ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1247.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1247/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněné F. O. , zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3 –Vinohradech, Kolínská 13, proti J. Z. , pro výživné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 524/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze z 31. října 2013, č.j. 29 Co 317/2013-111, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze z 31. října 2013, č.j. 29 Co 317/2013-111, se v napadené části, jíž bylo usnesení obvodního soudu ve II. výroku, kterým byl návrh povinného na zastavení exekuce zamítnut, změněno tak, že exekuce pro běžné výživné od 1. ledna 2014 byla zastavena, ruší a věc se v tomto rozsahu městskému soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 6. dubna 2012, č. j. 48 EXE 524/2012-33, obvodní soud nařídil exekuci k vymožení dlužného výživného za období od měsíce října 2011 do února 2012 včetně, a to v kapitalizované výši 25.000 Kč (tj. za pět měsíců pod 5000 Kč měsíčně) a běžného výživného za období od 1. března 2012 nadále ve výši 5000 Kč měsíčně.
Usnesením z 8. února 2013, č. j. 48 EXE 524/2012-95, obvodní soud exekuci částečně podle §269 odst. l ve spojení s §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy k návrhu oprávněné, zastavil, a to právě do částky 25.000 Kč představující dlužné výživné za období od měsíce října 2011 do února 2012 a pro běžné výživné za období od měsíce března 2012 do prosince téhož roku (výrok I.) a dále zamítl návrh (povinného podaný s poukazem na ustanovení §290 odst. 2 o. s. ř.) na zastavení exekuce pro běžné výživné za období od měsíce ledna 2013 nadále (výrok II.).
Napadeným usnesením městský soud k odvolání povinného usnesení obvodního soudu v napadeném, tedy II. výroku, změnil tak, že exekuci zastavil „ohledně běžného výživného počínaje měsícem lednem 2014, jinak usnesení obvodního soudu potvrdil .“ Uzavřel, že „s ohledem na obsah spisu, z něhož lze učinit závěr o způsobu chování povinného ve vztahu k plnění vymáhaných pohledávek po nařízení exekuce, které ani oprávněná nezpochybňuje, a s ohledem na to, že i nadále je běžné výživné hrazeno, lze důvodně předpokládat, že výživné bude povinným nadále plněno dobrovolně a že další trvání exekuce se všemi důsledky spojenými by představovalo nepřiměřený postih.“
V dovolání, jehož přípustnost s poukazem na ustanovení §237 o. s. ř. dovozuje z rozporu s judikaturou (zejména rozhodnutími Nejvyššího soudu z 24. 11. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3376/2010, a z 13. 11. 2013, sp. zn. 20 Cdo 683/2013), oprávněná namítá, že závěr odvolacího soudu o neexistenci dluhu na výživném ke dni vydání napadeného usnesení, tj. k 31.10.2013, nemá – ani nemůže mít – oporu ve spise, jelikož povinný za období posledních čtyř měsíců před vydáním napadeného usnesení na výživném nezaplatil nic (takže dluh k tomuto datu činil 20.000 Kč), a že v důsledku takovéhoto nesprávného skutkového zjištění bylo i nesprávně aplikováno ustanovení §290 odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolání, přípustné podle §237 o. s. ř. pro rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že předpoklady pro zastavení exekuce podle §290 odst. 2 o. s. ř. byly splněny.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Již ve starší judikatuře (viz Zpráva Nejvyššího soudu SSR z 28. 12. 1986, sp. zn. Cpj 65/86, schválená Plénem Nejvyššího soudu SSR z 11. 6. 1987, sp. zn. Pls 1/87, publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 19/1987, s. 144/320), na kterou později navázal rozhodnutím z 24. 11. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3376/2010, Nejvyšší soud dovodil, že předpokladem k zastavení exekuce podle §290 odst. 2 o. s. ř. je – kromě jiného – „ neexistence nedoplatku za dobu minulou a skutečnost, že exekuce je vedena už jen pro běžné výživné .“
Ani jeden z těchto předpokladů v daném případě splněn nebyl. Odvolací soud ohledně placení výživného za – přinejmenším – za poslední čtyři měsíce před vydáním svého rozhodnutí (31.10.2013), tedy za období od měsíce července do října 2013, v rozporu s ustanovením §154 odst. 1 o. s. ř. žádná skutková zjištění neučinil (čímž řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž je soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. povinen přihlédnout), a tedy ani žádné důkazy v tomto směru neprovedl; povinný sám ani neexistenci dluhu na výživném splatném do měsíce října 2013 včetně netvrdil (jediné jeho tvrzení uvedené v odvolání z 25. 2. 2013 na čl. 104, 105 obsahuje sdělení, že na výživném zaplatil ve třech splátkách /7.5.2012 částku 35.000, 26. 6. 2012 částku 20.000 a 9. 11. 2012 částku 20.000 Kč/ celkem 75.000 Kč, což při běžném výživném 5.000 Kč měsíčně a při období, pro které byla exekuce nařízena, totiž od října 2011 /viz čl. 6 a 33/, znamená, že celkovou částkou 75.000 Kč bylo výživné zaplaceno za patnáct měsíců, tedy za období od října 2011 do prosince 2012, z čehož dovolací soud dovozuje, že nebyl splněn ani druhý z předpokladů pro zastavení exekuce podle §290 odst. 2 o. s. ř., totiž podmínka, aby exekuce byla vedena už jen pro běžné výživné. Uvedeným zjištěním ostatně odpovídá právní závěr vyjádřený v potvrzujícím výroku napadeného usnesení („… jinak se usnesení obvodního soudu potvrzuje ….“). Jestliže totiž bylo usnesení obvodního soudu v části, jíž byl návrh povinného na zastavení exekuce, a to pro dobu od 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku zamítnut, potvrzeno, znamená to, že za toto období výživné doplaceno nebylo; pak ovšem nemohou být splněny předpoklady pro zastavení exekuce podle §290 odst. 2 o. s. ř. ani pro běžné výživné za období od 1. ledna 2014 do budoucna
Uvedenými závěry se však odvolací soud neřídil, jeho právní posouzení věci je tudíž nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud je – aniž se zabýval ostatními dovolacími námitkami – bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle následujícího odstavce, věty první téhož ustanovení vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu