ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.911.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 911/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2014 o dovolání, které podala obviněná K. M. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 7 To 428/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 73/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné K. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 1 T 73/2013 , byla obviněná K. M. uznána vinnou ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku na tom skutkovém základě, že
„od blíže nezjištěné doby, nejméně však od poloviny měsíce listopadu 2011 do 04.02.2013, v K., v K. ulici, úmyslně neoprávněně bránila nezl., trvale bytem K., K., a jejímu zákonnému zástupci, otci M. K., trvale bytem P., K., v užívání jedné poloviny nemovitosti na adrese K., K., kterou nezletilá pravidelně užívala spolu se svou matkou P. F., jakožto původní majitelkou jedné poloviny nemovitosti, a otcem M. K. do 10. 09. 2011, když předmětnou jednu polovinu nemovitosti pak nezletilá nabyla dědictvím do osobního vlastnictví na základě usnesení Okresního soudu v Klatovech pod č. j. 12 D 895/2011-73 ze dne 14. 12. 2011, které nabylo právní moci téhož dne, a to tak, že si nechala provést výměnu vložky zámku u vstupních dveří domu a nejméně v období od 06. 01. 2012 do 07. 05. 2012 i bytu, který shora jmenovaní předtím užívali, a klíče od těchto zámků již M. K., i přes jeho opakované žádosti o zpřístupnění domu a bytu, neposkytla“.
Za to byla podle §208 odst. 2 trestního zákoníku s použitím §67 odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, §68 odst. 1 až 5 trestního zákoníku odsouzena k peněžitému trestu v počtu 30 denních sazeb s výší denní sazby v částce 500,- Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtrnácti dnů.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 7 To 428/2013 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 3. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná K. M. dovoláním , v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Naplnění dovolacího důvodu spatřovala především v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku užívacího práva poškozené k předmětné nemovitosti, když podle něj ji byla oprávněna užívat v tom rozsahu, v jakém ji užívala až do své smrti její matka P. F., a to s odkazem na §123 občanského zákoníku (tj. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013). S odkazem na §139 odst. 2 občanského zákoníku proti tomu obviněná namítla, že vzhledem ke koncepci ideálních spoluvlastnických podílů je zřejmé, že spoluvlastník nemá užívací právo ke společné věci bez dalšího, ale toto užívací právo mu vznikne teprve na základě dohody spoluvlastníků, popř. rozhodnutím soudu. Dohoda mezi ní a její zemřelou sestrou o užívání nemovitosti byla uzavřena pouze na dobu jejich života. Smrt její sestry měla za následek zánik původní dohody. Jí samotné posléze užívací právo opět vzniklo na základě konkludentní dohody s poškozenou, která nikdy nic nenamítala ohledně jejího užívání domu v rozsahu, v jakém jej užívala dosud. Naproti tomu X. Y. znovu užívací právo k domu nevzniklo, a tím nevzniklo ani odvozené právo M. K. V této souvislosti odkázala obviněná na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 482/2000. I pokud by užívací právo k okamžiku smrti P. F. X. Y. (resp. M. K.) vzniklo, není popsaný skutek trestným činem, neboť nebyl naplněn znak bránění v užívání. K tomu obviněná zdůraznila, že v domě se nacházely volně položené klíče od domu, přičemž poškozený M. K. měl do domu přístup a věděl, kde se tyto klíče nachází. Podle obviněné si odvolací soud v této otázce protiřečí, když na jedné straně považuje M. K. za osobu s užívacím právem k domu a bytu, avšak na druhé straně považuje vzetí si volně položených klíčů za jejich odcizení, ačkoli klíč je zcela evidentně příslušenstvím k domu a bytu. Poškozený M. K. tedy měl podle obviněné možnost bez velkých obtíží dům užívat. Odvolací soud pochybil rovněž v tom, že nepřihlédl ke skutečnosti, že poškozený M. K. se po smrti P. F. z domu odstěhoval a v bytě nebydlel, přestože je tato okolnost pro právní posouzení zásadní, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného v souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem 29/2006-T 932. Podle obviněné navíc nemůže být popsaný skutek trestným činem s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe obsažené v §12 odst. 2 trestního zákoníku a z ní vyplývajícího principu ultima ratio. V souladu se závěry obsaženými ve výkladovém stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 se totiž celá věc evidentně vymyká běžně projednávaným případům, přičemž existují účinné mimotrestní prostředky na ochranu práv poškozených. Obviněná zdůraznila rovněž to, že celá věc začala smrtí její sestry, která zahynula při dopravní nehodě, kterou jako řidič vozidla zavinil poškozený M. K. Nikdy nebylo jejím úmyslem jakkoli poškodit její neteř X. Y., ale nedovede si představit společné soužití s M. K. v jednom domě. V obdobných případech přitom orgány činné v trestním řízení obvykle nekonají a odkazují zúčastněné na civilní soud.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení (v dovolání nesprávně uvedeno „rozsudek“) Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2014, č. j. 7 To 428/2013-261, a podle §265l odst. 1 přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření uvedl, že obviněnou uváděné dovolací námitky jsou víceméně identické s těmi, o něž se opíralo její předešlé odvolání. Těmito námitkami se však náležitě zabýval soud druhého stupně a vyčerpávajícím způsobem na ně odpověděl. Se závěry odvolacího soudu lze podle státního zástupce naprosto souhlasit a lze na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat. Obviněná navíc staví svoji argumentaci na odlišných skutkových závěrech, než k jakým dospěly soudy, upravených tak, aby lépe vyhovovaly její verzi události a rovněž její právní obraně. Typicky je tomu při argumentu, že po tragické dopravní nehodě se obviněný se svou nezletilou dcerou z domu odstěhoval, proto mu nemohlo být v jeho užívání bráněno a nemohla být naplněna objektivní stránka žalovaného přečinu. Soudem učiněná skutková zjištění naopak vyznívají tak, že když byl poškozený po nezbytném léčení schopen dostavit se do domu a bytu, které předtím patnáct let užíval, narazil na vyměněné zámky. Proto byl nucen pro sebe i nezletilou dceru najít jiné ubytování. Z těchto důvodů se státní zástupce neztotožnil ani s argumentací směřující k §12 odst. 2 trestního zákoníku, neboť jednání obviněné naprosto nebylo nějakým nevinným překročením zákonných pravidel, které by nedosahovalo úrovně činu soudně trestného. Ostatně obviněné se dostalo beneficia v podobě snahy odvolacího soudu o vyřízení věci tzv. odklonem - formou narovnání podle §309 a násl. trestního řádu, kteroužto možnost však sama obviněná vyloučila.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Obviněná K. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou, a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovou vadou však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, plně odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Sám pak zdůraznil významné aspekty důkazního stavu věci, potvrzující správnost zvolené právní kvalifikace. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Jak Nejvyšší soud zjistil, jednotlivé dovolací námitky byly v podstatě opakováním obhajoby, kterou obviněná prezentovala od počátku trestního stíhání a se kterou se náležitě vypořádal jak soud prvního stupně, tak v rámci řízení o opravném prostředku soud odvolací. Jejich právním závěrům přitom nelze v zásadě nic vytknout. Současně, je třeba poukázat na to, že jednotlivé námitky sice byly formulovány jako námitky právní, zaměřené proti právnímu posouzení skutku, nevycházely nicméně důsledně ze skutkových závěrů učiněných soudy, nýbrž vycházely z vlastní upravené verze skutkového děje. Za této situace neshledal Nejvyšší soud dovolání opodstatněným, přičemž k jednotlivým námitkám uvádí následující.
Poškozené a jejím prostřednictvím i jejímu otci M. K. svědčilo v době spáchání činu užívací právo k předmětné části nemovitosti. Odkázat lze zejména na příslušnou pasáž podrobného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Užívací právo bylo odvozeno nejen z §123 občanského zákoníku, ale rovněž z dohody ve smyslu §139 odst. 2 občanského zákoníku, jak na ni ostatně obviněná sama poukázala. Je totiž nepochybné, že až do okamžiku úmrtí P. F. existovala ohledně užívání nemovitosti konkludentní dohoda mezi obviněnou a P. F., na jejímž základě zde po dobu přibližně patnácti let bydlel poškozený M. K. a od svého narození též poškozená. Je rovněž zřejmé, že ke stávajícímu způsobu užívání nemovitosti se ihned po smrti P. F. přihlásila jak sama obviněná, která nadále užívala nemovitost ve stejném rozsahu, tak poškozená, která opět v nezměněném rozsahu nemovitost užívala se svojí mateřskou babičkou až do 15. 11. 2011, a to v důsledku zdravotního stavu jejího otce, poškozeného M. K. Jako odporující zjištěným skutečnostem je třeba odmítnout argumentaci obviněné, že užívací právo k nemovitosti vzniklo pouze jí, a to na základě konkludentní dohody s poškozenou, která proti jejímu užívání nemovitosti údajně nic nenamítala. Lze proto uzavřít, že obě podílové spoluvlastnice disponující každá ideální polovinou nemovitosti konkludentně uzavřely novou dohodu o užívání, a to ve stejném rozsahu jako dosud. Pokud následně obviněná cítila potřebu upravit užívání nemovitosti jiným způsobem, rozhodně nebyla oprávněna bránit v užívání ostatním uživatelům (poškozeným) výměnou vložky zámku vstupních dveří, nýbrž tak mohla docílit pouze novou dohodou nebo návrhem ve smyslu §139 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku. V této souvislosti je zcela nepřiléhavý odkaz obviněné na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 482/2000, které dopadá na případy, kdy minoritní spoluvlastník nemovitosti nesouhlasí s rozhodnutím vlastníka majoritního.
Pokud jde o další námitku obviněné vztahující se ke znaku bránění v užívání, pak neoprávněným bráněním v užívání bytu se v rámci dané skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku rozumí jakýkoli neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem dům, byt nebo nebytový prostor užívat. Nepochybně se tímto jednáním rozumí i znemožnění vstupu do domu výměnou zámku vstupních dveří. Závěry soudů v této otázce lze proto považovat za správné, na čemž nemůže nic změnit ani námitka, že v domě volně ležely klíče od nemovitosti. Jednání obviněné totiž nespočívalo pouze v tom, že by snad vyměnila vložku zámku vstupních dveří a klíče nechala pro poškozeného ležet ve společně užívané části domu, kde by si je mohl bez větších obtíží vzít, ale jednalo se navíc o další způsoby bránění v užívání nemovitosti, kdy poškozenému opakovaně sdělovala, že jeho přítomnost v domě není možná, a umožňovala mu v něm pohyb pouze za přítomnosti další osoby, kdy nejméně v jednom případě byla přivolána Policie ČR z důvodu nebezpečí jeho fyzického napadení.
Stejně tak nedůvodná je i argumentace obviněné, že nemohlo dojít ke spáchání uvedeného trestného činu, jelikož poškozený M. K. se z domu odstěhoval a v bytě nebydlel. Takové tvrzení nelze přijmout, jelikož ze skutkových zjištění učiněných soudy v předchozím řízení naopak vyplývá, že oba poškození přestali byt obývat právě až v důsledku jednání obviněné. Ačkoliv taková okolnost nemůže mít vliv na právní kvalifikaci skutku, lze pro úplnost dodat, že pokud se poškozený M. K. v bytě bezprostředně po tragické události skutečně nějaký čas nezdržoval, bylo to zapříčiněno výhradně jeho zdravotním stavem.
Konečně nebylo možné přisvědčit ani námitce obviněné týkající se porušení principu ultima ratio. Nejvyšší soud konstatuje, že daný případ se svojí podstatou nijak výjimečně nevymyká běžně se vyskytujícím případům dané skutkové podstaty, když jejich pachatelé nezřídka pociťují důvody pro své jednání založené na mezilidských vztazích velmi intenzivně. Na jedné straně byla společenská škodlivost jednání obviněné umocněna zejména tím, že toto směřovalo proti dvěma poškozeným, z nichž jedním bylo dítě velmi útlého věku, na jehož oprávněné zájmy obviněná nebrala žádný zřetel. Na druhé straně z dokazování vyplynulo, že jediným motivem jednání obviněné byl její postoj k poškozenému M. K., kterého vinila ze smrti své sestry P. F., která zahynula při jím zaviněné autonehodě. Přestože lze takový motiv činu do určité míry lidsky pochopit, nelze akceptovat způsob, který obviněná pro vyřešení nastalé nelehké životní situace zvolila. Zmínit lze v této souvislosti rovněž to, že smrt P. F. nezavinil poškozený M. K. úmyslně, nýbrž z nedbalosti při autonehodě, při které byl sám zraněn. Všechny okolnosti případu v této souvislosti přitom velmi pečlivě hodnotily soudy v předchozím řízení, kdy se odvolací soud dokonce pokusil věc vyřídit tzv. odklonem (podle §309 a násl. trestního řádu), obviněná jej však odmítla. Současně nelze souhlasit ani s názorem obviněné, že uplatnění trestní represe nebylo namístě, jelikož poškození disponovali dostatečnými civilněprávními prostředky na ochranu svých práv. Princip ultima ratio totiž nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku či závazkových vztahů (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Byla to právě obviněná, která navodila protiprávní stav a která následně bránila všem snahám poškozených o vyřešení situace. Prostředky, jimiž poškození v rámci civilního práva disponovali, byly časově náročné a neposkytovaly nejen dostatečně účinnou ochranu poškozeným samotným, ale ani společnosti jako celku.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký