ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.865.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 865/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2014 o dovolání, které podal obviněný O. S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 9 To 117/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 116/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného O. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 2 T 116/2013 , byl obviněný O. S. na skutkovém základě, že
„1) O. S. jako dlužník dne 24. 5. 2010 v P. s úmyslem podvodně vylákat finanční hotovost pod falešnou záminkou zhodnocení finančních prostředků uzavřel s poškozeným - věřitelem M. P. dvě smlouvy o půjčce, ačkoliv od samého počátku věděl, že závazky z nich plynoucí nebude moci uspokojit, kdy první smlouva o půjčce byla uzavřena na částku ve výši 300.000 a druhá smlouva o půjčce byla uzavřena na částku ve výši 45.000,- Kč, kdy částka 45.000,- Kč představovala O. S. slibovaný výtěžek, kdy k podepsaným smlouvám O. S. téhož dne, tj. 24. 5. 2010, aby v poškozeném M. P. zvýšil důvěru ve vrácení peněz, vystavil směnku č. 0801 na částku 300.000,- Kč a směnku na částku 45.000,- Kč, kdy následně částku 300.000,- Kč, kterou dne 25. 5. 2010 převedl poškozený M. P. na účet O. S. ze svého účtu, O. S. použil k neznámému účelu a poškozenému M. P. nevrátil dle podepsané smlouvy do dnešního dne ani část, čímž způsobil poškozenému M. P. škodu ve výši 300.000,- Kč,
2) O. S. jako dlužník dne 9. 6. 2010 v P. s úmyslem podvodně vylákat finanční hotovost pod falešnou záminkou zhodnocení finančních prostředků uzavřel s poškozeným - věřitelem Ing. Z. B. dvě smlouvy o půjčce, ačkoliv od samého počátku věděl, že závazky z nich plynoucí nebude moci uspokojit, kdy první smlouva o půjčce byla uzavřena na částku ve výši 300.000,- Kč a druhá smlouva o půjčce byla uzavřena na částku ve výši 360.000,- Kč, kdy částka 60.000,- Kč představovala O. S. slibovaný výtěžek, kdy k podepsaným smlouvám O. S. téhož dne, tj. 9. 6. 2010, aby v poškozeném Z. B. zvýšil důvěru ve vrácení peněz, vystavil směnku na částku 300.000,- Kč a na částku 360.000,- Kč, kdy následně částku 300.000,- Kč, kterou dne 14. 6. 2010 převedl poškozený Z. B. na účet O. S. ze svého účtu, O. S. použil k neznámému účelu a poškozenému Z. B. do současné doby ani zčásti nevrátil, čímž způsobil poškozenému Z. B. škodu ve výši 300.000,- Kč,
3) O. S. jako dlužník dne 14. 6. 2010 v P. s úmyslem podvodně vylákat finanční hotovost pod falešnou záminkou zhodnocení finančních prostředků uzavřel s poškozeným - věřitelem J. T. dvě smlouvy o půjčce, ačkoliv od samého počátku věděl, že závazky z nich plynoucí nebude moci uspokojit, kdy první smlouva o půjčce byla uzavřena na částku ve výši 300.000,- Kč a druhá smlouva o půjčce byla uzavřena na částku ve výši 360.000,- Kč, kdy částka 60.000,- Kč představovala O. S. slibovaný výtěžek, kdy k podepsaným smlouvám O. S. téhož dne, tj. 14. 6. 2010, aby v poškozeném J. T. zvýšil důvěru ve vrácení peněz, vystavil směnku na částku 300.000,- Kč a na částku 360.000,- Kč, kdy následně částku 300.000,- Kč, kterou dne 24. 6. 2010 převedl poškozený J. T. na účet O. S. ze svého účtu, O. S. použil k neznámému účelu a poškozenému J. T. do současné doby ani zčásti nevrátil, čímž způsobil poškozenému J. T. škodu ve výši 300.000,- Kč,
4) O. S. jako dlužník dne 15. 6. 2010 v Praze s úmyslem podvodně vylákat finanční hotovost pod falešnou záminkou zhodnocení finančních prostředků uzavřel s poškozeným - věřitelem V. K. dvě smlouvy o půjčce, ačkoliv od samého počátku věděl, že závazky z nich plynoucí nebude moci uspokojit, kdy první smlouva o půjčce byla uzavřena na částku ve výši 300.000,- Kč a druhá smlouva o půjčce byla uzavřena na částku ve výši 144.000,- Kč, kdy částka 144.000,- Kč představovala O. S. slibovaný výtěžek, kdy k podepsaným smlouvám O. S. téhož dne, tj. 15. 6. 2010, aby v poškozeném V. K. zvýšil důvěru ve vrácení peněz, vystavil směnku na částku 300.000,- Kč a na částku 144.000,- Kč, kdy následně z částky 300.000, kterou dne 18. 6. 2010 převedl poškozený V. K. na účet O. S. ze svého účtu, a kterou O. S. použil k neznámému účelu, vrátil O. S. pouze první splátku ve výši 12.000,- Kč, ale další úhrady do současné doby neprovedl, čímž způsobil poškozenému V. K. škodu ve výši 288.000,- Kč,
5) O. S. jako dlužník dne 18. 11. 2010 v P. s úmyslem podvodně vylákat finanční hotovost uzavřel s poškozeným - věřitelem MUDr. R. K. dvě smlouvy o půjčce, ačkoliv od samého počátku věděl, že závazky z nich plynoucí nebude moci uspokojit, kdy první smlouva o půjčce byla uzavřena na částku 300.000,- Kč, druhá smlouva o půjčce byla uzavřena na částku 144.000,- Kč, kdy k podepsaným smlouvám O. S. téhož dne, tj. 18. 11. 2010, aby v poškozeném R. K. zvýšil důvěru ve vrácení peněz, vystavil směnku na částku 300.000,- Kč, směnku na částku 72.000,- Kč a směnku na částku 72.000,- Kč, kdy následně částku 300.000,- Kč, kterou dne 18. 11. 2010 převedl poškozený R. K. na účet O. S. ze svého účtu, a částku 144.000,- Kč, kterou poškozený R. K. předal dne 18. 11. 2010 O. S. v hotovosti v P., O. S. použil k neznámému účelu a poškozenému R. K. do současné doby ani zčásti nevrátil, čímž poškozenému R. K. způsobil škodu ve výši 444.000,- Kč,
6) O. S. jako dlužník dne 15. 12. 2010 v P. s úmyslem podvodně vylákat finanční hotovost pod falešnou záminkou zhodnocení finančních prostředků uzavřel s poškozeným - věřitelem K. T. dvě smlouvy o půjčce, ačkoliv od samého počátku věděl, že závazky z nich plynoucí nebude moci uspokojit, kdy první smlouva o půjčce byla uzavřena na částku ve výši 600.000,- Kč a druhá smlouva o půjčce byla uzavřena na částku ve výši 288.000,- Kč, kdy částka 288.000,- Kč měla představovat O. S. slibovaný výtěžek, kdy k podepsaným smlouvám O. S. téhož dne, tj. 15. 12. 2010, aby v poškozeném K. T. zvýšil důvěru ve vrácení peněz, vystavil směnku na částku 600.000,- Kč a směnku na částku 288.000,- Kč, kdy následně z částky 600.000,- Kč, kterou dne 15. 12. 2010 převedl poškozený K. T. na účet O. S. ze svého účtu, vrátil O. S. až po opakovaných urgencích ze strany poškozeného K. T. pouze dne 20. 9. 2011 částku ve výši 40.000,- Kč, kdy zbytek poskytnuté částky O. S. použil k neznámému účelu a žádné další úhrady do současné doby neprovedl, čímž způsobil poškozenému K. T. škodu ve výši 560.000,- Kč,
celkem shora popsaným jednáním způsobil poškozeným škodu ve výši 2.192.444,- Kč,“
uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku.
Za to byl podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným J. T., bytem H., U Ch., okr. P. –z., částku 300.000,- Kč, K. T., bytem P., L., částku 560.000,- Kč a Ing. Z. B., bytem P. –Ch., K., částku 300.000,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 9 To 117/2014 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 3. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný O. S. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu ve spojení s důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný v dovolání především popřel, že by se dopustil jednání, pro které byl odsouzen. Rozhodnutí soudů označil za věcně nesprávná, jelikož soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Soudy nepřihlédly zejména k výpovědi svědka JUDr. T., kterému v rozhodném období vrátil jím poskytnutou částku 1.200.000,- Kč, přičemž se jednalo o typově zcela shodný vztah s případy poškozených. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by jednal pod falešnou záminkou, a proto absentuje požadovaná forma zavinění. Poukázal na to, že již v hlavním líčení předložil k důkazu písemnou smlouvu o správě financí, kterou chtěl s poškozenými uzavírat, avšak poškození chtěli uzavřít závazky ve formě půjček, neboť nechtěli finanční výnosy zdanit. Jednalo se přitom o reálné obchody, které uzavíral s tím, že závazky skutečně splní, když možnost sjednaného zhodnocení byla podle něj skutečně reálná. Podstatnou část svěřených peněž převedl na zahraniční účet společnosti T. f. za účelem jejich zhodnocení obchodováním. Zbývající prostředky vybral z účtu v hotovosti a předal je ke zhodnocení svědkyni M. K., jejímiž klienty byli všichni poškození s výjimkou pana T. Kde peníze skutečně skončily, mu není známo, investice zřejmě nebyly úspěšné. V žádném případě nesloužily jako zdroj jeho obživy, z finančních prostředků určených ke zhodnocení dostal pouze domluvenou provizi 120.000,- Kč, jiný prospěch z nich neměl. Obviněný dále namítl, že soudy rozhodly v rozporu s principem ultima ratio. Sjednané závazky totiž byly zajištěny směnkami, přičemž pohledávky poškozených byly uplatňovány v řízeních civilněprávních, a poškození již mají rozhodnutí ve věci. Přestože je nastalý stav nežádoucí, domnívá se, že měla být uplatněna odpovědnost toliko v civilněprávní rovině. Obviněný rovněž zmínil, že uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný a neadekvátní. Dosud nebyl nikdy trestán ani projednáván za přestupek. Podle něj mělo být zohledněno, že sebe žádným způsobem neobohatil a že měl snahu závazky alespoň zčásti hradit. Uložen mu proto měl být trest podmíněný.
S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 9 To 117/2014, zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 trestního řádu přerušil výkon napadených rozhodnutí s tím, že již nastoupil do výkonu uloženého trestu, přičemž byl nucen zanechat na svobodě svou přítelkyni se společným malým potomkem ve stádiu kojence, kteří nemají žádné blízké příbuzné a jsou tak na něj zcela odkázáni svou výživou.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že obviněný ve své argumentaci opakuje obhajobu z předchozího řízení a většina jeho námitek směřuje do hodnocení zjištěného skutkového stavu. Pokud jde o otázku naplnění subjektivní stránky trestného činu, pak se k ní podle státního zástupce soudy dostatečně vyjádřily a jejich závěry lze považovat za správné. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podle státního zástupce podřadit ani namítané porušení zásady in dubio pro reo, jelikož se jedná o námitku procesní povahy, která má vztah k hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu. K námitce obviněného ohledně porušení zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že v daném případě by nebylo její uplatnění vhodné, což vyplývá jednak z množství poškozených, výše způsobené škody, která přesáhla dva miliony korun, tak i z přístupu obviněného, který vinu za podvodné jednání svaluje na druhé osoby a poškozeným na náhradě škody ničeho nehradil. Je tak zřejmé, že se nejedná o hraniční záležitost, kde by bylo možno konstatovat, že posuzované jednání obviněného je na samé spodní hranici společenské škodlivosti typické pro uvedený trestný čin. Podle státního zástupce nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uplatňovat ani námitku nepřiměřenosti druhu a výměry uloženého trestu.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný O. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takto vymezenému dovolacímu důvodu především neodpovídala ta část argumentace obviněného, ve které se snažil s odkazem na porušení zásady in dubio pro reo zpochybňovat výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů tím, že opakovaně svoji trestnou činnost popíral, předkládal vlastní verzi skutkového děje i vlastní interpretaci svědeckých výpovědí, a na tom základě pak namítal absenci požadované formy zavinění. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se jejich prostřednictvím snažil prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Závěr soudů o naplnění všech znaků skutkové podstaty stíhaného zločinu, a to včetně závěru o naplnění subjektivní stránky, byl vystavěn na výpovědích jednotlivých poškozených, svědkyň K. a B., a především na řadě listinných důkazů, jak byly podrobně popsány v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Výpisy z bankovního účtu jednoznačně vyvrátily jeho obhajobu, že peníze investoval u společnosti T. f. a již se mu nevrátily. Nutno podotknout, že obviněný neměl žádné zkušenosti s investováním a jeho sliby vůči poškozeným byly pouhými výmysly bez reálného základu. Nebylo zjištěno, že by kromě demo verze někde obviněný skutečně obchodoval s cennými papíry, když ani on sám žádného konkrétního obchodníka neuvedl. O podvodném úmyslu svědčí i výmluvy, kterými jednotlivým poškozeným omlouval nevyplacení slíbených výnosů. Závěru soudů, že obviněný od samého počátku jednání s jednotlivými poškozenými věděl, že zakázky z uzavřených smluv nebude moci uspokojit, a takto získané peníze nepoužil k deklarovanému účelu, nýbrž jinak, včetně použití pro vlastní potřebu, proto nelze nic vytknout.
Pokud obviněný dále namítal porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, pak se sice jedná o námitku obecně podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, v konkrétním případě však nemohla být úspěšná. S touto argumentací obviněného se totiž již podrobně vypořádal odvolací soud ve svém rozhodnutí, přičemž tam uvedené závěry lze považovat za správné a lze na ně plně odkázat. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Samotný způsob provedení činu, množství poškozených i výše způsobené škody zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Uplatnění principu ultima ratio sice přichází v úvahu i u závažnějších trestných činů, kde by některé znaky mohly nasvědčovat vyšší společenské škodlivosti a kde by ochrana konkrétního právního statku byla lépe a účinněji zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu, na druhou stranu tento princip nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku či závazkových vztahů (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci pak ani skutečnost, že závazkové vztahy byly zajištěny instituty soukromého práva a pohledávky byly uplatňovány cestou civilního soudního řízení, neskýtá dostatečnou mimotrestní ochranu před škodlivým jednáním obviněného jak samotným poškozených, tak ani společnosti jako celku.
Konečně k výhradě obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu třeba uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký