ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1526.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1526/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Lenky Dopitové, v exekuční věci oprávněné společnosti Ticiana, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Pláníčkova 442/1, identifikační číslo osoby 28998545, zastoupené Mgr. Radkou Šimkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Břehová 208/8, proti povinnému K. Ř., pro částku 10.000.000,- Kč o zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 EXE 1297/2010, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze z 1. prosince 2011, č. j. 20 Co 404/2011-213, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze z 1. prosince 2011, č. j. 20 Co 404/2011-213, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení z 20. května 2011, č. j. 38 EXE 1297/2010-130, jímž obvodní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, tak, že exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil, a to s odůvodněním, že oprávněná nemá aktivní legitimaci, jelikož není věřitelem vymáhané pohledávky. Dále pak své rozhodnutí odůvodnil tím, že „v mezidobí bylo rozsudkem Městského soudu v Praze z 19. dubna 2011, č. j. 39 Cm 189/2010-25, pravomocným 9. června téhož roku, určeno, že smlouva o postoupení pohledávek ve výši 15.000.000 Kč a 10.000.000 Kč za dlužníkem K. Ř. uzavřená mezi žalobcem D. S. a žalovanou společností Ballangem SE z 10. září 2009 je neplatná, a to podle odůvodnění rozsudku pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obchodního zákoníku. K námitkám oprávněné proti tomuto rozsudku je podle odvolacího soudu nutno poukázat na vázanost soudu pravomocným rozsudkem ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. Závěry vyjádřené v uvedeném rozsudku tedy odvolací soud nemůže z pohledu oprávněnou tvrzených vad a nedostatků uvedeného nalézacího řízení přezkoumávat a nelze ani uvažovat o rozporu rozsudku s dobrými mravy ve smyslu §3 odst.1 obč. zák. neboť nejde o občanskoprávní úkon, ale o procesní rozhodnutí orgánu státní moci. Uvedeným, jakkoli oprávněnou kritizovaným rozsudkem byla vyřešena pro toto řízení významná předběžná otázka a odvolací soud je povinen ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. z tohoto posouzení vycházet. Oprávněnou předložený rozsudek Městského soudu v Praze z 9. února 2011, č. j. 52 Cm 146/2010-25, jímž byla zamítnuta žaloba společnosti Ballangen SE o určení neplatnosti následné postupní smlouvy z 13. ledna 2010 na tom nic nemění, neboť toto zamítavé rozhodnutí (předcházející rozsudku z 19. dubna 2011) je založeno výlučně na nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Byla-li zjištěna neplatnost postupní smlouvy z 10. září 2009, vyplývá z této skutečnosti též neplatnost postupní smlouvy z 13. ledna 2010, kterou následně společnost Ballangen SE uzavřela s oprávněnou, takže ta za takové situace není věřitelem vymáhané pohledávky, pročež je pro nedostatek její aktivní legitimace namístě nařízenou exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.“
V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že „byla-li zjištěna neplatnost postupní smlouvy z 10. září 2009, vyplývá z této skutečnosti též neplatnost postupní smlouvy z 13. ledna 2010, kterou následně společnost Ballangen SE uzavřela s oprávněnou.“ Pokud jde o řízení, jež vyústilo v rozsudek z 19. dubna 2011, č. j. 39 Cm 189/2010-25, v něm byla v postavení žalované společnost Ballangen SE, která pohledávku nabytou od D. S. dále úplatně postoupila oprávněné. Žaloba byla založena na tvrzení, že v době uzavření postupní smlouvy z 10. září 2009 byl D. S. akcionářem společnosti Ballangen SE, a že je tudíž smlouva neplatná pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obchodního zákoníku. Uvedená společnost, která ke dni 9. června 2010 změnila své vedení, a která od té doby vystupuje v rozporu se smluvními ujednáními ve prospěch povinného, se žalobě nebránila. Soud přitom svůj rozsudek založil pouze na shodném tvrzení účastníků sporu a samozřejmě tak nezjišťoval, zda jsou tvrzení žalobce D. S. pravdivá.
Podle dovolatelčina názoru tedy lze shrnout, že D. S. a společnost Ballangen SE si nechali pravomocně „prosoudit“, že postupní smlouva z 9. října 2009 je absolutně neplatná, proto také nikdo z účastníků zmíněného řízení nejevil zájem o určení věřitelství pohledávky ve výši 10.000.000 Kč a není ani zřejmé, že by si tyto subjekty mezi sebou úplatu za postoupení pohledávky vrátily. Jakmile byl uvedený rozsudek pravomocný, použil jej povinný v předmětném řízení o zastavení exekuce. Naopak oprávněná v předmětném řízení několikrát namítla, že tvrzení, z nichž vyšel soud v rozsudku z 10. září 2009, nejsou pravdivá, a navrhovala, aby uvedené skutečnosti tvrzené v řízení sp. zn. 39 Cm 189/2010 byly v předmětném řízení o zastavení exekuce prokázány (např. ta skutečnost, že D. S. byl akcionářem společnosti Ballangen SE) stranou, která je tvrdí a která z nich dovozuje pro sebe příznivé právní účinky. Oprávněná opakovaně poukazuje na bizarnost celé transakce, jak ji popisoval povinný a která plyne i ze zjištění uvedených v rozsudku z 19. dubna 2011. Již jen to, že údajný akcionář společnosti a samotná společnost by sjednali smlouvu v rozporu s ustanovením §196a obch. zák., kterou by si následně vyhodnotili jako opravdu neplatnou, přičemž však doklad o tomto uznání by se objevil až v okamžiku, kdy úplatně převedou plnění na třetí osobu, je těžko uvěřitelná a vyznačuje se i zřejmým kriminálním rozměrem. Dovolatelka přitom zdůrazňuje, že v článku IV odst. 5 a 6 postupní smlouvy z 10. září 2009 smluvní strany výslovně prohlašují, že jim nejsou známy žádné skutečnosti či okolnosti, které by nabytí postupovaných pohledávek znemožňovaly. Lze pochybovat, že by ke dni podpisu postupní smlouvy z 10. září 2009 její účastníci nevěděli o tvrzeném porušení ustanovení §196a obch. zák., tedy o tom, že D. S. je akcionářem společnosti Ballangen SE a že je nutné při postupování pohledávek splnit zákonem stanovené povinnosti.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.)
Dovolání, přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, v dovolání namítány nejsou a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) vázán, je předmětem dovolacího přezkumu především právní závěr odvolacího soudu, že „byla-li zjištěna neplatnost postupní smlouvy z 10.září 2009, vyplývá z této skutečnosti též neplatnost postupní smlouvy z 13. ledna 2010, kterou následně společnost Ballangen SE uzavřela s oprávněnou, takže ta za takové situace není věřitelem vymáhané pohledávky, pročež je pro nedostatek její aktivní legitimace namístě nařízenou exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.“
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V usnesení z 15. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 2111/2012, Nejvyšší soud zdůraznil, že z ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. plyne, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto. Jestliže tedy o vlastnictví ke sporným nemovitostem bylo rozhodnuto v řízení, jehož účastníkem žalovaní nebyli, a rozhodnutí o určení vlastnictví nepatří k takovým rozhodnutím, o kterých by zákon stanovil, že jsou závazná pro každého, mohl soud v řízení o vyloučení věci z exekuce otázku vlastnického práva k nemovitostem posoudit samostatně.
Také v usnesení z 18. července 2012, sp. zn. 20 Cdo 1985/2010, Nejvyšší soud připomenul, že „z ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení , a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto. Jestliže o vypořádání SJM bylo rozhodnuto v řízení, jehož účastníkem žalovaný nebyl, a rozhodnutí o vypořádání zaniklého SJM nepatří k takovým rozhodnutím, o kterých by zákon stanovil, že jsou závazná pro každého, soud v řízení o vyloučení nemovitostí z exekuce nepochybil, pokud z pravomocného rozhodnutí soudu o vypořádání SJM nevycházel. Argumentace dovolatelky o vázanosti soudu uvedeným rozhodnutím (opřená o §135 odst. 2 o. s. ř.) tudíž ve světle účinků rozsudku vůči třetím osobám (jak mu je přiznává občanský soudní řád), neobstojí.“
V rozsudku z 24. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, Nejvyšší soud vysvětlil, že „není-li rozsudek subjektivně závazný pro každého, nevztahují se jeho právní účinky na osoby, které nebyly účastníky řízení. Pro soud může být proto takové rozhodnutí závazné jen tehdy, pokud jako předběžnou otázku posuzuje právní vztahy pravomocným rozhodnutím již mezi účastníky řízení vyřešené. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení, může proto uplatňovat svá práva k věci, o níž bylo rozhodnuto v jiném řízení. Žalobci musí být v soudním řízení poskytnuta možnost podílet se zákonem stanoveným způsobem na dokazování, to znamená důkazy navrhovat, a být přítomen provedení důkazů (122 odst. l o. s. ř) včetně práva klást svědkům a účastníkům otázky (§126 odst. 3 a §131 odst. 2 o. s. ř.) a k navrhovaným i již provedeným důkazům se vyjadřovat (§123 o. s. ř.).“
Rovněž v usnesení z 31. března 2010, sp. zn. 20 Cdo 65/2008, Nejvyšší soud zdůraznil, že „výrok pravomocného rozsudku – je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto. Jestliže o vlastnictví ke sporným nemovitostem bylo rozhodnuto v řízení, jehož účastníkem žalovaná nebyla, a rozhodnutí o určení vlastnictví nepatří k takovým rozhodnutím, o kterých by zákon stanovil, že jsou závazná pro každého, mohl soud v řízení o vyloučení věci z exekuce otázku vlastnického práva k nemovitostem posoudit samostatně.“
Týž názor zastává i literatura – viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1096 s., vysvětl. č. 4, kde je zdůrazněno, že pro soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech (a v dalších věcech zavazujících každého) závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky , popřípadě mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozsudku rozšířena , právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo účastníkem řízení nebyl, a vůči komu ani podle zákona není rozhodnutí závazné, může uplatňovat svá práva k věci nebo právu, o nichž bylo rozhodnuto, v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný orgán veřejné správy při posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že a jak o ní bylo v jiném řízení již pravomocně rozhodnuto.
Vycházel-li odvolací soud z názoru jiného (v důsledku čehož neprovedl oprávněnou navržené důkazy a zatížil tak řízení vadou podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), aniž bylo třeba zabývat se dalšími dovolacími námitkami, podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2014
JUDr. Vladimír Mikušek předseda senátu