ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1427.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1427/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) JUDr. K. M. , b) P. P., c) Ing. J. M., d) MVDr. P. M., a e) Ing. K. M., všech zastoupených JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem se sídlem v Havířově – město, Astronautů 859, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, zastoupené JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, o náhradu škody z nesprávného úředního postupu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 218/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 23. října 2013, č. j. 56 Co 390/2013-722, takto:
Dovolání žalobců se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) poté, co přihlédl k čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., a k čl. II bodů 2 a 3 zák. č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání proti výroku I. v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále již „odvolací soud“) není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nemohla založit právní otázka žalobců zpochybňující závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně b) ve sporu s tím, že odvolací soud nevycházel ze závazného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 8. 4. 2001, č. j. 30 Co 218/98-396, kterým bylo připuštěno dle §107a o. s. ř., aby na místo původní žalobkyně Blanky Pelcové vstoupila do řízení žalobkyně b) (na základě smlouvy ze dne 23. 5. 2005 o darování 1/3 id. podílu nemovitostí specifikovaných v citovaném rozhodnutí).
Ustálená judikatura dovolacího soudu i doktrína vychází z názoru, že při postupu dle §107a o. s. ř. se soud nezabývá otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, neboť se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2004, pod poř. č. 31, a Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 738; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V dalším rozhodnutí (usnesení ze 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, publikovaném v téže Sbírce, nyní pod poř. č. 37) Nejvyšší soud výslovně formuloval závěr, že předmětem řízení o návrhu ve smyslu §107a o. s. ř. není ani posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí. Odvolací soud – jak vyplývá z jeho napadeného rozhodnutí – v souladu uvedeným názorem judikatury dovolacího soudu postupoval a rozhodl. Na tomto závěru nic nemění ani namítaná skutečnost, že odvolací soud odkázal nepřípadně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. 9 As 27/2007. Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 365/2013, jak namítají žalobci, neboť s napadeným rozhodnutím a s právní otázkou uplatněnou žalobci citované usnesení nijak nesouvisí.
S žalobci je třeba souhlasit, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu ohledně právní otázky okamžiku vzniku nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku, ve světle určení příslušného předpisu, který měl odvolací soud z hlediska přechodných ustanovení aplikovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2296/2008.). Námitka žalobců, že „odvolací soud žádné okolnosti, které byly příčinou vzniku škody (spočívající v ušlém zisku: pozn. dovolacího soudu) nezjišťoval a nezjistil“ , jednak není pravdivá, a jednak je již otázkou týkající se nesprávného skutkového zjištění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 4470/2008, nebo ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1824/2010), k níž dovolací soud nemohl z hlediska přípustnosti dovolání přihlédnout (§241a odst. 1 o. s. ř.). Za této situace proto nemůže mít nesprávné právní posouzení otázky okamžiku vzniku nároku na náhradu ušlého zisku odvolacím soudem vliv na zamítavé rozhodnutí o tomto nároku, neboť žalobcům se nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem nároku na ušlý zisk. Dovolání v uvedeném směru tudíž není přípustné.
Pokud jde o námitku žalobců, že odvolací soud se nevypořádal s jejich námitkou, že stavební povolení ze dne 28. 11. 1997 je nicotný akt, Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/1996, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 11/2000, dovodil, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt). S touto otázkou se však již podrobně a řádně vypořádal soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na straně 9 – 10, na něž dovolací soud pro stručnost odkazuje. Proto ani tato námitka, nemohla založit přípustnost dovolání.
Žalobci konečně předestřeli v obecné rovině právní otázku, zda může odvolací soud zrušit podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost jen v části týkající se jednoho z více účastníků. Vzhledem k tomu že žalobci výslovně napadli jen výrok I. rozsudku odvolacího soudu, a nikoli již jeho zrušující výrok II., dovolací soud se uvedenou právní otázkou nemohl zabývat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu