ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1485.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1485/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobkyně I. S., zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113/II, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, o zaplacení částky 8,975.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 23/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2013, č. j. 7 Co 950/2013-145, ve znění usnesení téhož krajského soudu ze dne 23. srpna 2013, č. j. 7 Co 950/2013-157, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti zamítavému výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2013, č. j. 7 Co 950/2013-145, ve znění usnesení téhož krajského soudu ze dne 23. srpna 2013, č. j. 7 Co 950/2013-157, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2013, č. j. 7 Co 950/2013-145, ve znění usnesení téhož krajského soudu ze dne 23. srpna 2013, č. j 7 Co 950/2013-157, se ve výroku III. zrušuje a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) poté, co přihlédl k čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., a k čl. II bodů 2 a 3 zák. č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, konstatuje, že dovolání žalobkyně proti výroku I. ve věci samé shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále již „odvolacího soudu“), není přípustné podle §237 o. s. ř.
Žalobkyně uplatnila v dovolání právní otázku, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný nárok je promlčen, je v rozporu s dobrými mravy. Posouzením, zda uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval, např. v rozsudcích ze dne 3. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 57/2011, či ze dne 8. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, nebo ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 436/2013 (všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Stejně se touto otázkou zabýval i Ústavní soud (srov. např. jeho nálezy ze dne 17. února 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/2008 a ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.cz). Ústavní soud např. v nálezu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, vyložil, „že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“ Nejvyšší soud zase ve svém rozsudku ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, uzavřel, že „uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu“ . Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. je tedy v souladu s citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího a Ústavního soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v uvedeném rozsahu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Pokud jde o formu stručného odůvodnění dovolacím soudem, viz ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř.
Žalobkyně dále podala dovolání do měnícího výroku III. (který má povahu usnesení) shora citovaného rozsudku odvolacího soudu, jímž rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované v zákonné lhůtě náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 273.327,- Kč.
Žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1145/11, z něhož cituje: „ Žalovanou stranou v projednávané věci byla Česká republika - Ministerstvo financí ČR. Ústavní soud zastává stanovisko, že tato žalovaná disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jejích zájmů před soudy. Vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, byl též zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal.“ Dále žalobkyně poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, který měl být východiskem i pro další výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu, z něhož uvádí: „Tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.“ Žalobkyně dále uvádí, že tento nález Ústavního soudu lze plně vztáhnout i na daný případ. Z obsahu velmi stručných ústních přednesů a písemných podání, která v dané věci učinil advokát zastupující Ministerstvo financí České republiky, nevyplývá, že by se jednalo o výjimečně složitou problematiku (vyžadující speciální znalost nestandardních oblastí právního řádu, znalost cizího práva, jazykové znalosti apod.), aby bylo namístě sjednat si zastoupení advokátem. Navíc v otázce vysokých nákladů nelze odhlédnout od sociální situace žalobkyně, která je zcela nemajetná, jediným zdrojem jejího příjmu je nízký starobní důchod, a proto jí bylo v daném řízení přiznáno osvobození od soudních poplatků. Již z tohoto důvodu by – i v případě, že by žalovaná nebyla zastoupena advokátem – bylo možno zvažovat užití ustanovení §150 o. s. ř. a s ohledem na okolnosti hodné zvláštního zřetele žalované náklady řízení nepřiznat. Žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem. Poukázala na to, že Ústavní soud a priori ve svých nálezech neodmítá náhradu nákladů řízení úspěšné žalované v případě, kdy je právně zastoupena, když říká, že je nutno vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a své rozhodnutí řádně odůvodnit. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl nebo zamítl.
Žalobkyně správně poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1145/11, a ze dne 9. 10 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, dle kterých: „ Je-li stát, k hájení svých právních zájmů, vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v přezkoumávaném případě advokát“. Na druhé straně citovaná judikatura Ústavního soudu, zdůrazňuje, že: „ Vždy je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze např. představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je stát) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. V těchto případech je však třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení specifické okolnosti případu řádně odůvodnit .“
Lze souhlasit s žalovanou, že dle obsahu spisu se v dané věci z hlediska předmětu řízení a obsahu velmi stručných a odborně nijak zvláště náročných ústních přednesů a písemných podání, která v řízení před soudy obou stupňů učinil advokát zastupující Ministerstvo financí České republiky, nejedná o věc, která by z hlediska shora citovaných kriterií obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1145/11, odůvodňovala, aby žalovaná výkon práv a povinností v této věci přenášela na soukromý subjekt, jímž je advokát. Pokud tak žalovaná přesto učinila, pak není důvod pro uznání takto jí vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku III., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a který má povahu usnesení, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávný. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud dle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku III. podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil v uvedeném rozsahu Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu