ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.899.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 899/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2014 o dovolání, které podal obviněný A. j. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 55 To 391/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 3 T 103/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného A. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 3 T 103/2012 , byl obviněný A. J. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku na tom skutkovém základě, že
„dne 21. 5. 2012 ve 14,05 hodin byl v obci S., okr. J. n. N., kontrolován hlídkou Městské policie Ž. B., jako řidič vozidla zn. Ford Escord, kdy toto vozidlo řídil, přestože mu byl rozhodnutím Magistrátu hlavního města P. pod č. j. MHMP 1016916/2011/Pv ze dne 18. 10. 2011 s nabytím právní moci dne 16. 11. 2011 uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců, tj. od 4. 8. 2011 do 4. 8. 2012 a dále příkazem Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 200/2011 ze dne 27. 12. 2011 s právní mocí dne 11. 1. 2012 mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců, tj. od 11. 1. 2012 do 11. 7. 2013.“
Za to byl podle §337 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce jeden rok, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku [v rozsudku nesprávně uveden „§56 odst. 2 písm. c) tr. řádu“] zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tři roky.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 55 To 391/2013 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 3. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný A. J. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť podle jeho názoru spočívá rozhodnutí obou soudů na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný konkrétně namítl, že z dokazování bylo zjištěno, že řízení automobilu převzal od své družky M. K., která dostala astmatický záchvat a nemohla v řízení automobilu pokračovat, přičemž jeho jediným záměrem bylo družku dopravit k lékaři či do nemocnice k odbornému ošetření. Sám nemá žádné zdravotnické vzdělání, a nemohl tedy rozpoznat skutečnou závažnost zdravotního stavu a případného ohrožení života. Obviněný nesouhlasí se závěry soudů, že zdravotní stav paní Kocourkové nebyl natolik zásadní a život ohrožující, aby musel i přes uložený zákaz řídit motorové vozidlo, neboť není jasné, na základě jakého důkazu soudy k tomuto závěru dospěly, když samy nedisponují zdravotnickým vzděláním, a ani vyslechnutý městský strážník není natolik odborně zdatný, aby rozpoznal a zhodnotil něčí zdravotní stav. Z uvedených důvodů považuje uložený trest odnětí svobody za nedůvodně přísný. Obviněný dále poukázal na nepřiměřenou délku trestního řízení, kdy pouze zaviněním soudů nabyl odsuzující rozsudek právní moci až téměř po dvou letech od jeho vyhlášení. Podle obviněného soudy rovněž porušily zásady pro ukládání druhu a výměry trestu upravené v §39, §41 a §42 trestního zákoníku, jelikož nepřihlédly ani k výrazné změně v jeho osobních poměrech, kdy mu v nedávné době zemřely matka a manželka, a on sám se nyní stará o syna, který se hlásí na vysokou školu a je na něj téměř výhradně odkázán. Obviněný taktéž doplnil, že je těžký diabetik s diagnózou diabetes mellitus 2. typu na IIR s metabolickým syndromem, trpí arteriální hypertensí, morbidní obezitou a bércovými vředy.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 55 To 391/2013, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 3 T 103/2012, a také veškerá další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, a aby Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření uvedl, že obviněný v dovolání pouze opakoval své námitky, o něž opíral předešlé odvolání, a které tvořily podstatu jeho obhajoby od počátku trestního řízení. Těmito námitkami se soudy náležitě zabývaly a vyčerpávajícím způsobem na ně odpověděly. Obviněný tak nevznášel námitky proti aplikaci ustanovení hmotného práva na soudy učiněná skutková zjištění, nýbrž pouze prosazoval svou verzi skutkového děje, podle níž odvážel družku postiženou astmatickým záchvatem, aniž bral ohled na skutečnost, že soud učinil odlišný skutkový závěr, že totiž jeho družka žádný záchvat neabsolvovala. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podle státního zástupce zařadit ani stesky obviněného proti uloženému trestu odnětí svobody ve smyslu jeho nepřiměřené přísnosti. Na správnost napadeného rozhodnutí ve výroku o trestu vůbec nemají vliv okolnosti, k nimž došlo po vyhlášení rozhodnutí a které by bylo možno zohlednit pouze v rámci návrhu na obnovu řízení, což platí o změnách v osobních poměrech obviněného. Pokud jde o v dovolání zmiňované zdravotní problémy obviněného, poukázal státní zástupce na to, že byly ve vztahu k výkonu uloženého trestu řešeny soudem prvního stupně, který usnesením ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 3 T 103/2012, rozhodl o odkladu nástupu výkonu trestu. Podle státního zástupce nelze ovšem nevidět, že tyto zdravotní potíže naprosto obviněnému nebrání v páchání rozmanité trestné činnosti, takže v současnosti má v rejstříku trestů již čtrnáct záznamů, přičemž jen v roce 2013 byl odsouzen třikrát. Pokud jde o délku řízení, pak státní zástupce poznamenal, že prodlevy padají převážně na úkor obviněného, protože to byl on, kdo vyhýbáním se kontaktu se soudem prvního stupně a neplněním jeho požadavků na doplnění svých podání zapříčinil průtahy, k nimž došlo mezi rozhodnutími soudu prvního a soudu druhého stupně, takže dokonce musel být vydán a posléze v srpnu 2013 realizován příkaz k zatčení.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou vyjmenovány v §265b trestního řádu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Obviněný A. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovou vadou však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Sám pak zdůraznil významné aspekty důkazního stavu věci, potvrzující správnost zvolené právní kvalifikace. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud pak zdůrazňuje nad rámec shora uvedeného, že soud odvolací se pečlivě vypořádal s otázkou skutkového stavu věci ohledně případného naplnění podmínek krajní nouze podle §28 trestního zákoníku. K tomu považuje za potřebné ještě dodat, že naprostá účelovost tvrzení obviněného o akutní zdravotní indispozici jeho spolujezdkyně vyplynula i z toho, že ta podle svého vyjádření následně sama odjela až do P., teprve tam údajně snad navštívila lékaře.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného A. J. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký