ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.674.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 674/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2014 o dovolání, které podal obviněný Z. P. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 11 To 309/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 212/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 11 To 309/2013.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 4 T 212/2012 , byl obviněný Z. P. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
„dne 20. března 2012 ve 20.15 hodin na silnici v km 61,778 mezi obcemi L. a Č. v K., okres T., jako řidič osobního motorového vozidla značky Opel Zafira 1.8 16V, za tmy, na neosvětleném rovném úseku komunikace jel rychlostí 51-62 km/hod. přibližně 1/3 šíře vozidla v levé polovině vozovky se zapnutými potkávacími světly namísto dálkových, takže nestačil včas reagovat na cyklistu V. H. jedoucího před ním ve stavu středně těžké opilosti na řádně osvětleném jízdním kole značky Mongoose, mírně šikmo z levé poloviny vozovky k jejímu pravému okraji, velmi blízko středu vozovky, přední částí vozidla ze zadu narazil do cyklisty, který pak narazil hlavou na přední část vozidla, čelní sklo a střechu a následně dopadl na zem při pravém okraji vozovky, čímž utrpěl tupý úraz hlavy, krku a pravé horní končetiny spojený s tříštivou zlomeninou lební klenby a spodiny v šupinách obou temenních a týlních kostí a v zadní a střední lební jámě s těžkým zhmožděním mozku, tedy smrtelná poranění, jímž na místě dopravní nehody podlehl“ .
Za to byl podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 2.885,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. H. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 11 To 309/2013 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 12. 2013 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Z. P. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nejprve připomněl, že odvolací soud rozhodoval ve věci již podruhé, když svým prvním rozhodnutím zrušil původní rozsudek nalézacího soudu, neboť nebyly provedeny veškeré důkazy a nalézací soud se důsledně nezabýval řešením otázky příčinné souvislosti. Nalézací soud splnil pokyn odvolacího soudu jen částečně, když pouze doplnil dokazování podle jeho pokynů. Odvolací soud se posléze podle obviněného dopustil účelového výkladu některých provedených důkazů, přičemž dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním neporušil §4 písm. a), b) a §32 odst. 2 zákona o silničním provozu, nýbrž §4 písm. a), b) a §18 odst. 1 stejného zákona. Pochybení obviněného tedy odvolací soud nespatřoval v tom, že neměl zapnutá dálková světla, ale v tom, že jel nepřiměřenou rychlostí, v důsledku čehož nebyl schopen reagovat. Takto změněné hodnocení porušení povinností obviněného přitom nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Podle obviněného totiž byl jedinou příčinnou vzniku nehodového děje pohyb poškozeného probíhající kolmo přes vozovku, čímž poškozený vytvořil náhlou a nepředvídatelnou překážku v jízdě, na kterou nemohl obviněný nijak reagovat, a čemuž odpovídá průběh střetu, trajektorie jízdy cyklisty, poškození kola, automobilu i poloha účastníků po nehodě. Závěr, že obviněný do poškozeného narazil zezadu, je podle obviněného vyloučen výpovědí znalce z oboru zdravotnictví MUDr. Petra Laciny, podle které se všechna zhmoždění a zranění nacházela na pravé straně těla poškozeného. Obviněným tvrzený kolmý pohyb poškozeného přes vozovku nevyloučil ani Ing. J. S. a odpovídá mu i skutečnost, že obviněný neviděl blikající zadní světlo na kole poškozeného. S odkazem na rozhodnutí R 43/2002 se obviněný domnívá, že v daném případě byl jeho způsob jízdy v souladu s požadavky stanovenými zákonem a následek spočívající ve vzniku dopravní nehody nemohl vůbec předvídat, neboť cyklista vytvořil náhlou a nečekanou překážku. Obviněný konečně poukázal i na to, že rozhodnutí soudů obou stupňů zcela postrádají hodnocení míry spoluzavinění poškozeného, a to přesto, že podle závěrů znalce i výpovědi obviněného bylo jedinou příčinou vzniku dopravní nehody právě jednání poškozeného. Skutková zjištění jsou tak podle obviněného v extrémním nesouladu s hmotně právním posouzením jeho jednání.
Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 11 To 309/2013,(správně mělo být uvedeno zrušil) a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření uvedl, že ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu lze za relevantní považovat pouze námitky obviněného, že svým jednáním neporušil povinnosti řidiče vyplývající ze zákona o silničním provozu a že na jeho jednání mělo vliv předchozí spoluzavinění poškozeného. Podle názoru státního zástupce lze částečně akceptovat námitku obviněného týkající se spoluzavinění poškozeného, neboť ze skutkových zjištění soudů je patrné, že poškozený evidentně porušil povinnost podle §5 odst. 2 písm. b) zákona o silniční dopravě (patrně bylo míněno zákona o silničním provozu, tj. zákona č. 361/200 Sb., nikoliv zákona č. 111/1994 Sb.), když jakožto cyklista řídil buď bezprostředně po požití alkoholického nápoje, nebo minimálně v takové době po požití alkoholického nápoje, kdy mohl být ještě pod jeho vlivem, a dále porušil povinnost jet na jízdním kole při pravém okraji vozovky vyplývající z §57 odst. 2 zákona o silniční dopravě (opět bylo patrně míněno zákona o silničním provozu). Na rozvoji nehodového děje se tak evidentně podílel nesprávný způsob jízdy poškozeného, neboť v případě, že by jel při pravém okraji vozovky, není vyloučeno, že by ke střetu nedošlo. Na druhou stranu nelze považovat jednání poškozeného za natolik významné, že by zcela vylučovalo příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a nastalým následkem, neboť nedostatečná pozornost obviněného a jím zaviněné nedostatečné osvětlení vozovky přistoupilo jako spolupůsobící příčina k uvedenému nesprávnému způsobu jízdy poškozeného. Uvedené okolnosti přitom zeslabily vliv porušení tzv. důležité povinnosti obviněným na rozvoj příčinné souvislosti, a proto se měly podle státního zástupce projevit v posouzení jednání obviněného pouze podle základní skutkové podstaty přisouzeného přečinu. Státní zástupce se s obviněným ztotožnil rovněž v tom, že závěr odvolacího soudu o tom, že měl obviněný porušit povinnost přizpůsobit rychlost jízdy mj. tomu, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, nemá oporu v provedeném dokazování, když podle závěrů znalce byla rychlost obviněného naopak přiměřená jeho rozhledu. Lze naopak souhlasit s názorem nalézacího soudu, že obviněný nedodržel svou povinnost svítit dálkovými světly, přičemž použití dálkových světel by mu vytvořilo mnohem lepší podmínky pro reakci na nesprávný způsob jízdy poškozeného. Pokud dalšími námitkami obviněný předkládat alternativní skutková zjištění, odkázal státní zástupce na to, že taková polemika neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Na závěr svého vyjádření se státní zástupce neztotožnil ani s námitkou obviněného, že nebylo v jeho silách střetu zabránit, neboť mu poškozený vytvořil „náhlou překážku“. Překážkou provozu na pozemních komunikacích podle §2 písm. e) zákona o silničním provozu však podle státního zástupce nemůže být účastník silničního provozu, jakým byl poškozený. Účastník silničního provozu přitom musí přítomnost dalších účastníků silničního provozu předvídat, a to tím spíše, že k nehodovému ději došlo na úseku silnice mezi dvěma nepříliš vzdálenými obcemi.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 11 To 309/2013, zrušil, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Obviněný Z. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Při takto zákonem vymezeném a uplatněném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že tomuto neodpovídá ona část dovolacích námitek, kdy obviněný poukazuje na údajný pohyb cyklisty kolmo přes vozovku, možný boční náraz do něho jako důsledek vytvořené náhlé a nečekané překážky v silničním provozu. Jde totiž o vlastní hodnotící pohled obviněného na důkazní situaci, polemiku se skutkovými zjištěními nalézacího soudu. Je namístě zdůraznit, že skutkový stav věci soud prvního stupně zjistil po zhodnocení provedených důkazů bezchybně, důsledně vycházel z jejich obsahu, postupoval podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Bylo bezpečně objektivně zjištěno, že náraz vozidla, řízeného obviněným, směřoval do poškozeného, pohybujícího se na jízdním kole od středu vozovky mírně šikmo vlevo, zezadu. Tomu jednoznačně svědčí poloha zranění na jeho těle, závěry znaleckých posudků z oboru soudního lékařství a dopravy. Poškozený jako účastník provozu na pozemních komunikacích podle §2 písm. a) zákona o silničním provozu č. 361/2000 Sb. v platném a účinném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“) tak ani nemohl vytvořit překážku provozu na pozemních komunikacích podle §2 písm. e) cit. zákona, neboť dle tohoto ustanovení překážkou provozu na pozemních komunikacích je vše, co by mohlo ohrozit bezpečnost nebo plynulost provozu na pozemních komunikacích, např. náklad, materiál nebo jiné předměty, vozidlo ponechané na pozemní komunikaci nebo závady ve sjízdnosti pozemní komunikace.
Naopak právní relevanci lze přiznat té části dovolací argumentace, která namítá neporušení řidičských povinností obviněného a výrazný podíl spoluzavinění poškozeného. Ta podléhala přezkumu Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud pak rovněž konstatuje, že zrušující usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. června 2013, č. j. 11 To 160/2013-179, uložilo soudu prvního stupně doplnit dokazování výslechem znalce z oboru silniční dopravy za účelem detailního objasnění pohybu poškozeného cyklisty ve vozovce a možnosti adekvátní reakce obviněného právě se zřetelem k posouzení míry případného spoluzavinění poškozeného na nehodovém ději s tím, že spoluzavinění by mělo najít odraz v rozhodování o vině.
Soud prvního stupně pokyny odvolacího soudu splnil. Učiněná skutková zjištění však nezohlednil v použité právní kvalifikaci, soud druhého stupně pak, ač podal teoretická východiska posuzování příčinné souvislosti jednání a následku, tato neaplikoval na konkrétní skutková zjištění, navíc podřadil porušení řidičských povinností obviněného pod jiná ustanovení zákona o silničním provozu, než učinil nalézací soud.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že beze vších pochyb bylo prokázáno zásadní porušení kategorického imperativu §5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, zakazujícího i cyklistovi jízdu na jízdním kole [viz §2 písm. h) cit. zák.] po požití alkoholického nápoje nebo v době, kdy by mohl být pod jeho vlivem. Poškozený byl ve stavu řízení byť jen jízdního kola vylučujícím. To vedlo k porušení ustanovení §57 odst. 2 zákona o silničním provozu, ukládajícímu cyklistovi jízdu při pravém okraji vozovky. Poškozený cyklista tím porušil důležité povinnosti, uložené mu zákonem. Šlo totiž o povinnosti zásadně vymezující dovolenost jízdy a její způsob na pozemní komunikaci.
Dle znaleckého zjištění, v souvislosti se způsobem jízdy obviněného, pokud by poškozený shora uvedená zákonná ustanovení neporušil, s největší pravděpodobností by ke střetu, tím k fatálnímu následku, nedošlo.
Pokud jde o způsob jízdy obviněného, možnosti jeho včasné reakce se zřetelem ke zjištěné rychlosti jízdy v souvislosti s použitím tlumených světel, ze skutkových zjištění vyplývá, že při respektování zásady „in dubio pro reo“ byla tato rychlost přiměřená rozhledu. Nelze proto akceptovat právní názor soudu druhého stupně o porušení ustanovení §18 odst. 1 zák. o silničním provozu, ukládajícího řidiči přizpůsobit rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat. Smí pak jet jen takovou rychlostí, na kterou má rozhled.
Nejvyšší soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že obviněný porušil zejména ust. §32 odst. 2 zákona o silničním provozu, ukládající mu za jízdy při snížené viditelnosti mít rozsvícena obrysová a potkávací nebo dálková světla, pokud je jimi vozidlo vybaveno podle zvláštního právního předpisu. Nebyla přitom zjištěna žádná z okolností, uvedených v §32 odst. 3 zákona o silničním provozu, užití dálkových světel zakazujících.
Bylo prokázáno, že při užití dálkových světel by řidič mohl v dané situaci osvětleného poškozeného cyklistu spatřit na významně delší vzdálenost. Je vysoce pravděpodobné, že by na nastalou situaci včas reagoval a k fatálnímu následku by nedošlo. Obviněnému lze důvodně vytknout, že tak neučinil, přestože vnímal ve větší vzdálenosti v určitém okamžiku červené světlo, což měl být podnět pro adekvátní reakci byť třeba krátkého užití dálkových světel.
Takto konkrétně byla vymezena příčinná souvislost jednání a následku, na jehož vzniku se podíleli oba účastníci dopravní nehody, ale v nestejné míře. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu míra spoluzavinění poškozeného je natolik významná, že vylučuje při nedbalostním zavinění obviněného použití právní kvalifikace podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jím porušenou zákonnou povinnost nelze označit jako důležitou. (Srov. např. rozh. NS 7 Tdo 1145/2011).
Protože Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je částečně důvodné, rozhodl jako ve výroku tohoto usnesení, a přikázal pak Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl při respektování právního názoru, vysloveného v tomto rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký