ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.502.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 502/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2014 o dovolání, které podal obviněný O. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 11 To 434/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 104/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 6 T 104/2013 , byl obviněný O. K. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
„v areálu firmy L. &T. s. r. o. Č., Ch. ulice, v části pilnice v pronajatém boxu firmy I. f. s. r. o. se sídlem P., P., jako odpovědná osoba za firmu I. f. s. r. o. umístil čtyřstrannou tloušťkovací frézku, FWC 50 rok výroby 1987, do nevyhovujícího prostředí v prostoru uzavřeném pevnou překážkou, která vytvořila nebezpečné tlačné místo při vysouvání obrobků z tohoto stroje a také nestanovil pracovní postup při odebírání ohoblovaných fošen v válečkového dopravníku tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti, a dne 21. 2. 2013 přibral k odebírání a rovnání dřevěných fošen jako pomocníka L. K., kterého řádně neproškolil a nepoučil, a v době kolem 13:20 hod. při práci na čtyřstranné tloušťkovací frézce, kdy zpředu vkládal do stroje hoblovaný materiál, který z něho vyjížděl po válečkovém dopravníku, se dostatečně nepřesvědčil, zda se v nebezpečném prostoru nepohybují osoby, v důsledku čehož došlo k přimáčknutí L. K. vyjíždějící dřevěnou fošnou v oblasti břicha proti betonové zdi, k níž stál zády, přičemž utrpěl úrazový krvácivý šok při trhlině horní mezenterické žíly a zakrvácení do dutiny břišní, na jehož následky zemřel, čímž porušil zejména ustanovení §102 odst. 1, 3, 4 zákoníku práce č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §5 odst. 1 zák. č. 309/2006 Sb., o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a §415 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů“.
Za to byl podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, náhradu škody ve výši 49.021,-- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 11 To 434/2013 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 12. 2013 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný O. K. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřoval v tom, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho zavinění. Podle jeho názoru nemohlo svým jednáním porušit §102 odst. 1, 3 a 4 zákoníku práce, neboť mezi ním a poškozeným L. K. neexistoval pracovněprávní vztah. Nebyla totiž uzavřena žádná písemná dohoda, jak to předpokládá zákoník práce, ani se o možnosti jejího uzavření neuvažovalo. Neexistovaly ani další náležitosti pracovněprávního vztahu - poškozený K. mu nebyl podřízen, jak vyplývá z toho, že se bez jakéhokoliv postihu vzdálil z pracoviště a navštívil hostinec, kde požil alkoholický nápoj, nebyla provedena vstupní lékařská prohlídka, ani nebyly zjištěny rozhodné skutečnosti pro úhradu zdravotního a sociálního pojištění. Jejich vztah byl podle obviněného výlučně vztahem dobrovolné pomoci. Obviněný dále zdůraznil, že poškozenému se dostalo potřebného ústního poučení, aby nevstupoval před vyjíždějící ofrézovanou fošnu, a pokud to porušil, byl jím i dalšími přítomnými napomínán. Obviněný rovněž nesouhlasil se závěrem znalce, že předmětná frézka byla nevhodně umístěna proti pevné překážce, když mezi frézkou a zdí byla kolečková dráha a za ní volný prostor, takže tato délka se rovnala jeden a půl násobku délky opracované fošny. Samotný úraz se stal, když se poškozený choval v rozporu s opakovaným poučením, nestál vedle kolečkové dráhy, ale proti frézce, a kdy nebyl zasažen vyjíždějící fošnou, ale na kolečkové dráze volně položenou fošnou, kterou z neznámých důvodů po vyjetí neodebral nebo ji neshodil z válečkové dráhy. Podle obviněného rovněž nebylo přihlédnuto k tomu, že frézování fošen bylo vykonáváno na cizím pracovišti ve vykázaném prostoru a z provozního i technologického hlediska nebylo možno frézku umístit jinak. Umístění frézky nadto nebylo vytknuto ani bezpečnostním technikem organizace, kde byla práce prováděna, ani seřizovačem. Obviněný dále uvedl, že není na místě odůvodňovat závěr o jeho zavinění s odvoláním na §5 odst. 1 zákona č. 309/2006 Sb., jelikož toto ustanovení výslovně upravuje další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pouze v pracovně právních vztazích, kterýžto vztah zde neexistoval. Obviněný nesouhlasil ani s tím, že by se dostatečně nepřesvědčil, zda se v nebezpečném prostoru nepohybují nějaké osoby, jelikož takový závěr neodpovídá možnostem konkrétní situace. Došlo k bezpečnému vyjetí fošny z frézy, a proto se musel plně věnovat založení další fošny do frézy a neměl již možnost se věnovat pohybu lidí za frézou, kde při dodržení stanoveného postupu žádné nebezpečí nehrozilo. Poslední uvedenou námitku obviněný směřoval proti rozhodnutí o náhradě škody, kdy soudy podle něj zcela opominuly, že na smrtelném úrazu se spolupodílel poškozený K. a také další osoby, které vyhodnotily postup při frézování jako bezpečný.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a zrušil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 6 T 104/2013, a usnesení Městského (správně mělo být uvedeno „Krajského“) soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 11 To 434/2013, kterým bylo odvolání proti uvedenému rozsudku zamítnuto.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření uvedl, že otázkou obviněným tvrzené neexistence pracovně právního vztahu se správně vypořádaly jak nalézací, tak odvolací soud. Hlavní příčinou smrtelného úrazu bylo podle závěru soudu prvního stupně špatné umístění frézy v blízkosti zdi, přičemž jak vyplynulo ze znaleckého posudku, obviněný nevyhledal a ani nevyhodnotil riziko přimáčknutí pracovníka odebíraným materiálnem ke zdi a rovněž ani nepřijal opatření pro minimalizaci tohoto rizika. V rozporu s předpisy o bezpečnosti práce tak obviněný nezajistil bezpečnost pracoviště, v důsledku čehož následně došlo ke smrtelnému úrazu. V souladu se závěry Krajského soudu v Praze státní zástupce uvedl, že se v případě poškozeného K. jednalo o práci konanou mimo pracovní poměr na základě dohody o provedení práce, na kterou se předpisy o bezpečnosti práce vztahují. Za dané situace se nemůže obviněný zbavit odpovědnosti ze spáchání uvedeného přečinu ani konstatováním, že proti umístění frézy nebylo nic namítáno ani ze strany seřizovače, ani bezpečnostního technika. Ostatní námitky obviněného podle státního zástupce směřovaly proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů, a proto nebyly relevantní. Soudy dříve činné ve věci se nedopustily tvrzených pochybení, když řádným způsobem dovodily správný a zákonu odpovídající hmotně právní závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty předmětného přečinu.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby rozhodnutí bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný O. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Především je třeba uvést, že takto vymezenému dovolacímu důvodu neodpovídá ta část dovolací argumentace, ve které obviněný rozporoval závěry znalce ohledně nevhodného umístění frézky proti pevné překážce a namítal, že s ohledem na konkrétní situaci neměl možnost se přesvědčit, zda se v nebezpečném prostoru nepohybují nějaké osoby. Obviněný tím totiž zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.
Za námitky odpovídající svým věcným obsahem uplatněnému dovolacímu důvodu pak bylo možné považovat pouze ty, kterými obviněný rozporoval nemožnost porušení povinností plynoucích z §102 odst. 1, 3, 4 zákoníku práce a §5 odst. 1 zákona č. 309/2006, o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, neboť mezi ním a poškozeným neexistoval žádný pracovněprávní vztah, a dále námitku, že při rozhodování o náhradě škody bylo zcela opominuto spoluzavinění poškozeného. Ve všech případech se jedná o námitky zcela zjevně neopodstatněné, které nemohou být úspěšné.
Ze skutkových závěrů totiž vyplývá, že poškozený pro společnost obviněného vykonával práci při zpracování obchodní zakázky, konkrétně ofrézování dodávky fošen. Jednalo se o práci u hoblovky, která vyžadovala celkem čtyři pracovníky, a proto si na ni obviněný najal brigádníky – pana P. a pana Š., kteří pro něj pracovali již dříve, a dále poškozeného K., který byl na tuto práci na doporučení pana P. najat poprvé. Poškozený byl v průběhu práce opakovaně napomínán obviněným i dalšími spolupracovníky, aby si nestoupal proti z frézky vyjíždějícím prknům. Dále bylo zjištěno, že zásadní příčinou smrtelného úrazu poškozeného bylo již samo nevhodné umístění tloušťkovací frézky s válečkovým dopravníkem proti pevné překážce – betonové zdi, které vytvářelo místo kolize vysouvané části se zdí. Podle znalce z oboru bezpečnosti práce je takové umístění stroje nepřípustné a snížení tak významného rizika nelze řešit pouze slovním zákazem procházení – jednalo se o zhruba metrovou mezeru mezi koncem válečkové dráhy a betonovou zdí.
S obviněným nelze souhlasit, že mezi ním a poškozeným neexistoval žádný pracovně právní vztah. Soudy v předchozím řízení naopak správně dospěly k závěru, že tento vztah existoval, přičemž jej bylo nutno posoudit jako vztah založený dohodou o provedení práce. Na tom nemůže nic změnit argument obviněného, že zde nebyla uzavřena žádná písemná dohoda, nebyl zde vztah podřízenosti poškozeného, nebyla provedena vstupní lékařská prohlídka, ani nebyly zjištěny rozhodné skutečnosti pro úhradu zdravotního a sociálního pojištění. Všechny tyto skutečnosti totiž představují povinnosti na straně zaměstnavatele, a již v obecné rovině je podle Nejvyššího soudu nemyslitelné, aby se neexistence pracovněprávního vztahu, jehož obsahem jsou ve významné části povinnosti zaměstnavatele sloužící ve prospěch a k ochraně zaměstnance, dovolával zaměstnavatel poté, kdy právě v důsledku porušení jeho povinností došlo k poškození zaměstnance. Na uvedené proto nelze nahlížet jinak, než že obviněný porušil nejen ty své povinnosti, jejichž nesplnění zapříčinilo smrt poškozeného, ale nesplnil ani celou řadu dalších povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu. Pokud jde o namítanou absenci povinné písemné formy dohody o provedení práce, lze sice s obviněným souhlasit v tom, že písemná forma je u této dohody povinná s ohledem na §77 odst. 1 zákoníku práce, nicméně s ohledem na §20 odst. 2 zákoníku práce rovněž platí, že nebyl-li právní úkon, jímž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah, učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, je možné se neplatnosti dovolat, jen nebylo-li již započato s plněním. Započetí s plněním se přitom rozumí situace, kdy zaměstnavatel začal zaměstnanci přidělovat práci a zaměstnanec začal podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci podle pracovní smlouvy, dohody o změně pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jinak řečeno, jakmile zaměstnanec začal vykonávat práci, kterou mu zaměstnavatel přidělil podle „původně“ neplatné pracovní smlouvy, dohody o změně pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti (blíže srov. např. Bělina, M. a kol. : Zákoník práce. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 165 a násl.). V projednávané věci obviněný poškozenému nepochybně práci zadal a poškozený ji podle jeho pokynů již začal vykonávat, a proto není dovolávání se chybějící písemné formy na místě.
Nehledě na uvedené poukazuje Nejvyšší soud rovněž na znění §101 odst. 5 zákoníku práce, podle kterého se povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích. Povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci tak mají zaměstnavatelé nejen ve vztahu ke svým zaměstnancům, ale rovněž i k veškerým dalším osobám, které se, ať už s jejich vědomím, nebo souhlasem, zdržují na jejich pracovištích, a tuto povinnost tak obviněný vůči poškozenému jednoznačně měl. Proto je nepříhodná taktéž námitka obviněného, že se na něj nevztahovaly povinnosti plynoucí z §5 odst. 1 zákona č. 309/2006, o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Pokud jde o poslední námitku, že při rozhodování o náhradě škody bylo soudy zcela opominuto spoluzavinění poškozeného, pak nelze dát obviněnému rovněž za pravdu, neboť z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je dostatečně zřetelné, že nedbalostní spoluzavinění poškozeného na vzniku fatálního následku považovaly soudy za nepatrné v poměru k zavinění obviněného. Pokud totiž na straně obviněného spočívalo zavinění jak v obecném porušování povinností zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci (zcela nevhodné umístění frézky), tak v naprosto neodpovídající reakci na konkrétní jednání poškozeného (který se v nebezpečném prostoru opakovaně pohyboval i přes napomínání obviněného, v důsledku čehož měl obviněný zejména i s ohledem na hrozící riziko věnovat větší pozornost dalšímu jednání poškozeného, a případně jeho práci ukončit), a naproti tomu na straně poškozeného spočívalo zavinění pouze v tom, že se nechoval v souladu s tímto nedostatečným napomínáním, pak žádný prostor pro modifikaci uplatněného nároku na náhradu škody reálně nebyl.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký