném upuštění od dokonání původního záměru ani o strachu, úleku, zmatku nebo jiném omluvitelném hnutí mysli v důsledku obrany poškozeného. Jednání obviněných bylo naopak chladnokrevné, cílené a trvající až do okamžiku, kdy jim hrozilo prozrazení, a jako takové je nejenže zcela nepochopitelné, ale rovněž jakkoli neomluvitelné. Takto zjištěný skutkový stav věci jednoznačně vylučuje posouzení skutku jakožto zabití podle §141 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že smrt poškozenému způsobili obvinění úmyslně (bezprostředním motivem bylo překonání každého odporu, který by mohl zmařit dosažení jejich cíle v podobě získání finanční hotovosti, a to i za cenu ukončení lidského života), je taktéž vyloučena kvalifikace podle §173 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, která je namístě jen v případě nedbalostního zavinění smrtelného následku (přiměřeně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I tyto námitky obviněného proto byly zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký