ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1547.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1547/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněné společnosti CORSAIR (Luxembourg) Nº 11 S.A., se sídlem 2 Boulevard Konrad Adenauer, L-1115 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti povinnému F. M. , t. č. ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupenému JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 21a, pro 61.443,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8Nc 4400/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1. prosince 2010, č.j. 10Co 546/2010-103, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením z 2. června 2010, č. j. 8Nc 4400/2006-87, okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce s odůvodněním, že důvod k zastavení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., spočívající v promlčení vymáhané pohledávky, dán není. „Původní věřitelka, Česká spořitelna, a. s., dne 4. května 2000 podala podle exekučního titulu vykonatelného 7. května 1995 návrh na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí; tento výkon, vedený pod sp. zn. 2 E 1386/2000, byl dne 14. srpna 2002 pravomocně zastaven. Desetiletá promlčecí doba podle ustanovení §110 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) začala běžet ode dne vykonatelnosti exekučního titulu, tj. od 7. května 1995 a skončila by 7. května 2005, podáním návrhu na výkon rozhodnutí ze 4. května 2000 se však její běh stavěl (nebylo zjištěno, že by oprávněná ve vykonávacím řízení nepokračovala řádně), do 14. srpna 2002 tedy neběžela a prodloužila se tak o další 2 roky. Podal-li oprávněný návrh na nařízení exekuce 19. června 2006, učinil tak v době, kdy jeho nárok promlčen nebyl.“
Napadeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že desetiletá promlčecí doba „se zastavila až do právní moci rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí do 14. srpna 2002,“ a že tudíž „právní předchůdce oprávněné podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (správně „exekuce“) před jejím uplynutím.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) odst. 2 ve spojení s ustanovením §238a odst. 2 o. s. ř. (aniž však vysvětluje, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), povinný ohlašuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř. a – bez specifikace, čím by měl být každý jednotlivý dovolací důvod být naplněn – namítá, že oprávněná ve vykonávacím řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 2 E 1386/2000 „řádně nepokračovala, takže promlčecí doba běžela bez jejího stavění nadále. Exekuční titul nabyl právní moci ke dni 21. 4. 1995, pročež desetiletá promlčecí doba podle §110 odst. 1 obč. zák. uplynula více než 1 rok předtím, než byl podán další návrh na nařízení exekuce ze strany oprávněného (19. 6. 2006).“ Na námitce promlčení trvá proto, že „přístup oprávněné by neměl požívat právní ochrany, neboť vykazuje znaky značné laxnosti“.
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného, případně jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21. 2. 2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6. 3. 2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti ani důkazy ve věci samé.
Námitku, že oprávněná (správně její právní předchůdkyně) ve vykonávacím řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 2 E 1386/2000 „řádně nepokračovala, takže promlčecí doba běžela bez jejího stavění,“ povinný vznesl poprvé teprve v dovolání (návrh na zastavení exekuce /č. l. 51/ je odůvodněn – nesprávně – uplynutím obecné, tedy tříleté promlčecí doby, a tvrzení, že oprávněná v řízení řádně nepokračovala, povinný nepřednesl ani v odvolání na č. l. 95 /či kdykoli jindy v průběhu řízení před soudy nižších stupňů/), tedy jako nepřípustné novum ve smyslu výše citovaného ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
K usnesení ze 4. listopadu 2013, č.j. 067 EX 2580/06-328, jímž soudní exekutor rozhodl podle §107a odst. 2 o. s. ř., dovolací soud s ohledem na ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. nepřihlédl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu