ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.599.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 599/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2014 o dovolání, která podali obvinění M. K. a D. S. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 50 To 441/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 2 T 20/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 2 T 20/2013 , byl obviněný M. K. uznán vinným v bodě 1. ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v bodě 2. přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněný D. S. byl uznán vinným v bodě 1. ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
„1. oba obžalovaní společně dne 17. 2. 2012 kolem 01.00 hod. v Ch., ul. U P., v blízkosti domu, okr. S., nejprve obviněný M. K. na dálku oslovil poškozeného P. N. s tím, zda nemá cigaretu, kdy poškozený mu odpověděl, že nemá a poté, co P. N. došel na úroveň obviněného M. K., tak k poškozenému přistoupil obviněný D. S., který vyběhl z řady zde stojících vzrostlých tújí směrem k poškozenému P. N., kterého okamžitě chytil za bundu pod krkem a sdělil mu pod záminkou vymáhání údajného dluhu „došla mi trpělivost, dej mi prachy“, na což mu poškozený P. N. sdělil, že žádné peníze nemá, a tak po něm obviněný D. S. začal požadovat vydání mobilního telefonu a když poškozený i toto odmítl, tak se do věci vmísil zde dosud stojící obviněný M. K., který poškozenému sdělil, ať tedy obviněnému D. S. vydá alespoň bundu nebo mikinu, což poškozený opět odmítl a D. S. na toto reagovat tak, že po poškozeném opětovně požadoval vydání mobilního telefonu a svůj požadavek umocnil výhrůžkou „tak chceš radši rozbít hubu nebo mi dáš ten telefon“, po chvíli došlo ke vzájemnému strkání mezi obviněným D. S. a poškozeným P. N., kterému se podařilo vysmeknout ze sevření obviněného D. S., který však poškozeného ihned uchopil druhou rukou za bundu v oblasti pravého ramene a poté jej napadl nejméně třemi údery pěstí do hlavy, přičemž po úderu na nos P. N. začala z nosu ihned téct krev, poté P. N. bundu přetáhl přes hlavu, který jí však stále držel, o bundu se přetahovali, poté se k D. S. přidal i spoluobviněný M. K. a začal za bundu poškozeného P. N. také tahat a během tohoto přetahování obviněný D. S. vyndal z bundy mobilní telefon zn. Nokia N95 - 2 8 GB č. barvy, z těla mobilního telefonu následně vytáhl SIM kartu, kterou pohodil na zem, poté sdělil poškozenému, že pokud chce svůj mobilní telefon získat zpět, tak ať mu donese 500,- Kč, toto poškozený P. N. přislíbil s tím, že si pro požadovanou finanční hotovost dojde domů, s tímto obvinění D. S. a M. K. souhlasili a šli za poškozeným P. N., tento však cestou ke svému vchodu do tohoto nevešel, prošel kolem něj a dále pokračoval směrem z ulice U P. do ulice S. k Obvodnímu oddělení Policie ČR v Ch., poté, co si tohoto obvinění D. S. a M. K. všimli, tak od poškozeného P. N. odešli pryč; poškozenému P. N., bytem Ch., U p., způsobili odcizením mobilního telefonu škodu ve výši 3.000,- Kč a dále pak zranění, a to zlomeninu nosních kůstek bez dislokace, kdy toto si vyžádalo lékařské ošetření bez nutnosti hospitalizace v nemocničním zařízení a poškozený byl po dobu nejméně dvou dnů omezen na obvyklém způsobu života bolestmi nosu a tím, že nemohl vykonávat činnost vyžadující větší fyzickou zátěž,
2. obžalovaný M. K. sám ačkoliv neměl zvláštní oprávnění k zacházení s omamnými a psychotropními látkami podle §4 a podle §8 zákona č. 167/1998 v platném znění, opatřil D. S. psychotropní látku zvanou pervitin (tj. Hydrochlorid metamfetaminu), která je uvedena v Příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. v platném znění mezi omamnými psychotropními látkami zařazenými do Seznamu II podle Úmluvy o omamných látkách, a dne 16. 2. 2012 kolem 22.00 hod. na přesně nezjištěném místě v K. V. – D. předal D. S. psychotropní látku zvanou pervitin v přesně nezjištěném množství - tzv. čáry, kdy žlutou krystalickou látku následně pak oba napůl šňupáním užili“.
Za to byl obviněný M. K. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Obviněný D. S. byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 638,- Kč.
O odvolání obviněných M. K. a D. S. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 50 To 441/2013 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 1. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli oba obvinění dovoláním.
Obviněný M. K. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřoval v tom, že skutek popsaný pod bodem 1. výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění rozhodně nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. I když totiž poškozeného tahal za bundu, v žádném případě tak neučinil v úmyslu, aby se zmocnil jeho mobilního telefonu či jiných věcí, nebo aby pomohl spoluobviněnému D. S. Naopak jednal ve snaze incident nějak ukončit, což potvrdil i poškozený. Navíc nebyla prokázána ani jakákoliv předchozí dohoda mezi ním a spoluobviněným, když i podle výpovědi poškozeného nevěděl, o co mezi ním a obviněným D. S. jde, a proto opačný závěr soudu prvního stupně nemá naprosto žádnou oporu v provedených důkazech. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2. výroku odsuzujícího rozsudku obviněný soudu vyčetl, že dostatečně pečlivě nehodnotil a posléze ani neodůvodnil, proč jde o případ společensky škodlivý ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Závěr soudu, že společenská škodlivost jeho jednání je podstatně zvýšena skutečností, že právě pod vlivem pervitinu se obvinění zločinu dopustili, je v rozporu s odůvodněním soudu uvedeným na předchozí straně téhož rozhodnutí, podle kterého tvrzení obviněného D. S., že byl pod vlivem drog, vylučuje mimo vyjádření poškozeného výsledek jeho prohlídky na policii krátce po činu a závěry lékařského vyšetření. I v této části tak podle obviněného spočívá rozsudek na nesprávném právním posouzení skutku.
Proto obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 50 To 441/2013, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení, a dále aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni nové projednání a rozhodnutí věci.
Obviněný D. S. v dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu uvedl, že neměl v úmyslu zmocnit se mobilního telefonu poškozeného za účelem si jej trvale přivlastnit nebo jej přechodně užívat, což vyplývá i z toho, že z telefonu vyjmul SIM kartu, kterou vrátil poškozenému. Poté, kdy se mobilního telefonu zmocnil, souhlasil poškozený s tím, že si jej může ponechat do doby, než mu přinese z domova peníze k zaplacení dluhu. Skutečnost, že měl nakonec mobilní telefon až do druhého dne do rána, byla zapříčiněna chováním poškozeného, který nedodržel dohodu, že dojde domů pro peníze. Mobilní telefon měl přitom obviněný pouze v úschově, nikoliv v užívání. Potyčku obviněný vyvolal pouze za účelem, aby mu poškozený uhradil dluh, nikoliv za účelem zmocnění se jeho věci. Pokud při této potyčce náhodou vyjmul z bundy poškozeného telefon a poškozený na základě této nové skutečnosti souhlasil, aby telefon sloužil jako zástava, nemohl být prokázán loupežný úmysl ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Proto obviněný D. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 50 To 441/2013 a věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněných byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření uvedl, že se nelze ztotožnit s námitkami obviněného M. K. týkajících se skutku pospaného v bodě 1. odsuzujícího rozsudku, neboť popis skutku zahrnuje veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, včetně znaku užití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí, tak znaku úmyslu zmocnit se cizí věci, kdy není pochyb o tom, že obviněný K. v této fázi věděl, že obviněný S. se dožadoval na poškozeném vydání peněz a následně mobilního telefonu, a sám poškozeného vyzýval k vydání bundy nebo mikiny. Podle státního zástupce je tedy patrné, že oba obvinění jednali ve vzájemném dorozumění a se společným záměrem, a byla vyvrácena obhajoba obviněného K., že jednal jen a pouze ve snaze incident nějak ukončit, aniž by se sám trestné činnosti dopustil. Pokud jde o námitky obviněného K. vztahující se k bodu 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně a týkající se otázky společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, odkázal státní zástupce na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 8 Tdo 112/2011, z nichž vyplývá, že společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba posuzovat z ohledem na konkrétní okolnosti jednotlivého případu. V daném případě byla společenská škodlivost podstatně zvýšena tím, že se jednalo o tzv. tvrdou drogu, jejíž předání a užití bylo spojeno s následným pácháním závažné trestné činnosti. Na tom podle státního zástupce nemůže nic změnit ani jistá rozpornost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ohledně otázky ovlivnění obviněného S. drogou, neboť z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že v každém případě ke spáchání skutku mělo dojít v krátké době po požití drog.
Ve vztahu k obviněnému D. S. státní zástupce uvedl, že jeho námitky opakovaly obhajobu, kterou obviněný uplatnil již v předchozím řízení a s níž se soudy zcela vypořádaly. Státní zástupce připomněl, že pokud ke zmocnění se cizí věci dojde v bezprostřední návaznosti na fyzické napadení poškozeného tak, jak tomu bylo v projednávaném případě, je třeba takové jednání posuzovat jako trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a to bez ohledu na to, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit nebo ji jen přechodně užívat, případně s ní naložit jinak - třeba ji odejmout poškozenému jako zástavu, jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 590/2010 - či ji zničit. Za bezpředmětnou označil státní zástupce rovněž obhajobu obviněného, že potyčku s poškozeným vyvolal pouze za účelem, aby mu poškozený uhradil dluh, přičemž při potyčce náhodou vyjmul z bundy poškozeného telefon, a poškozený na základě této skutečnosti souhlasil, aby telefon sloužil jako zástava. Takové tvrzení obviněného totiž neodpovídá skutkovým zjištění soudů, podle nichž k odejmutí telefonu došlo zcela cíleně, a jednak ani skutečnost, že úmysl zmocnit se telefonu pojal obviněný až během fyzického napadání poškozeného, nic nemění na správnosti použití právní kvalifikace jako trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jak plyne např. ze stanoviska Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 1/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 51/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Navíc v daném případě se obviněný již od počátku domáhal na poškozeném násilím vydání peněz a již v této fázi jeho jednáním byly znaky uvedeného trestného činu naplněny.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Současně navrhl, aby rozhodnutí bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný M. K. i obviněný D. S. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Ve vztahu k oběma obviněným nejprve Nejvyšší soud konstatuje, že takto vymezenému dovolacímu důvodu věcně neodpovídají ty jejich námitky obsažené v dovolání, jimiž popisovali vlastní verzi skutkového děje a předkládali vlastní hodnocení důkazů. Jejich námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se jejich prostřednictvím snažili prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnili. Nezaložili tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.
Za relevantní lze u obou obviněných naopak považovat část jejich dovolací argumentace, jíž zpochybnili právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 1. výroku odsuzujícího rozsudku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto jednotlivé výhrady nicméně předkládali v rámci své obhajoby prakticky již od počátku trestního řízení a oba soudy se s nimi dostatečně vypořádaly, přičemž na jejich odůvodnění lze plně odkázat. Rovněž z tohoto důvodu proto nemohly být jejich námitky úspěšné ani v rámci dovolacího řízení. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici proto, že mu věc byla půjčena, svěřena apod. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Není rozhodné, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit nebo ji jen přechodně užívat, popř. jinak s ní naložit, např. odevzdat jiné osobě a zničit ji (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1727 a násl.).
Ve skutkové větě pod bodem 1. výroku odsuzujícího rozsudku popsané jednání obou obviněný pak nepochybně naplňuje všechny znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k obviněnému M. K. totiž nelze přehlédnout, že tento nejprve po dohodě se spoluobviněným D. S. odlákal pozornost poškozeného dotazem, zda nemá cigaretu, čímž ho rovněž vylákal do míst, kde již čekal v řadě vzrostlých tújí ukrytý obviněný D. S., který ho následně fyzicky napadl, obviněný M. K. následně pod hrozbou nastalé situace vybízel poškozeného, aby obviněnému D. S. vydal alespoň bundu, a posléze sám fyzicky pomáhal obviněnému D. S. ve zmocnění se cizí věci tím, že tahal poškozeného za bundu tak, aby z ní mohl obviněný D. S. vyndat mobilní telefon. Jednání obviněného M. K. tak výrazně přesahuje jím tvrzenou snahu o ukončení konfliktu mezi poškozeným a obviněným D. S., a je jednoznačné, že svým chováním významně přispěl k tomu, aby obviněný D. S. mohl dokončit svoji snahu o získání finanční či věcné kompenzace za údajný dluh.
Ve vztahu k obviněnému D. S. je zřejmé, že k získání mobilního telefonu došlo v důsledku použití násilí proti poškozenému, který se zpočátku bránil, nicméně v důsledku důraznosti útoku a početní převahy útočníků od další obrany posléze ustoupil. Nelze tak souhlasit s tím, že by poškozený mobilní telefon obviněnému vydal dobrovolně, resp. že by s tím souhlasil. Za takové situace je zcela nerozhodné, zda obviněný D. S. tvrdí, že si hodlal ponechat mobilní telefon pouze do doby zaplacení údajného dluhu, neboť si trestním zákonem předpokládaným způsobem zjednal možnost s mobilním telefonem nakládat s vyloučením poškozeného, čímž naplnil i znak zmocnění se cizí věci.
Konečně jako lichou shledal Nejvyšší soud i námitku obviněného M. K., že soudy dostatečně nezhodnotily společenskou škodlivost činu popsaného pod bodem 2. výroku odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud k tomu plně odkazuje na odpovídající části odůvodnění rozhodnutí obou soudů, a rovněž na přiléhavou argumentaci státního zástupce ve vyjádření k dovolání. Otázku společenské škodlivosti skutečně nelze řešit v obecné poloze, nýbrž jak vyplývá zejména ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod číslem 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je ji třeba posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti jednotlivého případu. Pokud v projednávané věci soudy dospěly k závěru, že společenská škodlivost byla podstatně zvýšena tím, že se jednalo o tzv. tvrdou drogu, jejíž předání a užití bylo spojeno s následným pácháním závažné trestné činnosti, pak jejich úvahám nelze nic vytknout. Ze skutkových zjištění soudů přitom zřetelně vyplývá, že k předání a užití drogy došlo v době krátce před spácháním zločinu loupeže.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký