ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1474.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1474/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce R. E. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo organizace 00025429, o zaplacení 100.000,- Kč , ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 100/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2012, č.j. 28 Co 119/2012 – 183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2012, č.j. 28 Co 119/2012 – 183, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. ledna 2012, č.j. 26 C 100/2011 – 164, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč, jež měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované, když žalobci byla odepřena dne 11. 7. 2010 návštěva rodičů ve vazební věznici Pankrác. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrzující výrok odůvodnil závěrem, že nemůže jít k tíži žalované, že si rodiče žalobce nevyzvedli doporučenou zásilku informující je o změně hodiny návštěvy žalobce ve vazební věznici; nešlo tak o nesprávný úřední postup žalované, a proto nedošlo ani k žádnému porušení práva žalobce.
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání (dále jen „dovolatel“) k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“), když má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Otázku zásadního právního významu dovolatel formuloval tak, zda lze při zjišťování skutkového stavu vycházet z rozhodnutí orgánu správy věznice (tj. orgánů Vězeňské služby ČR) či orgánu dozoru nad zákonností ve věznicích (tj. státního zástupce) o stížnosti v režimu vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. Dovolatel je přesvědčen, že státní zástupce jako orgán dozoru nad zákonností ve věznicích nesplňuje náležitosti nezávislého a nestranného soudu, v důsledku čehož nelze bez dalšího vycházet z jeho rozhodnutí o konkrétní stížnosti; naopak mají být zjišťovány veškeré rozhodné skutečnosti pro zjištění skutkového stavu. Nicméně soudem prvního stupně nebyly provedeny žalobcem navržené důkazy, díky čemuž pak soudy nesprávně právně posoudily i nárok žalobce. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, s tím, že rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a uvedené námitky jsou obecné, a proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. června 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Dovolatel v dovolání vymezuje otázku zásadního právního významu, na které však odvolací soud své rozhodnutí nevystavěl. Důvodem zamítnutí žaloby nebylo odložení opakovaných podnětů žalobce k prošetření Vrchního státního zastupitelství, ale zjištění, že k nesprávnému úřadnímu postupu v dané věci vůbec nedošlo. Namítá-li dovolatel vady dokazování a neúplná skutková zjištění, pak k takovým námitkám, představujícím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., nelze v souladu s §237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolatel se dovolává i do výroku o náhradě nákladů řízení, tak dovolací soud konstatuje, že do výroku o náhradě nákladů řízení je dovolání v poměrech právní úpravy před 1. 1. 2014 zcela nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. února 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu