ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.849.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 849/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2014 o dovolání, které podal obviněný M. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 8 To 56/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 228/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 2 T 228/2013 , byl obviněný M. Z. uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku na tom skutkovém základě, že
„dne 27. 8. 2013 v P. na D. ulici1 v suterénu domu vypáčil uzamčený visací zámek na dveřích sklepní kóje, vnikl dovnitř a odcizil zde pánské horské jízdní kolo zn. Merida Trail TFS 300-D, čímž J. V. způsobil škodu ve výši 6.000,- Kč odcizením kola a ve výši 200,- Kč poškozením zámku a tohoto činu se dopustil poté, co byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. 3. 2011, č. j. 1 T 220/2010-572, který nabyl právní moci dne 26. 5. 2011, odsouzen mj. za tři přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 46 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 19. 12. 2012, a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 4 roků“ .
Za to byl podle §205 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 8 To 56/2014 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 2. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. Z. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť podle jeho názoru bylo napadené rozhodnutí vydáno na základě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, v důsledku čeho byla věc nesprávně právně kvalifikována a došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konkrétní pochybení spatřuje obviněný v tom, že nebyl odsouzen na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů, jak ve svém rozhodnutí uvedl odvolací soud. Ve věci naopak nebyl předložen ani žádný nepřímý důkaz svědčící o jeho vině. Poškozený J. V. ve své výpovědi uvedl, že neví, kdo se mu mohl vloupat do sklepa, sám se jako oběť trestného činu necítí a ani se nepřipojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Při ohledání místa činu nebyly zajištěny žádné kriminalistické stopy umožňující identifikaci pachatele, nebyl použit ani služební pes. V rámci šetření orgánů Policie ČR nebyly zjištěny žádné poznatky, že by se v době spáchání činu pohyboval v okolí domu. Na jeho vinu nelze usuzovat ani z výpovědi svědkyně P. B., která je podle obviněného vnitřně rozporná a obsahově nevyvážená, když navíc svědkyně pouze uvedla, že o tom, že je předmětné kolo kradené se dozvěděla až po několika dnech s tím, že neví, od koho se tuto informaci dozvěděla. Ke způsobu odcizení předmětného kola se nevyjádřil ani svědek O. S. Pokud jde o svědka M. Ch., tento se vyjadřoval pouze k jízdnímu kolu zn. Dominátor a k motorové pile, tyto předměty ovšem s projednávanou věcí nesouvisely. Obviněný dále poukázal na to, že v rámci dokazování nebyla věnována dostatečná pozornost faktické roli svědkyně P. B., když to byla právě ona, která navrhla, aby předmětné kolo bylo prodáno do zastavárny Spider O., a která již dva dny předtím prodala ve stejné zastavárně jiné jízdní kolo. Podle obviněného tak soudy rozhodly nikoli na základě uzavřeného řetězce přímých a nepřímých důkazů, ale na základě předem pojatého přesvědčení o vině obviněného. K tomu obviněný odkázal na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1488/2007, a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04.
Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 56/2014-228 ze dne 25. února 2014 v celém rozsahu, zrušil rovněž rozsudek Okresního soudu v Prostějově č. j. 2 T 228/2013-198 ze dne 7. 1. 2014 a v souladu s §265m trestního řádu rozhodl ve věci rozsudkem, kterým obviněného zprostí obžaloby podle §226 písm. c) trestního řádu, neboť v trestním řízení nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání i v případě uvedeném v §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Obviněný M. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovou vadou však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Sám pak zdůraznil významné aspekty důkazního stavu věci, potvrzující správnost zvolené právní kvalifikace. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného M. Z. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 16. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký