ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.579.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 579/2014-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2014 o dovolání, které podal obviněný F. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 9 To 88/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 17/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 49 T 17/2012 , byl obviněný F. V. pod bodem II. uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, dále jen „tr. zákon“). Za to byl podle §250 odst. 3 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1, 2 tr. ř. byla poškozená IKB Leasing ČR, s. r. o., se sídlem Praha 9, Prosecká 851/64, s celým nárokem na náhradu škody za jednání vymezené pod bodem II. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 9 To 88/2013 , jímž z podnětu odvolání napadený rozsudek ohledně obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, kterého se dopustil tím, že
„společně s obžalovaným J. H. po předchozí společné dohodě, že obžalovaný H. bude předstírat vůči poškozené I. L., s. r. o., že má zájem získat pro svoji firmu U. na leasing nákladní automobil s hydraulickou rukou a prostředky poskytnuté poškozenou na nákup vozu si ponechají, zajistil nejdříve obžalovaný V., že poškozené I. byly doručeny jak údaje o vozu Mercedes Benz Actros 3 25544L, tak, neodpovídající doklady o ekonomické prosperitě U. a to včetně daňového přiznání za rok 2007, ač ve skutečnosti U. od roku 2005 nevyvíjela žádnou činnost a daňová přiznání vůbec nepodávala, na základě čehož poškozená I. učinila U. nabídku na uzavření leasingové smlouvy a dne 19. 8. 2009 v obci V. D. uzavřel obžalovaný H., jako jednatel U., se zástupcem poškozené M. K. leasingovou smlouvu o pronájmu vozidla zn. MB Actross 3 2544L s hydraulickou rukou, které se zavázal dodat obžalovaný V. jakožto zplnomocněnec A. I., s. r. o., který, ač vozidlo nikdy nevlastnil a ani jinak s ním nedisponoval, vystavil pro poškozenou za prodej předmětného vozidla dne 7. 9. 2009 fakturu AFP, na částku 4.236.400,- Kč a stejný den podepsal obžalovaný H. pro poškozenou lživé potvrzení, že od obžalovaného V. předmětné vozidlo fyzicky převzal a obě tyto listiny společně doručili do sídla poškozené I. v P. dne 8. 9. 2009, na základě čehož poškozená podle pokynů obžalovaného V. převedla na účet jeho sestry L. L. fakturovanou částku, kterou L. L. vybrala v hotovosti a předala obžalovanému V., načež U. nehradila leasingové splátky, čímž celkem způsobili obžalovaní poškozené I. škodu ve výši 4. 236.400,- Kč“.
Za to byl obviněný F. V. podle §250 odst. 3 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená IKB Leasing ČR, s. r. o., se sídlem Praha 9, Prosecká 851/64, s celým svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný F. V. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K tomu uvedl, že soudy prvního i druhého stupně nesprávně vyhodnotily postavení jeho postavení vůči ostatním osobám, zejména vůči spoluobviněnému J. H. a svědkovi V. Š., když provedenými důkazy nebyla vůbec objasněna údajná dohoda mezi ním a spoluobviněným H. Otázka spolupachatelství přitom nebyla vyjádřena ani v jednom rozhodnutí soudů. Obviněný zdůraznil, že to byl spoluobviněný H., který byl nositelem veškerých práv a povinností z leasingové smlouvy, on sám nebyl v přímém právním vztahu ke společnosti I. L. ČR, s. r. o. Obviněný rovněž nesouhlasil se závěrem soudů, že se spoluobviněným H. způsobili poškozené škodu ve výši 4.236.400,- Kč, neboť je nesporné, že došlo k úhradě akontace ve výši 850.000,- Kč a dále že byl dluh snížen prodejem vozidel, přičemž I. uplatnila směnku, kdy směnečný platební rozkaz, který nabyl právní moci v srpnu 2010, uložil obviněnému za povinnost uhradit dluh ve výši 987.000,- Kč. Podle obviněného také neodpovídá skutečnosti tvrzení, že celou záležitost z hlediska úhrady leasingového úvěru začal řešit až pod tíhou trestního řízení, uskutečněnými obchody se snažil zachránit své podnikání. Z rozsudků taktéž zcela jasně nevyplývá, kdo měl být vlastně podveden, když leasingovou smlouvu podepsal spoluobviněný J. H., a pokud by měly být nejasnosti ve vzájemných vztazích, tak tyto nesměřovaly na poškozenou společnost.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí podle §265k tr. ř. zrušil v celém rozsahu a přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření uvedla, že podstata jednání obviněného se spoluobviněným J. H. nepochybně vykazuje znaky spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zákona, neboť oba byli při uskutečnění předem dohodnuté trestné činnosti vedeni společným trestným záměrem na vylákání finančních prostředků na úhradu předstíraného předmětu leasingového pronájmu od jeho takto oklamaného a následně poškozeného leasingového pronajímatele. Proto zůstává zcela nerozhodným, že předmětnou leasingovou smlouvu uzavřel spoluobviněný J. H. a že to byl právě on, který se nacházel v postavení dlužníka. Podle státní zástupkyně lze naopak přisvědčit námitce obviněného, jíž namítal výši způsobené škody. Způsobený škodlivý následek totiž nastal podle opatřených skutkových zjištění po datu 8. 9. 2009 v návaznosti na předání příslušných dokladů leasingového nájemce, nepravdivě deklarujících stav, že předmět nájmu převzal po jeho dodání a fakturaci z dodavatelské strany, kdy na uvedeném podkladě byla ze strany poškozené takto vystavená faktura proplacena. Právě vzhledem k tomu, že při zohlednění fiktivního právního titulu takové platby jejímu vylákání časově předcházelo složení povinné akontace na účet poškozené I. L. ČR, s. r. o. ve výši 847.280 Kč, ke kterému došlo dne 6. 9. 2009, lze mít důvodně za to, že při stanovení výše skutečně způsobené škody bylo třeba takto složenou akontaci zohlednit. Pokud se tak nestalo a žádný ze soudů tuto otázku v souvislosti s vyčíslením výše způsobeného škodlivého následku vůbec neřešil, má takový postup nepochybně vliv na míru přezkoumatelnosti jejich rozhodnutí z hledisek podle §125 odst. 1 tr. ř. Na straně druhé se takové procesní pochybení podle státní zástupkyně nemůže odrazit v míře správnosti právního posouzení přisouzeného jednání z hlediska dosažené výše škodlivého následku v podobě značné škody, která zůstává matematickým rozdílem mezi vylákanou částkou 4.236.400 Kč a složenou akontací ve výši 847.280 Kč stále nedotčena, k čemuž státní zástupkyně odkázala na přiměřenou aplikaci judikátu R 6/2003. Podle státní zástupkyně nemají zbývající námitky obviněného své opodstatnění, jelikož se vztahují k platbám, které následovaly po datu dokonání podvodného jednání, a mohly by se tak promítnout toliko do způsobu adhezního rozhodnutí. Závěrem státní zástupkyně uvedla, že spolupachatelství není zvláštní formou trestného činu, takže okolnost, že se obviněný dopustil trestného činu jako spolupachatel, není nutno vyjadřovat citací §9 odst. 2 tr. zákona.
Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Obviněný F. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovou vadou však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, plně odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí odůvodnil. Sám pak zdůraznil významné aspekty důkazního stavu věci, potvrzující správnost zvolené právní kvalifikace, když napravil formální pochybení paragrafovaného znění výroku rozsudku prvostupňového soudu vlastním rozhodnutím.
Právní relevanci lze přiznat dovolací argumentaci pouze v té části, pokud namítala absenci vyjádření znaků spolupachatelství s tím, že obviněný nevystupoval jako účastník leasingové smlouvy, ač nebyl nositelem práv a povinností z ní vyplývajících, hradil finanční ztrátu, která byla jako zákonný znak právní kvalifikace chybně vyčíslena.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s výhradou vyčíslení výše způsobené škody dovolací námitky nebyly shledány opodstatněnými. Ve skutkovém výroku rozsudku soudu druhého stupně byla zřetelně, explicitně popsána spoluúčast obviněného F. V. na trestném jednání, jehož byl sám nepochybně iniciátorem a dodavatelem nepravdivých podkladů o neexistujícím obchodě, veden společným záměrem s obviněným J. H. podvodně vylákat od leasingové společnosti významnou peněžní částku a na její úkor se obohatit. Dovolateli bylo bez důvodných pochybností prokázáno jednání, společensky postavené mimo zákon, kterého se dopustil společným jednáním s další osobou, veden záměrem se obohatit, týmž záměrem pak byla vedena ona další osoba, totiž spoluobviněný J. H. Zákonné znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb. byly proto naplněny. Nebylo proto podstatným pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného, že nebyl formálně stranou nezákonně uzavřené leasingové smlouvy.
Dovolateli ovšem nutno přisvědčit v tom, že soudy obou stupňů nezohlednily při vyčíslení způsobené škody vylákáním ceny fiktivního předmětu leasingového vztahu uhrazenou tzv. akontaci ve výši 847.280,- Kč jako nutnou podmínku byť třeba perfektního uzavření leasingové smlouvy. Tato okolnost ovšem při celkové výši škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty, blížící se již zákonnému určení škody velkého rozsahu (5000 000 Kč) nemohla mít vliv na právní kvalifikaci ani právní postavení obviněného.
Je tedy zřejmé, že projednání dovolání obviněného by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení v předmětném trestním řízení, otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký