ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.999.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 999/2013 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2014 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné R. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 15. 5. 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 8/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 15. 5. 2013 zrušuje .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 8/2011 ze dne 16. 9. 2011 byla obviněná R. K. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin jí byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti roků a pro jeho výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě.
Proti shora citovanému rozsudku podala R. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 7. 12. 2011 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a následně podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že za označený zvlášť závažný zločin uložil obviněné za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §40 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let a pro jeho výkon ji zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala R. K. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 367/2012 ze dne 25. 4. 2012 tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený (citovaný) rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil, podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále potom podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V důsledku uvedeného potom Vrchní soud v Praze o odvolání R. K. rozhodl znovu dalším rozsudkem sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 18. 7. 2012 a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený (citovaný) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu sám rozhodl tak, že obviněnou R. K. podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprostil.
Proti tomuto (citovanému) rozsudku Vrchního soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce dne 19. 9. 2012 dovolání v neprospěch obviněné R. K., a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
O takto podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 1353/2012 ze dne 23. 1. 2013 v rámci kterého napadený (citovaný) rozsudek Vrchního soudu v Praze podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Následně Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 15. 5. 2013 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a dále podle §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl tak, že obviněnou R. K. podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprostil. Předmětný skutek formuloval tak, že obviněná R. K. „dne 18. 6. 2010 kolem 21.30 hodin až 22. hodin v P., ulice K., v koupelně v přízemí domu, po předchozím utajovaném těhotenství, bez jakékoliv přípravy na porod a příchod dítěte a bez opatření si základních věcí pro ošetření novorozence, když předběžný termín porodu, stanovený na 17. 6. 2010 znala, porodila do záchodové mísy dítě mužského pohlaví, vědoma si toho, že spadlo hlavou do výpustě naplněné vodou, v úmyslu jej usmrtit zde novorozence ponechala bez pomoci po přesně nezjištěnou dobu, když pouze odstřihla pupeční šňůru a poté dítě vytáhla za nohy ze záchodové mísy a po zjištění, že už nejeví známky života, zabalila je do svého oblečení, v koupelně uklidila všechny známky proběhlého porodu, čímž porod utajila před v domě přítomným přítelem J. V., který ani nevěděl o její graviditě a nabízel jí pomoc z obavy o její zdravotní stav, zabalené tělo dítěte poté ukryla v úložném prostoru společné postele a dne 20. 6. 2010 ve večerních hodinách v obci V., okr. N. na chalupě J. V., tělo dítěte tajně spálila v krbu, zbylé ostatky a popel zahrabala do kompostu na zahradě, kde byly nalezeny orgány policie“, s tím, že takto měla spáchat zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Proti tomuto (citovanému) rozsudku podal nejvyšší státní zástupce (dále jen státní zástupce) dovolání v neprospěch obviněné, a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku nejprve zrekapituloval předchozí rozhodnutí ve věci přijatá s poukazem na pokyny uložené odvolacímu soudu v rámci předchozího rozhodnutí soudu nejvyššího. Zdůraznil, že odvolací soud v potřebném směru řízení nedoplnil s tím, že dospěl k závěru, že ve věci není možné provádět další dokazování, neboť tvrzení obviněné, že se dítě narodilo mrtvé nelze vyvrátit ani potvrdit. K požadované výpovědi obviněné zaujal stanovisko, že ta odmítla již v předchozím stádiu řízení vypovídat a dala výslovně najevo, že nehodlá vypovídat ani v budoucnu. Její postoj ve věci je tak dle odvolacího soudu jasný, když po celou dobu řízení tvrdila, že dítě se narodilo mrtvé. Poukázal i na to, že odvolací soud za zbytečné označil i výslechy znalců z oboru zdravotnictví, kteří již podali své odborné závěry v písemně zpracovaných znaleckých posudcích a vysvětlili je při výsleších. Vzniklé pochybnosti o tom, zda se dítě narodilo živé či mrtvé nové výslechy znalců podle názoru odvolacího soudu odstranit nemohou, když provedené důkazy dostatečně nevyvracejí obhajobu obviněné, která tvrdí,že dítě se narodilo mrtvé, a proto ji podané obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil s tím, že předmětem útoku u trestného činu vraždy může být pouze živý člověk a pokud tedy nebylo prokázáno, že dítě se narodilo živé, nemohla se obviněná dopustit žádného trestného činu proti životu a zdraví, a to subjektivně ani objektivně. Podle odvolacího soudu nejsou adekvátní ani úvahy o pokusu na nezpůsobilém předmětu, protože obviněná nejednala, ale ani se nezdržela jednání ve skutkovém nebo právním omylu. Tím, že neposkytla základní pomoc mrtvě narozenému dítěti (domnívala se, že je mrtvé), nemohla spáchat žádný trestný čin proti životu a zdraví. Odvolací soud dále zdůraznil, že o pokus na nezpůsobilém předmětu by se jednalo tehdy, pokud by se domnívala, že dítě je živé, ačkoliv se narodilo mrtvé. Pokud však měla za to, že dítě se narodilo mrtvé, taková situace nenastala. Stejně ani nedošlo k tomu, kdy by se domnívala, že dítě je mrtvé, to však ve skutečnosti bylo živé a ona by je svou nečinností zabila. Uvedené však bez pochybností prokázáno nebylo. Protože se nepodařilo prokázat, že se dítě narodilo živé, nepřichází v úvahu dle názoru odvolacího soudu ani právní kvalifikace spočívající v naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu hanobení lidských ostatků podle §359 tr. zákoníku. Státní zástupce v těchto souvislostech, že odvolací soud takto nevyšel z právních názorů vyslovených Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 23. 1. 2013 s tím, že nelze i nadále akceptovat právní názor odvolacího soudu, pokud ten dospěl k závěru, že obviněná K. se nedopustila předmětné trestné činnosti, protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je stíhána. Státní zástupce uvedl, že podané dovolání by se nemohlo jevit jako takové, které napadá skutkové závěry, ze kterých vyplynuly pro soud závěry právní. Ve věci však namítl, že (citované) rozhodnutí odvolacího soudu vybočilo z mezí spravedlivého procesu definovaného zejména článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť došlo k porušení spravedlivého soudního řízení, a to tím, že odvolací soud nerespektoval požadavky Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho rozhodnutí ze dne 23. 1. 2013 s tím, že nedoplnil dokazování v mezích požadavků Nejvyššího soudu a dezinterpretoval jeho rozhodnutí. Stejně tak porušil své povinnosti plynoucí z ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. tím, že v rámci veřejného zasedání, aniž by provedl jediný důkaz, tedy při absenci jakéhokoliv doplnění dokazování, učinil jen na podkladě vlastních úvah zásadní změnu skutkového stavu věci, což vedlo k tomu, že ve svém rozhodnutí přijal závěry, které nemají oporu v dokazování provedeném nejen soudem prvního stupně, ale ani před tímto soudem odvolacím. Jím učiněné skutkové a v důsledku toho i právní závěry, nemají zákonem předepsaný podklad. V souhrnu potom odvolacím soudem nebyly respektovány jeho základní povinnosti zajišťující spravedlivé rozhodnutí, v čemž spočívá podstatná vada a vážné pochybení. Nedoplnil požadovaným způsobem dokazování, a přesto setrval na svých právních názorech označenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013 za nesprávné a nepodařilo se mu tak odstranit extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Takové rozhodnutí odvolacího soudu je třeba označit za překvapivé, neboť on sám změnil de facto meritum věci a dospěl k opačnému skutkovému závěru na základě totožného obsahu důkazů. Tím, že odmítl postupovat v souladu s právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud a neprovedl úkony a doplnění dokazování, jejichž provedení dovolací soud nařídil, porušil zásady soudního rozhodování podle zákona, když porušil ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce zopakoval svůj názor spočívající v tom, že jednání obviněné je trestné, i když se nepodařilo prokázat, že se dítě narodilo živé. Z hlediska dosud učiněných skutkových zjištění zdůraznil, že dvěma lékařskými zprávami bylo postaveno na jisto, že obviněná minimálně od počátku prosince 2009 věděla, že je těhotná a znala také předběžný termín porodu, který byl stanoven na 17. 6. 2010. U lékařky MUDr. H. V. si vyzvedla těhotenskou průkazku, poradnu pro těhotné však již nikdy nenavštívila. Její vztah k nenarozenému dítěti byl negativní již od samého počátku, neboť dítě nechtěla a zvažovala interrupci, k níž se však pro pokročilejší stadium gravidity neodhodlala. Přitom v průběhu těhotenství neměla žádné zdravotní komplikace, a to ani ty, které předstírala, aby vysvětlila změny na své postavě. To, že nebyla vážně nemocná, bylo prokázáno zprávou Všeobecné zdravotní pojišťovny, Krajské pobočky pro Pardubický kraj, která uvedla vyčerpávající přehled všech lékařských zařízení, která v rozhodné době navštívila. Z uvedeného lze spolehlivě dovodit, že celé její těhotenství probíhalo bez komplikací, a to i za absence lékařského dohledu. Státní zástupce dále poukázal i na to, že o těhotenství obviněné nikdo nevěděl, dokonce ani její rodiče či partner J. V., u kterého v té době žila. Kvůli podezření svého okolí o tom, že je těhotná, si vymyslela nepravdivou legendu o závažné vlastní nemoci, při které ji roste v břiše vak, který bude nutné v budoucnu operativně odstranit. Motivem jejího jednání stran zbavení se dítěte bylo to, že muž, u kterého žila (J. V.), nemohl být biologickým otcem dítěte a takto nechtěné těhotenství by mohlo komplikovat její spokojené soužití s ním. Proto se také v zásadě připravovala na to, že se dítěte zbaví s tím, že na jeho příchod se vůbec nepřipravovala, neměla pro něj žádné vybavení ani věci nutné k porodu, případně věci nutné k přežití dítěte při porodu v domácím prostředí. Přitom cíleně ke stanovenému termínu porodu situovala údajný lékařský zákrok (vyjmutí vaku z břicha, čímž odůvodňovala změnu postavy), když věděla, že v tomto období porodí a její postava se vrátí k normálu.
Státní zástupce pak k samotnému porodu uvedl, že k němu došlo v domě J. V., a to v době, kdy ten byl doma. Obviněná přitom v době, kdy dostala porodní bolesti, předstírala, že to souvisí s údajnými (a jí tvrzenými) bolestmi břicha. Přitom J. V. jí nabízel odvoz do nemocnice, na což nereagovala. Měla tedy prokazatelně možnost nechat se odvést do nemocnice nebo si zavolat lékařskou pomoc, anebo v nemocnici anonymně porodit, žádnou z těchto možností k záchraně dítěte nevyužila. Přesto se rozhodla porodit doma, porod jednoznačně utajit, když se chtěla dítěte zbavit. Takové jednání potom korespondovalo s osobností obviněné, u které se nevyvinul v průběhu těhotenství žádný vztah k dítěti, což bylo ovlivněno i její duševní poruchou v podobě reziduální schizofrenie. Státní zástupce poukázal i na to, že přesto, že nelze bezpečně vyloučit, že se dítě narodilo mrtvé, obviněná bezprostředně po porodu dokončila svůj úmysl, na který se od počátku těhotenství připravovala a se kterým předmětný večer vcházela do koupelny, totiž, že se dítěte zbaví. V koupelně poté, vědoma si toho, že z koupelny musí vyjít bez dítěte, zjistila, že novorozenec má šedomodrou barvu, nezavázala mu ani pupeční šňůru, ani jej nezačala oživovat, nepřivolala žádnou pomoc, a to i přesto, že ji k tomu vázala povinnost obsažená v zákoně o rodině. Státní zástupce poukázal dále na to, že odvolací soud postupoval nesprávně, pokud za daného stavu (učiněných skutkových zjištění) vyloučil, že by jednání obviněné mohlo být právně posouzeno jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když bylo namístě zvažovat, zda se obviněná nedopustila pokusu na nezpůsobilém předmětu útoku u nepravého omisivního deliktu. Poukázal na to, že zákon o rodině jednoznačně definuje povinnost rodiče zajistit dítěti potřebnou péči o jeho zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Povinností obviněné tak bylo zachovat se k dítěti tak, aby neohrozila jeho život v případě, že se narodilo živé a v případě, že měla dojem, že se dítě živé nenarodilo, pokusit se jej oživit, případně zavolat lékařskou pomoc, neboť právě jako laik nebyla schopna jednoznačně dovodit z pouhého (zvláštního) zabarvení dítěte a toho, že se hlasitě neprojevuje, jednoznačný důvod takového stavu. Za daného stavu tak má státní zástupce za to, že šlo o opomenutí, které má na mysli ustanovení §112 tr. zákoníku, které stanoví, že jednáním se rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat, nebo vyplývá-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání, anebo, k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. Takto obviněná, aniž by se důkladně přesvědčila, zda je dítě živé, případně pokud neprojevovalo známky života, nepokusila se jej oživit, ani mu přivolat lékařskou pomoc a chovala se k němu jako k mrtvému, což zjevně vyplynulo i z toho, že mu ani nepodvázala pupečník. Přitom bylo nepochybně prokázáno, že dítěti mohla lékařskou pomoc bez obtíží zajistit. Přitom právě dokazování bylo třeba doplnit, a to minimálně (ve světle uvedených skutečností), a to minimálně ke zjištění, zda symptomy, které u novorozence popisovala, musely jednoznačně vést k závěru, že dítě je mrtvé.
Konečně státní zástupce uvedl, že takové jednání obviněné lze označit za společensky škodlivé, když ta se rozhodla rezignovat na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to přes evidentní zákaz společnosti. Takové jednání potom může vytvořit do budoucna reálné nebezpečí pro jiné konkrétní společenské vztahy téhož druhu. Vyloučení trestní odpovědnosti u nezpůsobilého pokusu by znamenalo, že trestní odpovědnost záleží na náhodě. Dodal, že z provedeného dokazování zjevně vyplynulo, že obviněná by popsaným způsobem jednala v každé situaci a tedy nezávisle na tom, zda by se dítě narodilo živé či mrtvé, když neměla úmysl zachovat jej při životě. Pokud kontinuální úmysl obviněné zbavit se dítěte nalezl odraz v tom, že dítě považovala za mrtvé, aniž o tom jí uváděné symptomy jednoznačně svědčily a novorozenci neposkytla jakoukoliv pomoc a chovala se k němu jako k mrtvému, není podle státního zástupce vyloučena její trestní odpovědnost pro pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to v souladu s naukou o omylu v předmětu útoku.
S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 To 96/2011, z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby podle §265 l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu a konečně, aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila obviněná R. K. s tím, že v něm dovolatel neuvádí žádné nové okolnosti, ke kterým by se mohla vyjádřit. Poukázala na to, že z provedeného dokazování neplyne, že by plánovala vraždu novorozence s tím, že byla přesvědčena o tom, že dítě se narodilo mrtvé. Nesouhlasí s tím, že by odvolací soud porušil princip práva na spravedlivý proces a má za to, že tento princip je naopak porušen podaným dovoláním, které prodlužuje řízení. Uvedla, že ona sama již ve věci odmítla dále vypovídat a příslušní znalci se k věci již detailně vyjádřili, především formou vypracovaných znaleckých posudků. K námitce pokusu na nezpůsobilém předmětu útoku potom zdůraznila, že byla přesvědčena o tom, že dítě se narodilo mrtvé s tím, že v tomto směru nebyla žádným důkazem její obhajoba zpochybněna.
Znovu je potřebné především uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tak nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jistěže poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní, právní závěry. Za určitých okolností je však namístě i v rámci dovolacího řízení nezbytné přihlédnout i k námitkám skutkového charakteru a to tehdy, jestliže existuje nesoulad mezi ve věci učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich odvozených. Takový stav v předmětné věci nadále trvá, když právě ve věci vedené dokazování neumožňuje i v této fázi řízení ani odvolacímu soudu přijmout jednoznačný právní závěr, který by nezpochybnitelně vedl k tomu, aby odvolací soud obviněnou podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprostil s tím, že nebylo prokázáno, že se předmětný skutek stal. V tomto směru vedené námitky státního zástupce jsou proto uplatněny právně relevantně a jsou současně i důvodné. To i proto, že odvolací soud přijal znovu dne 15. 5. 2013 rozsudek, z jehož odůvodnění zjevně plyne, že k doplnění dokazování přistoupil liknavě a svérázným výkladem v zásadě odmítl doplnit dokazování v rozsahu, který mu uložil dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 23. 1. 2013. Je mírně řečeno překvapující, že odvolací soud není schopen adekvátně reagovat na uvedené rozhodnutí dovolacího soudu s tím, že je v zásadě neschopný vlastní úvahou dospět k relevantním otázkám ve vztahu k uváděným znalcům a v tomto směru vyžaduje přímo a konkrétně popsaný postup, aniž by se sám nad věcí v kontextu dovolacím soudem uvedených skutečností zamýšlel. S ohledem na uvedené proto dovolací soud znovu poukazuje na to, že především bude nezbytné znovu vyslechnout znalce, kteří vypracovali oba dva znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví k okolnostem, za kterých došlo k předmětnému porodu, a to na základě dosud zjištěných skutečností (výpověď obviněné či relevantních svědků) a zaměřených na jednání obviněné v době před porodem, jeho průběhu i počínání obviněné po proběhlém porodu. To s přihlédnutím k tomu, že z učiněných skutkových zjištění zjevně vyplynulo, že obviněná novorozence nechtěla a veškeré její jednání (předcházející porodu a popsané dostatečně státním zástupcem v podaném dovolání) směřovalo k tomu, že se ho zbaví. V těchto souvislostech je potom namístě zjistit výslechem příslušných znalců především to, zda dítě skutečně mohlo být určitou (a jakou) dobu v těle obviněné před porodem již mrtvé a zda mohlo jednoznačně dojít i k tomu, že dítě mohlo zemřít takto těsně před porodem nebo v jeho průběhu. V důsledku toho potom výslechem znalců také zjistit, zda by k takovému stavu došlo i tehdy, kdyby obviněná ve svém těhotenství postupovala standardním (obvyklým) způsobem obvyklým u rodiček a tedy, zda by při respektování svých povinností rodiče (z hlediska zákona o rodině) k uvedenému následku (smrti dítěte) nedošlo. Uvedené bude zapotřebí zjistit s ohledem na elementární povinnosti rodiče vyjádřené právě v zákoně o rodině, tedy zda by uvedenému následku bylo možné zabránit, pokud by obviněná prodělala běžný (obvyklý průběh těhotenství s tím, že by respektovala povinnost rodiče zachovat se k dítěti tak, aby neohrozila jeho život, tedy jinými slovy, kdyby její těhotenství proběhlo řádně, ve spolupráci s příslušným gynekologem a samotný porod potom v nemocnici či za asistence příslušného lékaře, případně včasného přivolání lékařské pomoci. To vše při zjevném vědomí, že takový postup mohla volit a nic jí v tom nebránilo. V těchto souvislostech je potom nezbytné zjistit, zda skutečně došlo (mohlo dojít) k tomu, co za daného stavu věci obviněné vyhovovalo a tedy k tomu, že dítě zemřelo těsně před porodem nebo v jeho bezprostředním průběhu, a to způsobem, který obviněná nemohla nijak ovlivnit. S poukazem na již uvedené bude proto namístě pečlivě vyhodnotit trestní odpovědnost obviněné, a to zejména z hlediska jejího zavinění, ať již úmyslného či nedbalostního ve vztahu ke zjištěnému následku a tedy k případnému pokusu zločinu vraždy či ublížení na zdraví s následkem smrti.
Uvedené skutečnosti vyjádřil dovolací soud již ve svých předchozích rozhodnutích, když je současně nutno poukázat na nedostatek invence v rozhodování odvolacího soudu spočívající v jeho dalším (bezradném) postupu, když ten ve svém rozhodnutí (bez přesvědčivého odůvodnění) dospěl k závěru, že (ve stručnosti) je další dokazování bezpředmětné. Jenom skutečnost, že příslušný odvolací senát je podrobně obeznámen s celým (jistěže nejednoduchým případem) vedlo dovolací soud k tomu, že nevyhověl návrhu státního zástupce (v této fázi řízení) nařídit, aby věc soud podle §265 l odst. 3 tr. ř. projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Lze konečně zdůraznit i to, že odvolací soud takto, aniž by (v souladu s rozhodnutím soudu dovolacího) provedl jediný důkaz, porušil své povinnosti plynoucí z ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. Takto totiž při absenci jakéhokoli doplnění dokazování změnil skutkový stav věci (na podkladě vlastních úvah) a vyvodil vlastní závěry nemající oporu v bezchybném a vyčerpávajícím způsobem vedeném dokazování. Nezbývá než připomenout, že principy spravedlivého procesu musí být vztaženy nejen k osobě obviněného, ale i k poškozenému a zástupci státu chránícího zájmy trestním zákonem stanovené.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání státním zástupcem (v neprospěch obviněné) nezbylo, než podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 15. 5. 2013 zrušit a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť zjištěné vady nebylo možné odstranit v zasedání veřejném.
Věc se tak znovu vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, který se po jejím zrušení bude povinen její podstatou znovu zabývat, a to s opakovaným zdůrazněním, že tak učiní v intencích rozhodnutí soudu dovolacího, při respektování ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. a tedy v souladu s právním názorem v něm vysloveným. Půjde tak především znovu o doplnění ve věci vedeného dokazování z hledisek shora uvedených s následně zřetelně formulovanými učiněnými skutkovými zjištěními z nich konečně plynoucími. Provedené důkazy bude potom pečlivě hodnotit v souladu s jejich obsahem a náležitě, v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve svém (nově přijatém) rozhodnutí náležitě vysvětlí, jakými úvahami se při právním hodnocení věci (po doplnění dokazování v naznačeném směru) řídil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka