ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1191.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1191/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lenky Dopitové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj , se sídlem v Brně, náměstí Svobody 98/4, proti povinné společnosti TOMAS BRNO s.r.o . se sídlem v Brně, Sokolova č. 32, identifikační číslo osoby 65278453, zastoupené JUDr. Kamilem Kalvodou, advokátem se sídlem v Boskovicích, Sokolská 13, pobočka Bartošova 3, Brno, pro částku 4.907.047,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 E 1572/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci králové – pobočky v Pardubicích z 28. srpna 2013, č.j. 23 Co 427/2013-124, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 8. srpna 2012, č. j. 2 E 1572/2002-111, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že existence zástavních práv, váznoucích na nemovitostech ve prospěch jiných zástavních věřitelů, není důvodem k zastavení předmětného výkonu rozhodnutí podle žádného z ustanovení vypočtených v §268 o. s. ř. Případní věřitelé, jež mají své pohledávky zajištěny zástavním právem, mohou tyto pohledávky přihlásit do zahájení dražebního jednání podle §336f o. s. ř. s tím, že po dražbě soud rozhodne o rozvrhu dosaženého výtěžku a nároky oprávněného, dalších oprávněných a přihlášených věřitelů (včetně zástavních) budou uspokojeny podle pravidel zakotvených v ustanovení §337c o. s. ř. Zda a případně v jaké míře budou uspokojeny nároky oprávněného není významné; takováto situace nemůže být vyhodnocena jako důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí pro nemajetnost povinného podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. (s odůvodněním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž posouzení se odvolací soud podle dovolatelčina názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), povinná namítá, že ji odvolací soud nepoučil o jejích procesních právech a povinnostech (jak mu to ukládá ustanovení §254 odst. 3 a §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), v důsledku čehož nebylo možno přezkoumat její tvrzení, že jí oprávněný zadržuje vratky DPH a že jeho pohledávka byla uspokojena v předchozím exekučním řízení. Pokud odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že tato tvrzení by povinná musela doprovodit konkrétnímu skutkovými okolnostmi, z nichž by vyplynul zánik vymáhané pohledávky ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř., pak povinná zdůrazňuje, že jí měla být tato povinnost tvrzení a následně povinnost důkazní uložena odvolacím soudem (k čemuž byl soud nejen oprávněn, ale i povinen).
Nejvyšší soud, jenž dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V předmětné věci však povinná odvolacímu soudu nevytýká nesprávný výklad či použití procesněprávní normy, nýbrž (sama to ostatně výslovně uvádí, namítá-li /viz poslední odstavec druhé strany dovolání na č.l. 128/, že „nepovažuje za správný postup odvolacího soudu, který povinného nepoučil o jeho procesních právech a povinnostech ......“) nesprávný postup v řízení. V takovém případě však jde o vadu řízení, a to tzv. jinou vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 209/2003 nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1073/96, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997 pod poř. č. 13, a z literatury např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1919 s). K té je však soud povinen přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 in fine); o tento případ však v souzené věci (viz výše) nejde.
Protože tedy jediný zákonem připuštěný dovolací důvod (podle §241a odst. 1 o. s. ř.) ve skutečnosti uplatněn nebyl, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Vladimír Mikušek předseda senátu