ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.823.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 823/2014 -14
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. července 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2014, č. j. 5 To 89/2014-214, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 110/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 2. 2014, č. j. 2 T 110/2013-199, byl obviněný J. N. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „nejméně od měsíce srpna 2008 do měsíce ledna 2013 včetně ve V., J. a jinde neplnil vůbec svoji zákonnou vyživovací povinnost na svoji nezletilou dceru E. N., v částce 80 Eur měsíčně splatné vždy nejpozději do 15. dne v měsíci předem k rukám její matky M. B., bytem B. p. J., jež mu vyplývala ze zákona o rodině č. 94/1963 Sb., v platném znění, a ve shora uvedené částce byla stanovena předběžnou otázkou dle §9 odst. 1 trestního řádu s přihlédnutím k možnostem a schopnostem povinného a odůvodněným potřebám nezletilé a následně konkretizována rozsudkem Okresního soudu Nové Město nad Váhom, Slovenská republika, č. j. 5P/27/2009-25, ze dne 24. 1. 2011, který nabyl právní moci dne 22. 3. 2011, ač si byl své vyživovací povinnosti vědom a vzhledem ke svým schopnostem, majetkovým poměrům a možnostem ji byl schopen plnit, přičemž na výživném za shora uvedené období dluží 4.320 Eur (tj. nejméně 110.506,- Kč)“. Za to byl obviněný podle §196 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 3. 2014, č. j. 5 To 89/2014-214, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 3. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. N. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že skutkovou podstatu přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku svým jednáním nenaplnil, a to v žádné ze zákonem předpokládaných forem zavinění. Výživné na svoji dceru totiž hradil formou naturálních plnění, které od něho její matka částečně přijímala a částečně je odmítala s tím, že jí bylo na soudě ve Slovenské republice sděleno, aby plnění v jiné než peněžní podobě nepřijímala. Výživné na dceru přitom dovolatel hradil podle svých schopností a výdělkových možností, a pokud tak nečinil ve větším rozsahu, bylo to pouze vinou matky, která mu v tom bránila. Zároveň mu znemožnila i styk s dcerou, kterou proti jeho vůli odvezla na S. Měl zájem plnit svou vyživovací povinnost k dítěti, které si byl vědom, ale nebylo mu to umožněno. Dovolatel je toho názoru, že i naturální plnění, které dceři poskytoval, dokud mu to bylo ze strany matky umožněno, je řádným plněním vyživovací povinnosti. Žádný trestný čin tudíž nespáchal.
S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně (zde samosoudkyní) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 16. 6. 2014. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Námitku nesprávnosti právní kvalifikace jeho jednání (skutku) jako přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku /v úmyslné formě/ dovolatel založil na tvrzení, že se snažil přispívat na výživu své nezletilé dcery E. N. jak finančně, tak i naturálním plněním, které ovšem matka dítěte zpravidla odmítala přijímat a tím mu v plnění vyživovací povinnosti bránila. Jinými slovy, že chtěl řádně hradit výživné, avšak plnění vyživovací povinnosti mu nebylo umožněno.
Na tomto místě je nutno poznamenat, že uplatněná argumentace se předně významně rozchází s původní - ve spise obsaženou - obhajobou dovolatele, podle níž sice k rukám matky mohl platit řádně výživné, ovšem záměrně tak odmítal činit formou pravidelně se opakujících peněžních dávek, neboť měl pochybnosti nad jejími výchovnými kompetencemi a nad tím, jak s penězi skutečně naloží. Pokud obviněný v rámci svého dovolání tvrdí něco jiného, částečně tím zpochybňuje skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly na základě provedeného dokazování, resp. dodatečně prosazuje vlastní skutkovou verzi, odlišnou od té, z níž při právní kvalifikaci vycházel soud prvního stupně. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tak mimo jiné domáhal podstatného přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil i na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli pouze hmotně právním základě. Potud tedy jeho námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Za právně relevantní lze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považovat pouze výhradu dovolatele, že mu nelze klást za vinu zaviněné neplnění vyživovací povinnosti, jestliže jevil snahu přispět na výživu své dcery formou naturálních plnění, které však matka neakceptovala.
Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
V obecné rovině lze dovolateli přisvědčit v tom, že povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného nemusí spočívat pouze v poskytování peněžitého plnění, ale i v plnění v tzv. naturální formě, přičemž výživným je tu typicky poskytování stravy, ošacení, řádného bydlení, případně i opatřování dalších prostředků potřebných pro všestranný vývoj dítěte ve smyslu příslušných ustanovení zákona o rodině (k tomu srov. v judikatuře R 26/1982-I).
Ze skutkových zjištění, které měly soudy při právním posouzení dovolatelova jednání k dispozici, vyplynulo, že zpočátku projevil snahu přispět na výživu své ani ne roční dcery alespoň nákupem jídla či plen, a to v prvních měsících po odchodu družky ze společné domácnosti na S. v roce 2008, kdy se jí pokoušel v rámci opakovaných osobních návštěv přimět k obnovení partnerského soužití. Poté, co se mu tento záměr nepodařil, ovšem zaujal k pravidelnému přispívání na výživu dcery zřetelně odmítavý postoj vyznačující se tím, že k rukám matky žádné peníze platit nebude. V tomto rámci si de facto začal formulovat vlastní podmínky, za jakých bude nebo nebude plnit svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči svému dítěti. Soud prvního stupně vzal správně v úvahu, že pokud obviněný (dovolatel) své počínání vysvětloval tím, že ohledně nakládání s eventuálním výživným neměl k matce dítěte důvěru, nepodnikl na straně druhé nic pro to, aby mu byla dcera svěřena do péče. Jeho naprostá dlouhodobá pasivita pak vedla k tomu, že od srpna roku 2008 až do měsíce ledna 2013 se od něj dítěti nedostalo ničeho pro uspokojení ani jeho elementárních potřeb. Se znalostí všech výše uvedených rozhodných skutečností přitom dovolatel vědomě jednal. Byl proto právem uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku (v úmyslné formě).
Protože dovolání obviněného J. N. bylo dílem opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler